Přečtěte si krásnou řeč Agáty Pilátové, rodačky z Užhorodu, pronesenou u příležitosti odhalení památníku Edvardu Benešovi v Brně v roce 2014
Společných dvacet let: Československo a Podkarpatská Rus - vědomí vzájemnosti zůstává...
Říkám si: proč mě asi pořadatelé na slavnost k výročí republiky pozvali?
Patrně proto, že na vzpomínkové akci k vzniku ČSR chtěli připomenout i země, s nimiž byla od počátku své existence spojena. Proto oslovují i zástupce ze Slovenska i z někdejší Podkarpatské Rusi. Československo v hranicích, jak je určily mírové smlouvy po 1. světové válce, je třeba a stojí za to připomínat. Trvalo skoro dvě desetiletí, po dvacet let aktivně žilo, většinu doby prosperovalo a mělo ve světě respekt.
Možná jsem tu ale trochu proto - i když to pořadatelé nemohli tušit -, že můj dědeček, profesor dějepisu na učitelském ústavu v Užhorodě, kdysi dávno, brzy po vzniku Československé republiky, koupil v užhorodském knihkupectví Palackého dějiny Národu českého. V češtině. Do knihy se podepsal, jak to měl ve zvyku, a pečlivě zapsal datum a místo zakoupení. Mám ji dodnes.
Snad tu stojím i proto, že můj tatínek, rusínský učitel v Užhorodě, nedal na Československou republiku dopustit, vážil si jí, věřil jí. Naučil se česky na vojně a na studiích, měl předplacené edice českých nakladatelství (ELK), z jeho knihovny mám dodnes třeba Máchův Máj, mimochodem - skvostně vytištěný v tiskárně Kryl a Scotti. V čase ohrožení republiky chodil tatínek po vesnicích a vysvětloval, proč je třeba tuto zemi bránit - a mínil tím přirozeně i Podkarpatskou Rus. A malá perlička: v tomtéž čase na sklonku 30. let se manifestačně ženil ve vojenské uniformě čs. armády, ač nebyl voják z povolání, ale poručík v záloze...
Můj otec to také byl, kdo přeložil do rusínštiny obrazové publikace o TGM a Edvardu Benešovi.
Promiňte mi osobní odbočení, přimělo mě k němu slavnostní příležitost a určitě i skutečnost, že moje rusínská rodina měla s Podkarpatskou Rusí nejen fakticky, ale i duchovně mnoho společného. Což - a to je důležité - platilo to a stále platí i pro velkou část obyvatel mé rodné země.
Mimochodem, těm, kdo to nevědí, ráda oznamuji, že v samotném regionu - v nynější Zakarpatské oblasti Ukrajiny - stále žijí pamětníci, kteří na republiku rádi a vděčně vzpomínají. A hlavně - že o ní ví i mladší a mladá generace. Důkazem budiž např. památník T. G. Masaryka - busta od sochaře Josefa Vajce v Užhorodě a pamětní desky na dalších místech, v Chustu, Rachově či Velkém Berezném. Svědčí o tom ale také např. aktivity Klubu TGM v Užhorodě a jeho vydavatelská činnost: léta vydává s dobrým ohlasem reprinty publikací, jež za první republiky vycházely o Podkarpatské Rusi. Jsou to knížky různého druhu - od odborných studií, např. o zemědělství, lesnictví, lidovém umění, přes turistické průvodce až třeba k pohlednicím.
Čím ČSR přispěla mé vlasti - Podkarpatské Rusi?.
Co se za léta, kdy s ní tvořila jeden stát, v tomto regionu měnilo a obracelo k lepšímu? Co přineslo necelých dvacet let Československého státu?
Začátkem 20. let dvacátého století se tento region nacházel v nepříliš utěšeném stavu. Jednou z hlavních příčin byla jistě i 1. světová válka, její útrapy, i poválečná krize. Těžké boje probíhaly během války právě zde.
Nový československý stát vnesl na své nejvýchodnější území v ideově duchovní oblasti povědomí o demokracii, demokratické struktury, plnou národnostní i náboženskou svobodu, nové možnosti rozvoje pro široké vrstvy obyvatelstva. Stavěly se silnice, zlepšila se železniční doprava, investovalo se do školství a zdravotnictví, byla postavena řadu budov i celá sídliště (v Užhorodě, v Chustu), věnovala se aktivní pozornost rozvoji měst, školství a osvětě. Byly postavily nebo rozšířeny a zmodernizovaly nemocnice např. v Užhorodě a Mukačevě či v Sevljuši. Počet nemocničních lůžek se zdvojnásobil. Region byl nově rozdělen na 70 zdravotních obvodů, vznikly hygienické poradny, díky čemuž se lépe zdolávaly např. epidemie infekčních chorob.
Byly zřízeny nové dálkové vlakové spoje, rozšířeny i postaveny silnice.
Podařila se i některá opatření v oblasti zaostalého (byť drobného) průmyslu, řemesel, lesnictví a zemědělství. Přínosem byl rozvoj zemědělského družstevnictví, podpora racionálního hospodaření s lesem.
Postupně se rozšířila síť škol, především základních. Velkou zásluhu na školství měli také čeští a moravští učitelé, kteří sem přijeli pracovat. V roce 1920 bylo na Podkarpatské Rusi 874 učitelů obecných škol, o necelých 15 let později 2300 učitelů. Tj. o 270 procent víc. V roce 1920 bylo 53 240 žáků, v roce 1934 více než 137 tisíc. Neméně důležitý je i fakt, že Podkarpatská Rus za první republiky měla svobodně se rozvíjející národnostní školství - školy rusínské, ruské, české, maďarské, rumunské, hebrejské, německé. Léta tam např. úspěšně působila cikánská škola - funguje dodnes. Se statistickými údaji bych mohla pokračovat dál, o fakta z oblasti školství se zajímám i z důvodů rodinného učitelského "postižení".
Zásluhou čs. státu se rozšiřovalo také učitelské vzdělání. Nové učitele "vypouštěly" učitelské ústavy v Užhorodě i Mukačevě, svou roli sehrálo také vysílání rusínských učitelů na studijní pobyty do Čech a na Moravu.
V kultuře a sportu určitě stojí znovu za připomenutí přínos českých učitelů - mají totiž i kulturní zásluhy. Třeba jako badatelé, sběratelé lidových písní a předmětů lidových řemesel; pomáhali také s rozvojem místní kultury. Vznikaly ochotnické spolky i pěvecké sbory ve školách, konaly se školní kulturní akce (i když se jim říkalo "besídky", nelze je podceňovat!). V databázi Amatérské divadlo najdeme desítky souborů a spolků působících na Podkarpatské Rusi.
Ke sportu: za první republiky se rozvíjela tělesná výchova v Sokole, vznikly a rostly sportovní kluby, především fotbalové. Velkou inspirací se jim stala úspěšná SK Rus - "mužstvo "létajících učitelů", která se úspěšně prosazovala i v celostátním měřítku
My Rusínům - oni nám
Nemůžu se však nezmínit o tom, že podíl a předávání hodnot fungovaly a stále fungují i opačným směrem. Zjednodušeně řečeno, také Rusíni se zapsali do našich dějin a mají nezanedbatelný podíl na hodnotách české kultury, umění a veřejného života vůbec.
Nejprve to podstatné, co se nesmazatelně zapsalo do historie: Československé jednotky na východní frontě se skládaly z převážné části z Rusínů, bojovaly jich tam desítky tisíc. A bylo by jich mnohem víc, kdyby řada z nich nezahynula na Sibiři v sovětských lágrech. Rusíni se také účastnili bojů na západních frontách.
S hořkostí připomeňme, že tito bojovníci byli vlastně krutě podvedeni: bojovali za osvobození Československa - tedy i své rodné země, která se však po válce stala součástí úplně jiného státu.
Podkarpatská Rus jako inspirace pro umělce
Také v kultuře a umění téma Podkarpatské Rusi a Rusínů výrazně obohatilo českou kulturu.
Velkou inspiraci Podkarpatskou Rusí stvrzují díla řady českých a moravských spisovatelů, básníků, výtvarníků, publicistů i filmařů, které Podkarpatská Rus, Rusíni a rusínské téma inspirovaly k významným dílům, protože je oslovila krásná podkarpatská krajina, osudy lidí, půvab folkloru. V dějinách umění 20. století můžeme připomenout obecně známého Ivana Olbrachta (Golet v údolí, Nikola Šuhaj loupežník a soubor reportáží a črt Hory a staletí) a význam díla Jaromíra Tomečka: např. knihy Vui se směje, Marko, Divotvorné lovy nebo Mezi dvěma výstřely. Také však film Vladislava Vančury Marijka nevěrnice, Čapkova Hordubala; jímavý filmový dokument Jiřího Weisse Píseň o smutné zemi, verše i prózy Jaroslava Zatloukala, texty Jana Drozda, básně S. K. Neumanna, črty Jaroslava Durycha, grafickou tvorbu Josefa Řeřichy (Dřevěné kostelíky na Podkarpatské Rusi), obrazy Bohumila Líznera (figurální motivy z Podk. Rusi).
Tento umělecký proud nekončí odtržením Podkarpatské Rusi od republiky po 2. světové válce. Vzpomeňme na básnické sbírky Jaromír Hořce - vesměs vyšly po revoluci 1989 -, i další.
Za zvláštní zmínku stojí v této souvislosti spisovatel Jaromír Tomeček, kterého jsem už zmínila. Podkarpatské Rusi věnoval téměř celou svou prozaickou tvorbu. Tato země ho ovlivnila na celý život. Roku 1926 se vydal na Podkarpatskou Rus, kde pracoval jako notář na několika místech, např. v Rákošíně, ve Volovém, dnešním Mežhorje. Zůstal tu až do roku 1939. Měl vřelý vztah k přírodě, ten jej možná prvotně dovedl až na Podkarpatskou Rus. Tomečkovy rané prózy jsou spontánní a bezprostřední výpovědí o přírodě a jevech, jež v ní probíhají. Kombinuje v nich svůj vypravěčský talent s odborným zájmem, s pozorovacími schopnostmi a náklonností k tajům přírody. V těchto námětech pokračoval rovněž po druhé světové válce, jeho prózy dokazují neustávající autorův citový vztah k poloninám i lidem.
Rusíni v Česku
A pak jsou tu osobnosti - Rusíni, či lidé s částečnými rusínskými a podkarpatoruskými kořeny, kteří žili a žijí mezi námi. Jejichž tvorba je nedílnou součásti české kultury. Například malíř Jiří Sopko, který se narodil se v Dubové na Podkarpatské Rusi, po připojení tohoto regionu k Sovětskému svazu přesídlil po 2. světové válce s rodinou do Československa. Nebo herec a režisér Ladislav Smoljak, kytarový virtuosa Štěpán Rak, jehož "rusínský" životní příběh je věru velmi pohnutý, malíř Jan Kristofori, rodák z Mukačeva, umělecký fotograf Rudolf Štursa a další.
Proud, který nevysychá
Zemí pod Karpaty se také v posledních desetiletích inspirovali literáti, filmaři nebo fotografové atd. Jmenujme Golet v údolí Zeno Dostala či Hanele Karla Kachyni, fotografie Dany Kyndrové (včetně její knihy Podkarpatská Rus) nebo Karla Cudlína, dokumentární filmy Pavla Štingla a Zdeňka Flídra. Ostravští i brněnští filmoví dokumentaristé natočili na "rusínské" téma řadu televizních filmů. Nelze opomenout ani půvabné dokumenty slovenského režiséra Marka Škopa, jeho snímek Iné svety a Osadné (vítěz dokumentaristické soutěže na MFF v karlových Varech). Rusíni a Podkarpatská Rus ožily v hudebně - scénických kompozicích sourozenců Ulrychových Nikola Šuhaj a Koločava. Připomeňme také - řekněme - sekundární inspiraci Olbrachtova Nikoly Šuhaje v Uhdeho a Štědroňově divadelním představení Balada pro banditu. Tento titul má vůbec v Česku pozoruhodný osud. Z Divadla na provázku se dostal do stejnojmenného filmu Vladimíra Síse, odtud na četná česká a moravská jeviště, kde se stále hraje, písničky z muzikálu znějí v rozhlase...
Další malý důkaz, že o podkarpatské téma, Podkarpatskou Rus a Rusíny je stále zájem, nabízejí aktivity vysokoškolských studentů. Mnozí z nich si je volí jako témata svých bakalářských či magisterských prací vysokoškolští studenti, např. Karlovy i Masarykovy univerzity. Jsou to studenti českého jazyka a literatury, pedagogických oborů i historie. Existují zasvěcené, přemýšlivé studie studentů, absolventů a samozřejmě také významných badatelů. Svědčila o tom mezinárodní konference na téma Podkarpatská Rus ve období první republiky, kterou uspořádala v září 2014 filosofická fakulta UK.
Dovolte mi, abych své zamyšlení zakončila textem hudební skupiny Trabant, která byla před pár lety okouzlena pobytem na Podkarpatské Rusi a věnovala jí písničku. Verše napsal frontman kapely Jaroslav Svoboda - a já věřím, že aspoň pomyslně doletí až ke Koločavě.
Jsme ve stejném okamžiku, na stejném světě
Moje duše rozletí se, kdekoli najde tě
Připojí se k mrakům, co nad hlavou ti plavou
Je klid a mír nad Koločavou
Je klid a mír nad Koločavou
Agáta Pilátová
