Tragický listopad 1938 pro Podkarpatskou Rus.

Tragický listopad 1938 pro Podkarpatskou Rus.

Konec listopadu roku 1938 se stal osudným datem pro mnoho Ćechů i Slováků usídlených na Podkarpatské Rusi.

Sotva se stačili zabydlet v této líbezné zemi, podlehli osudným hrátkám velmocí., jež je odsud vyhnaly. Opouštět tuto zemi bylo bolestivé. Zaposlouchejte se do ovzduší kolem našeho vyhánění z mého rodného města, jak to popsal reportér Lidových Novin Josef Šidák

Po převratu 1918 opustil maďarský stát zanedbané městečko, dnes se k němu vrací výstavná metropole.. Československý stát investoval do Užhorodu desítky milionů Kč, vybudoval rozsáhlou čtvrt úředních budov a bytů veřejných zaměstnanců, postavil ve středu této čtvrti přímo nádherný palác zemského úřadu za dvacet milionů Kč, palác, jakým se nemůže zatím pochlubit ani Praha. Vybudoval v pověstném semeništi tyfu moderní vodovod a kanalizaci, zkrátka vytvořil ze špinavého městečka, o němž se před lety vyjádřil proslulý maďarský básník Petöfi krajně opovržlivě, velmi slušné a poměrně čisté sídliště, jenž nezadá městům západoevropským.

Podobně zvelebila československá správa Mukačevo a Berehovo, kde postavila moderní nemocnici, za deset milionů . Až uplynou první dny jásotu a nedočkavého vzrušení, přesvědčí se sami Maďaři velmi brzy , že československý stát jim odevzdává maďarskou menšinu na Podkarpatské Rusi v nepoměrně lepší situaci po všech stránkách, než v jakých vězela do roku 1919.Maďarům na Podkarpatské Rusi přibylo škol, pozvedli se politicky i kulturně, v republice se z nich stali svobodní občané, požívající všech práv jako ostatní obyvatelstvo. Nic jim československý stát neupřel a dokonce se jim vede i hospodářsky nepoměrně lépe, než jejim soukmenovcům v Maďarsku.

ZDRCENÉ OBYVATELSTVO

Maďaři dostali dar, který snad ani sami neočekávali. Vždyť podle falešné národnostní statistiky z roku 1910 jsou i všechna ostatní podkarpatskoruská městečka maďarská. V Užhorodě se šlo rozhodně za maďarskou etnickou hranici. Obyvatelstvo města na rozhraní živlu maďarského, rusínského a slovenského je více slovanské, než maďarské. Na vážky tu padají pouze pomaďarští židé, kteří však neočekávají od maďarského režimu zvláštní přízeň. Osud obdařil Maďary vrchovatě, Rusíny však krutě zklamal. Zklamali všechny naděje, že vídenští rozhodčí nahlédnou zoufalé následky takové amputace. Rusíni jsou zdrceni. Podkarpatská vláda se sice ze všech sil snaží zorganizovat v okleštěné zemi veřejnou správu, rozproudit nějak hospodářský život a udržet klid a pořádek; také se ji to podaří, ale bude to práce nadlidská.

Celý kraj od Čopu podél železnice na Berehovo a Sevluš a odstoupené enklávy užhorodskou a mukačevskou opouštějí čeští lidé, ožebračení zčásti, nebo úplně. Do bahnitých nížin v Potisí československý stát vložil rovněž desítky milionů na regulace řek, na meliorace a podobná zařízení.Československý režim kraj zvelebil, ti však kdož tu jako služebníci štědrého státu přikládali dvacet let ruku k dílu, odcházejí v nouzi a ze sklíčenosti v duši. Neblaze si zahrál osud s legionářskou rolnickou kolonií Svobodou u Baťova. Čtrnáct let dřiny na bahniskách je ztraceno. Osada je opuštěná, pece vyhasly a do hloubi duše rozrušení a zarmoucení kolonisté stěhují zbytky svého majetku do staré vlasti.

Podkarpatská vláda prozatím nemůže zaměstnat všechny české státní zaměstnance. Úřady se stěhují do Chustu a ostatních menších měst, kde není dostatek úřadoven ani bytů. Vláda proto většinu českých lidí propustila na dovolenou. Dostávají zvláštní dekrety, až se poměry urovnají, povolá vláda žádoucí odborníky. Stěhování národů na Podkarpatské Rusi si nezadá před události v Sudetech. Úřednická čtvrť Malé Galago v Užhorodě poskytuje v dnech evakuace pohled tržiště. Z vesnic přijeli lidé nakoupit lacino nábytek, různá zařízení a vůbec všechno, co se levně za babku a skoro zadarmo prodává. Neboť všichni mají naspěch, všichni nedočkavě touží opustit co nejdřív místo zmatků, nejistoty a nebezpečí.

Čtvrtého listopadu vytáhli do užhorodských ulic Maďaři, ozdobeni maďarskými trikolorami. Tu a tam zavlály maďarské národní prapory. Maďarská mládež - není ji vlastně v Užhorodě mnoho- počínala si provokativně. Do ulic vytáhly také temné živly- podezřelé osoby si na prsa navěsily největší maďarské trikolory. Teprve, když vojenské velitelství pohrozilo ráznými vojenskými opatřeními, když ulicemi města projely kulometné čety a tanky, nastal poměrně klid. Noc na pátek byla úplně klidná, lidé, asi unaveni starostmi a vzrušením, neměli více sil na procházky. Město usnulo těžkým snem.

Maďaři dostávají kraj, do něhož shlížejí zasněžené vrcholky Karpat- Potiskou nížinou. V létě, bohatém na deště, se tam všude v četných kalužích a močálech brodí rodiny vytrvalých čápů. Je to kraj ohnivých květů slunečnic,kukuřičných polí,obrovských plodů dýní a melounů. Podkarpatským Rusínům zůstávají jejich hory, jejich bohaté lesy a jejich překrásné poloniny. Přes krutou ránu,kterou země právě utržila, je naděje, že může dále žít, vždyť Švýcarsko není ani tak bohaté a přece žije a prospívá staletí. Podkarpatská Rus však bude potřebovat ještě více, než v uplynulých dvacetiletí pilných rukou. Má však také zapotřebí hodně peněz na investice. Nové železnice a silnice spojí zemi se světem, otevrou se krásy turistům a její přírodní bohatství průmyslu a obchodu. Odvážní soukromí podnikatelé najdou tu, až se vše trochu uklidní, dobrou příležitost k investicím ve výstavbě. Zatím je ale listopad 1938 osudným datem pro mnoho Čechů i Slováků usídlených na Podkarpatské Rusi.

Moje poznámka - po střídání vládců od roku 1945 upadala tato země vždy z bláta do louže, ať se to týká Maďarů či Sovětů Ve městě panuje ve výstavbě stagnace. Což ovšem vyhovuje mé nostalgické letoře, protože jsem navštívil dlouho poválce město ve stejném stavu jako před ní.

Mluvím ovšem o starém městě.

Jan Roman

Přečtěte si

ppr-logo-white.svg
Jsme spolek přátel Podkarpatské Rusi,
krásné země, která byla kdysi součástí
Československé Republiky.
© 2024 PŘÁTELÉ PODKARPATSKÉ RUSI

Kontakt

+420 725 518 828

subcarpathia@seznam.cz