Další článek historika Tomáše Řepy
Proces připojení Podkarpatské Rusi k Československu
Po skončení první světové války vzniklo na území střední a východní Evropy hned několik nových státních útvarů, jejichž hranice neodpovídaly etnickému či národnostnímu složení obyvatelstva, a také dosavadnímu historickému vývoji v regionu. To přinášelo již v úvodu společného soužití v nových politických poměrech řadu potíží a představovalo to výzvu pro vlády v těchto zemích. Někde se dokázaly vášně utlumit, někde se problematické soužití jednotlivých národů ukázalo být neudržitelnou časovanou bombou. Složité poměry panovaly i v případě poválečného Československa a území nejčastěji nazývaném jako Podkarpatská Rus.
Rozhodnutím Saint-Germainské mírové smlouvy ze září 1919 byla Československu rozhodnutím vítězných mocností definitivně přiřčena Podkarpatska Rus, která se měla stát autonomní součásti republiky. Princip autonomie tohoto území byl inkorporován i do znění československé ústavy z roku 1920. Z mnoha důvodů však v následujících osmnácti letech nebyl naplněn1.
Specifikou rusínského obyvatelstva bylo, že je bída a nouze často donutily emigrovat, a to převážně do Spojených států, kde jich žilo skoro 400 tisíc, tedy přibližně tolik jako v rakousko-uherské monarchii. Zde bylo využito, že v roce 1918 T.G. Masaryk ve Spojených státech agitoval pro samostatnost Československa, a tak navrhli, aby se podkarpatští Rusíni jako autonomní celek připojili k právě vznikajícímu Československu. Výrazně se při tom angažoval mladý právník General Motors G. Žatkovič, který na sjezdu organizace amerických Rusínů v listopadu 1918 prosadil usnesení, že se Podkarpatská Rus má připojit jako autonomní území k tehdy již existujícímu Československu. O tomto usnesení Žatkovič neprodlené informoval prezidenta Wilsona2.
Začátkem ledna 1919 bylo na základě rozhodnuti dohodových mocností zahájeno obsazování rusínského území československým vojskem. 12. ledna oddíly čs. 31. pluku pod velením italského plukovníka Ciaffiho obsadily Užhorod, ale dále již nepostupovaly. Prezident Masaryk prohlásil, že obsazení Podkarpatské Rusi nenastane bez předchozího schválení Dohody a jestliže si toho obyvatelstvo bude velmi žádat. Pohotově reagovala prešovská rusínská rada. Její předseda Anton Beskid předal v Praze čs. vládě rozhodnutí rady o spojení Podkarpatské Rusi s Československem. Vláda následně odeslala A. Beskida na mírovou konferenci do Paříže jako rusínského delegáta3.
Podkarpatská Rus zaujímala v rámci Československa 12 694 čtverečních kilometrů a podle sčítání lidu z roku 1930 zde žilo 725 357 obyvatel. Z nich bylo 446 916 Rusínů, což je termín mnohoznačný, jak vysvětlíme v dalším výkladu (jsou v něm zahrnuty i osoby považující se za Rusy, a především za Ukrajince), 109 472 Maďarů, 33 961 Čechů a Slováků (vykazovaných společně jako národnost československá), 91 255 Židů (tj. osob hlásících se k židovské národnosti), 13 249 Němců a 12 641 Rumunů. Z náboženského hlediska se většina obyvatelstva hlásila k řeckým katolíkům, kterých bylo 359 167, 112 034 pravoslavných, 102 582 židů, 74 173 evangelíků a 69 262 římských katolíků4.
V rusínsko-ukrajinském prostředí zazněly i požadavky na samostatné postavení Podkarpatské Rusi jako suverénního státu. Vyvěraly z pochopitelných snah vymanit se z jakéhokoli cizího poručnictví, ale na druhé straně představovaly spíše utopistické koncepce, jejichž realizace nepřicházela v daném evropském regionu v úvahu. Setkáváme se s nimi zejména na půdě USA v kruzích rusínské emigrace5.
Idea připojení k Československu se pro absolutní většinu politicky aktivních Rusínů stala doslova spásnou nutností. 8. května 1919 se v Užhorodu konala schůzka zástupců užhorodské, prešovské a chustské národní rady s delegací amerických Rusínů (200 delegátů, 1200 hostů) za předsednictví A. Vološyna. Na této schůzce bylo rozhodnuto o vytvoření Centrální ruské národní rady (CRNR) - nového společného orgánu všech tří uvedených národních rad i zástupců emigrace. Předsedou CRNR byl zvolen A. Beskid. Místopředsedy byli zvoleni A. Vološyn, M. Strypský a M. Braščajko, členy výboru J. Kaminskij, J. Braščajko, A. Gagatko, D. Vyslocký a další. Čestným předsedou CRNR byl zvolen G. Žatkovič6.
Za rozhodný den připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice byl stanoven 28. říjen 1918. Zákon o státním občanství pak ustavil, že od toho dne jsou československými státními občany všichni, kteří od roku 1910 měli domovské právo na území, jež nyní náleží Československé republice, tedy i na území Podkarpatské Rusi. Podobné byla aplikována i zásada, že ke dni 28. října 1918 se uherský právní řád stal československým právním řádem s tím, že maďarské zákony a nařízení vydaná po tomto datu jsou neplatná. Nové československé zákony pak na Podkarpatsku platily od dne, kdy dotyčná obec byla obsazena československou brannou mocí7.
Státoprávní poměr Podkarpatské Rusi k Československé republice byl nakonec stanoven následovně: První bázi státoprávního poměru Podkarpatské Rusi k Československé republice tvoří ujednání pařížské mírové konference, která poměr ten stanovila touto smlouvou mezi pěti velmocemi a Československou republikou. Článek 1 - Československá republika se zavazuje, že zorganizuje rusínské území od Karpat v hranicích, určených hlavními spojeneckými mocnostmi, jako autonomní jednotku v Československém státě a obdaří je nejvyšší měrou samosprávy, jaká se srovnává s jednotností státu Československého. Článek 2 - území Rusínů jižně od Karpat bude míti svůj zvláštní sněm. Tento sněm bude vykonávati zákonodárnou moc ve všech jazykových školských a náboženských otázkách, kterými ho pověří zákony Československé republiky. Guvernér území Rusínů, který bude jmenován prezidentem Československé republiky, se bude zodpovídat rusínskému sněmu. Článek 3 - Československá republika se zavazuje, že úředníci v kraji Rusínů budou pokud možno vybíráni z obyvatelů tohoto území. Článek 4 - Československá republika zaručuje území Rusínů spravedlivé zastoupení v zákonodárném sboru republiky, do kteréhož vyšle poslance, zvolené dle ústavy Československé republiky. Tito poslanci však nebudou míti práva hlasovacího v parlamentě československém v takových zákonodárných otázkách, které jsou přiřčeny rusínskému sněmu8.
Vojenský velitel Podkarpatska generál Edmond Hennocque9 byl nucen v létě 1919 vyhlásit vojenskou diktaturu. Jednak pro zaručení bezpečnosti na obsazeném území, dopravy, spojů, zásobování obyvatelstva atd., jednak proto, aby bylo možno postupně rušit nežádoucí ustanovení dosud platného uherského práva a nastolovat právo československé. V srpnu 1919 pak byl generálem Hennocquem do úřadu náčelníka civilní správy uveden zkušený úředník Jan Brejcha10. Ten měl postupně přebírat zodpovědnost za civilní správu11.
K vysvětlení nezbytnosti vyhlášení vojenské diktatury je potřeba podotknout, že v první polovině roku 1919 panovala na území Podkarpatské Rusi nepřehledná situace. Poměry byly celkově rozhárané. Na některých místech se vlády ujali komunisté, některé obce vystupovaly jako samostatné jednotky, vládly si vlastně samy. 24. dubna 1919 obsadilo část území Podkarpatské Rusi rumunské vojsko, 20. července 1919 ho nahradilo československé vojsko, když vojska Maďarské republiky rad ustoupila z území východního Slovenska. Navíc v létě a na podzim roku 1919 navázal arcivévoda Josef Habsburský styky s bývalými úředníky uherského státu na Podkarpatské Rusi s cílem zabránit jejímu připojení k ČSR získáním statutu neutrálního území, které by ale bylo pod maďarským patronátem12.
Tato situace a aktivity maďarské strany byly příčinou vyhlášení vojenské diktatury na území Podkarpatské Rusi. Nejen Slovensko, ale formálně i území na východ od něj spadaly pod správu ministra s plnou mocí pro správu Slovenska Vavro Šrobára. Ten vzhledem ke složité situaci oznámil 4. června 1919 vládě, že moc na východě republiky vkládá do rukou vojska a 6. června 1919 vyhlásil velící francouzský generál Hennocque vojenskou diktaturu, a to nejdříve v obvodu, který kontrolovaly jeho vojenské jednotky. 18. srpna 1919 obsadil podstatnou část Podkarpatské Rusi, vyhlásil její osvobození a zaručoval správní a územní nezávislost. Usnesením ministerské rady z 18. listopadu 1919 se vojenská diktatura rozšířila na celé území Podkarpatské Rusi. Trvala až do 9. ledna 1922. Konec roku 1919 se již nesl ve znamení upevňování nové republiky, a to i s územím Podkarpatské Rusi jako její autonomní součásti. Československá republika se však musela zavázat mezinárodnímu společenství reprezentovanému Společností národů, že Podkarpatské Rusi poskytne veškerá práva na autonomní vývoj a bude je dodržovat13.
Postupný nárůst radikalismu a nacionálních tendencí V roce 1922 byl z niciativy československé vlády na Podkarpatské Rusi proveden průzkum veřejného mínění k odhalení problémů, potenciálně nebezpečných pro stabilitu centrální vlády v oblasti. Promaďarské nálady se projevily poměrně slabě, což způsobila negativní zkušenost se soužitím v jednom státě v minulostí, rusofilství zase poněkud ztratilo na aktuálnosti, jelikož v dané chvíli byl nejasný osud samotného Ruska. Jako nejsilněji projevená geopolitická orientace Rusínů bylo v této době zaznamenáno ukrajinofilství, přičemž tou měrou, jak ukrajinské nacionální hnutí sílilo, znepokojoval růst ukrajinského vlivu v zemi stále více pražská oficiální místa. Růstu ukrajinského vlivu v kraji pomáhala zejména okolnost, že aktivní sociální a osvětovou činnost na Podkarpatské Rusi prováděli lidé, kteří v předešlých letech odešli z Ukrajiny. Kromě toho se do rusínského nacionálního hnutí v jeho první etapě dostávaly nové síly, jimž nebyly cizí politické intriky, a které byly připravené k dočasnému potlačení demokratických ideálů a sjednocení nacionálních sil pod patronací Německa14.
Organizačním zákonem z roku 1927 bylo v Československé republice zavedeno zemské zřízení, naopak zanikl po staletí přítomný župní systém (v roce 1926 se navíc sloučily dosavadní užhorodská, mukačevská a velkosevljušská župy do jedné se sídlem v Mukačevu). Vznikly čtyři země: Česká, Moravská, Slovenská a Podkarpatoruská. Nižšími správními jednotkami se v Podkarpatoruské zemi staly přímo okresy. Za hlavní město Podkarpatoruské země byl zvolen Užhorod15.
V čele civilní správy Podkarpatoruské země stál od července 1928 prezidentem republiky jmenovaný zemský prezident, na kterého přešly všechny správní pravomoci. Zemské zastupitelství mělo pouze poradní funkci a prezident mohl pozastavit jakékoliv jeho právoplatné usnesení. Funkce guvernéra jakožto reprezentativní osoby a symbolu autonomie zůstala zachována16.
V parlamentních volbách v roce 1929 se již odrážely nálady ve vztahu k dosavadní zemské politice. Díky provedené zemědělské a pozemkové reformě17 se na první místo dostala agrární strana s 29% hlasů. Hlasy komunistické strany poklesly na 15% a maďarské strany zůstaly na stabilních 12% hlasů. Výrazně posílila autonomní rusínská strana, která získala 18 % hlasů. Sociální demokraté si udrželi svých 9% hlasů18.
Od 28. ledna do 3. února 1929 se ve Vídni konal 1. kongres Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), který deklarativně stanovil priority své budoucí Činnosti, jež se slovy svého zakladatele Jevhena Konovalce měla zaměřit na získání skutečného vlivu na politickou situaci ve světě. Jedním z nejdůležitějších úkolů, odpovídajícím tehdejšímu stavu této organizace, bylo vytvoření jejích poboček na území Západní Ukrajiny. V tomto období nebyly ještě společenské síly Zakarpatí připraveny na to, aby podpořily realizaci plánů OUN, ba naopak, ohlašovaly, že ukrajinské národní hnutí je vytvořeno uměle s podporou Vidně a Berlína, s cílem oslabení jednoty rusínského národa. Těžká sociálně-ekonomická situace 30. let ovšem posílila politickou vnímavost Rusínů k idejím OUN. S pomocí vůdců ukrajinských nacionalistů na Podkarpatské Rusi bylo rozhodnuto vytvořit vojenský štáb Karpatské Síče a naverbovat armádu pro obranu nezávislosti Podkarpatské Rusi. Ideologické principy politické práce v zemi se opíraly o práce vůdců OUN O. Čemerynského "Platforma Zakarpattja", M. Kolodzynského "Vojennoje značenije i strategičeskoje položenije Zakarpaťja" a dalších. Ukrajinští nacionalisté neomezovali svou činnost jen na vojenské úkoly, nýbrž se aktivně účastnili organizování mezinárodních akcí na podporu Zakarpatí19.
Vývoj ve třicátých letech směřoval k nacionalizaci poměrů na Podkarpatské Rusi a posilování autonomistických tendencí. Na jaře 1935 vzniklo krátce před volbami Ruské národní sjednocení, vlastně místní pobočka Národního sjednocení, resp. Národní demokracie. Ruské národní sjednocení se opíralo o pravoslavné rolnické obyvatelstvo a inteligenci ruské nebo rusínské (autochtonní) orientace. Díky vzestupu nacionalistických nálad se jí podařilo vyslat do Národního shromáždění jednoho poslance - Štefana Fencika20.
Poslední parlamentní volby v roce 1935 byly poznamenány národohospodářkou krizí, která na Podkarpatskou Rus těžce dolehla. Do čela se opět vyšvihla komunistická strana s 24% hlasů. Maďarské strany měly opět svých stabilních 11% hlasů a autonomní rusínská strana získala jen 9% hlasů. Sociální demokraté si udrželi svých 9% hlasů. Výrazně si pohoršila agrární strana, která poklesla na pouhých 19% hlasů21.
Ve třicátých letech se politické aktivity na Podkarpatské Rusi začaly stále více ubírat směrem k radikálnějším autonomistickým požadavkům. Začala se výrazněji aktivizovat i maďarská, polská a ukrajinská iredenta. Maďarská a polská iredenta spolupracovaly a jejich činnost byla koordinována z Budapešti a z Varšavy. Ukrajinská iredenta byla ve spojení s Berlínem. Všechny uvedené iredentistické síly těžily ze sílícího autonomistického hnutí a zároveň ho cílevědomě podporovaly a podněcovaly. Nahrávala jim navíc také vystoupení rusínských emigrantu v zahraničí. Někteří z nich to mysleli s Podkarpatskou Rusí upřímně. Byla to značná část amerických Rusínů, kteří vyčítali Československu pouze to, že stále nedalo Podkarpatské Rusi autonomii a práva s ní spojená, a nebyli a priori proti existenci Podkarpatské Rusi v rámci ČSR. Někteří ovšem vědomě podporovali iredentu - byli to však převážné Rusíni žijící v Maďarsku a dále také někteří z promaďarsky orientovaných amerických Rusínů22.
V reakci na stále vyhrocenější situaci přijalo 22. listopadu 1938 Československé Národní shromáždění dvacet let slibovaný ústavní zákon o autonomii Podkarpatské Rusi. Oficiální název státu zněl Česko-Slovensko. Reprezentanti proukrajinského směru se marně snažili prosadit změnu dosavadního názvu na nový Karpatská Ukrajina. Byl ponechán původní ústavní název - Země Podkarpatoruská (Podkarpatská Rus). Ústavní zákon zrušil úřad guvernéra a viceguvernéra, kancelář guvernéra a guberniální radu Podkarpatské Rusi. Po pěti měsíců od vyhlášení zákona měly být vypsány volby do sněmu Podkarpatské Rusi. První zasedání sněmu měl svolat prezident republiky do jednoho měsíce ode dne konání voleb. Členy vlády Podkarpatské Rusi měl jmenovat prezident republiky na návrh předsednictva sněmu. Autonomní vláda byla za svou činnost odpovědná autonomnímu sněmu Podkarpatské Rusi23.
Postupně sílil radikálně-autonomisticky proud podkarpatoruské politiky, který v průběhu dramatického roku 1938 zcela ovládl tamní politickou scénu. Po přijetí mnichovské dohody se země začala během velmi krátké doby vzdalovat Praze, a především po nástupu proukrajinského politického směru k moci hledat ochranu u nacistického Německa. Jedním z posledních svorníků společného státu se v dramatických měsících druhé republiky stala československá armáda. Na Podkarpatské Rusi měla naprosto nezastupitelnou úlohu vzhledem k tomu, že po přerušeni dopravního spojeni se zbytkem státu v důsledku Vídeňské arbitráže zajišťovala zásobovaní civilního obyvatelstva. V noci z 13. na 14. března 1939 její jednotky navíc potlačily pokus radikálů z polovojenské organizace "Karpatská Síč" o převrat. Ještě téhož dne však maďarská invazní armáda zahájila obsazovaní země a československé jednotky se jí statečně postavily na odpor. Po příchodu zprav o okupaci českých zemí nacisty se čs. vojáci začali organizovaně stahovat ke slovenským, polským, a především rumunským hranicím24.
Události odehrávající se ve dnech 13.-18. března 1939 na Podkarpatské Rusi byly v českých zemích díky vývoji politické situace, kdy došlo k rozpadu společného státu a okupaci, zcela logicky vnímány jako okrajové. Nic na tom v realitě prvních dnů Protektorátu Čechy a Morava nezměnily ani stovky očitých svědků - českých vojáků a důstojníků vracejících se přes Polsko, Slovensko, Rumunsko a Jugoslávii zpět do českých zemi25.
K situaci na samotné Podkarpatské Rusi (zejména ve vztahu k ukrajinskému nacionalismu) je důležité poznamenat, že v roce 1939 byly karty již osudově rozdány a ukrajinsko-český poměr se vyznačoval prohlubující se schizofrenií: vedle součinnosti při potírání polských bojůvek byla sič vlivovou stanicí OUN, její vůdčí kádry tvořili ukrajinští konspirátoři z Haliče (jmenujme Zenona Kossaka "Tarnavského", Mychajla Kolodzinského a především později slavného velitele UPA Romana Šuchevyče), kteří nepočítali s režimem premiéra Vološyna a tím méně s českým poručnictvím a pracovali pro revoluční řešení ukrajinského problému26.
Především už nikdo nikomu nevěřil. Nezávislost Slovenska visela ve vzduchu, což Vološyna nakonec pohnulo k osudovému kroku a ke spontánnímu vyhlášení nezávislosti. Vyhlášení nezávislosti Karpatské Ukrajiny V půl druhé ráno 14. března předal říšskému konzulovi v Chustu Hofmannovi pro Berlín následující prosbu: Ministru zahraničí v Berlíně, Německo. Jménem vlády Karpatské Ukrajiny prosím vzít na vědomí prohlášení naší samostatnosti pod ochranou Německé říše. Ale příběh pokračoval téměř shodnou deklarací o den později, kdy už ovšem podepsaní Vološyn a Révay (ten v zastoupení) žádali Říši o ochranu před Maďary a z dnešního pohledu poněkud absurdně i samotnými Čechy, kteří prý postupují násilně proti obráncům Karpatské Ukrajiny. Berlín "s politováním" vzkázal, že není s to ustavit nad oblastí svůj protektorát. Augustyna Vološyna to opět staví do poněkud zvláštního světla27.
Přes veškeré problematické jevy, jež s sebou nesly snahy o státní suverenitu Karpatské Ukrajiny, tak jak ji schválil improvizovaný sněm 15. března 1939, nelze ztrácet ze zřetele, že zde šlo o upřímný pokus ustanovit jako svéprávnou mezinárodněprávní jednotku po tisíciletí přehlížené území28.
V noci ze 13. na 14. března tzv. generální štáb Karpatské Sice v čele s Romanem Šuchevyčem zahájil puč proti autonomní Vološynově vládě a čs. armádním oddílům v Chustu. Sičovcům se podařilo ukořistit zbraně z četnické stanice, zablokovat budovu vlády, policejní stanici, poštu a nádraží. Sičovci se pokusili neúspěšně zaútočit i na kasárna I. praporu 45. pěšího pluku. Proti pučistům útočili vojáci 45. čs. pluku, většinou Rusíni. V ulicích Chustu použili protitankové k ráže 37 mm za podpory obrněných vozidel OA vzor 1930. Okolo 20 povstalců se následně vzdalo. Většina se však zabarikádovala v hotelu na náměstí. Se zbraní v ruce bylo zajato 51 sičovců, pouze čtyři byli místní Rusíni. Skutečnými organizátory puče byly totiž německé tajné služby, které potřebovaly "fakta" o neudržitelné situaci. Celkem bylo v Chustu nalezeno 11 mrtvých a 30 raněných povstalců29.
Potlačení povstání stálo čs. armádu pět mrtvých a 9 zraněných vojáků. Armádní generál Lev Prchala30 nahlásil do Prahy úplné potlačení povstání sičovců v Chustu a několika dalších místech. Krátce po páté hodině ranní 14. března maďarské jednotky zahájily útok po celé délce demarkační linie na Podkarpatské Rusi. Čs. velení ještě nemělo dostatečný přehled o charakteru a příčinách této nepřátelské akce, a proto arm. gen. L. Prchala vydal rozkaz k zahájení okamžitého protiútoku ve směru na Mukačevo a k přípravě dalších "ofenzivních akci k vyhnání Maďarů ze země"31.
Slovenský sněm vyhlásil v Bratislavě 14. března 1939 nezávislý Slovenský stát. Podkarpatská Rus se ocitla v politickém vakuu. A. Vološyn sdělil odpoledne v telefonickém rozhovoru prezidentu E. Háchovi, že v této situaci je jedinou možností vyhlášení nezávislosti Karpatské Ukrajiny. Na závěr posledního rozhovoru s prezidentem poděkoval Vološyn všem Čechům za 20 let spolupráce. Tentýž den ve 20:00 vyhlásil nezávislost Karpatské Ukrajiny a oznámil složení nové vlády32.
Premiér Vološyn požádal německou vládu o přijetí protektorátu na Karpatskou Ukrajinou a prosil, aby byla vzata na vědomí proklamace samostatnosti země. Přímo v Berlíně se snažil prosadit přijetí protektorátu J. Révay, avšak žádný z vedoucích činitelů Německa ho nepřijal. Čs. vláda odpověděla ve 23:00 na ultimátum maďarské vlády z předchozího dne. Souhlasila s požadavkem vyklizení Podkarpatské Rusi, ale prováděném postupně a tak, aby mohla být provedena úplná evakuace čs. občanů a odvezen mobilní státní majetek. Požadavek, aby čs. jednotky odevzdaly zbraně Maďarům, kategoricky odmítla. Dala rovněž Maďarsku na vědomí, že řízením postupné evakuace Podkarpatské Rusi pověřila armádního generála Lva Prchalu, který je zplnomocněn s maďarskou vládou jednat33.
Generál Prchala pověřil velením 12. pěší divize brig. gen. Olega Svátka34 se sídlem ve Svaljavě, a opustil v osobním voze s dvěma důstojníky svého štábu Podkarpatskou Rus a posléze odeslal brig. gen. O. Svátkovi rozkaz, který rušil původní příkaz k zahájení ofenzívy proti Maďarům a nařizoval co nejrychlejší ústup čs. jednotek na Slovensko35.
15. března 1939 v 11:00 se dostavil na maďarské velitelské stanoviště v Mukačevu čs. parlamentář plukovník generálního štábu Jan Heřman36 s úkolem projednat možnost zastavení palby a podmínky pro nerušený odsun čs. jednotek a evakuovaného majetku na Slovensko37.
V odpoledních hodinách sdělil německý konzul H. Hofmann Vološynově vládě obsah telegramu ministra zahraničí von Ribbentropa, v němž německý ministr radil nebránit postupu maďarské armády, protože Německo momentálně nemůže vyhlásit nad Karpatskou Ukrajinou protektorát38.
Odpoledne v 15:20 začalo v budově chustského gymnázia první a poslední zasedání sněmu Podkarpatské Rusi - Karpatské Ukrajiny. Sněm vyhlásil nezávislost Karpatské Ukrajiny a ustanovil oficiální název Karpatská Ukrajina, státním jazykem prohlásil ukrajinský jazyk. A. Vološyn byl zvolen prezidentem39.
V pozdních večerních hodinách se prezident Vološyn setkal s plukovníkem maďarské armády Wimmerspergem, který mu doručil ultimátum maďarské vlády. A. Vološyn svolal první a zároveň i poslední zasedání vlády. Na zasedání bylo rozhodnuto neklást odpor maďarské armádě, poslat delegaci do Budapešti a Bratislavy a zároveň se obrátit na rumunskou vládu. A. Vološyn fakticky rozpustil vládu Karpatské Ukrajiny a odjel z Chustu40.
Velitel 12. pěší divize brig. gen. O. Svátek rozkaz, jímž rušil původní přípravy k ofenzivě. Současně byl odvolán dosud platný rozkaz o obraně na místě a změněn na řízený ústupový boj s ústupem čs. jednotek a evakuačních kolon na Slovensko. Početní stav jednotek 12. pěší divize a k ní přidělených příslušníků Stráže obrany státu (SOS) na začátku střetnutí s Maďary nepřevýšil 8000 vojáků. Bojové jednotky maďarské armádní skupiny vyčleněné obsazení Podkarpatské Rusi se skládaly nejméně z 50 000 vojáků tří smíšených brigád a dalších jednotek. Váhavost maďarského velení na jihovýchodním směru dovolila čs. jednotkám uniknout přes Buštino, Ťačovo, Solotvino a Veliký Bočkov na území Rumunska41.
Situaci pomohla konsolidovat i kombinovaná rota šesti tanků LT-35 s dvěma kanóny, která smetla útočící maďarské pěšáky a cyklisty. Čs. jednotkám se podařilo upevnit obranné postavení v soutěsce u Voročova. Divizní velitelství odjelo ze Svaljavy do Perečina 15. března 1939 odpoledne. Ve štábní budově zůstalo několik čs. důstojníků v čele s hlavním styčným důstojníkem plk. gšt. J. Heřmanem, který s velícím maďarským důstojníkem plk. Béldym dohodl definitivní termín ústupu čs. jednotek ze Svaljavy na 15. března ve 22:0042. Brigádní generál O. Svátek vydal rozkaz, aby postavení u Voročova bylo bráněno nejméně do poledne 17. března. Obranné postavení dokázaly čs. jednotky udržet až do časných ranních hodin 18. března 1939. Ústup čs. jednotek z Chustu probíhal spořádaně ve směru na město Ťačovo k přechodu na rumunské území. Maďaři se neodvažovali jejich ústup k rumunským hranicím napadat z obavy před rumunskou reakcí. Došlo jen k několika přestřelkám s maďarskými teroristy a hlavně se sičovci. Těsně před půlnocí z 16. na 17. března přejel pod ochranou čs. jednotek rumunské hranice automobil odvážející do exilu několikahodinového prezidenta Karpatské Ukrajiny Vološyna. Ten posléze zamířil do Protektorátu Čechy a Morava. Uprchla i větší část představitelů OUN (Šuchevyč, Jarý, Melnyk, Kurmanovič, Rosocha). Skupina fanatických dobrovolníků z tzv. generálního štábu Karpatské Síče (Kolodzinskij, Kossak, Jefremov aj.) prohlásila prezidenta za zrádce a pokračovala v odporu43.
Německý konzul44 v Chustu Hofmann vyzval Kolodzinského, aby sičovci nekladli žádný ozbrojený odpor. Kolodzinskij mu odpověděl, že "ve slovníku ukrajinských nacionalistů neexistuje pojem kapitulace". Za dobrodružství nacionalistů zaplatili svými životy u Rokosova sičovci a studenti středních škol ze Sevljuše a Chustu, zavlečení na bojiště. Po masakru u Rokosova se dal zbytek sičovského "vojska" na útěk. Snažili se proniknout na rumunské území, avšak Rumuni je odmítli přijmout a vraceli je zpět rovnou do rukou maďarských popravčích čet. U rumunských hraníc pak zahynulí i velitelé "Síče" z tzv. generálního štábu včetně Kolodzinského45.
Československo-maďarské čtyřdenní střetnutí si vyžádalo 70 mrtvých a kolem 120 zraněných všech čs. ozbrojených složek. Maďarský generální štáb ohlásil ztrátu 72 mrtvých a 244 raněných, i když maďarské ztráty musely být mnohem vyšší už z titulu obvyklého postavení útočících. Největší ztráty však měly bojůvky Síče. Maďarská armáda označila jejich vojáky za bandity, a proto je do zajetí nebrala a na místě je popravovala. V pozdních večerních hodinách dne 18. března 1939 ukončily maďarské jednotky obsazení území Podkarpatské Rusi46.
Závěrem
V říjnu 1944 vyslala československá vláda na sovětskou armádou osvobozenou Podkarpatskou Rus ministra Františka Němce a generála Antonína Hasala, aby převzali civilní i vojenskou správu. Narazili však na obnovené proukrajinské hnutí podporované sovětskými orgány, fakticky nedostali žádnou pravomoc a neustále docházelo ke konfliktům47.
Edvard Beneš navíc několikrát vyjádřil svou ochotu souhlasit s připojením Podkarpatské Rusi k SSSR, což vyvrcholilo v březnu roku 1945, kdy poslal Stalinovi dopis. Dohoda mezi SSSR a ČSR o postoupení Podkarpatské Rusi (Zakarpatské Ukrajiny) ukrajinské sovětské socialistické republice byla formálně podepsána v Moskvě 29. června 194548. Tím definitivně skončilo soužití obyvatel československého státu s významnější ukrajinskou či rusínskou menšinou. Během 20 let společného státu nepanovaly zdaleka ideální vztahy, i tak se však území začalo intenzivně modernizovat a došlo k pokroku v řadě oblastí. Byla to situace nesrovnatelná s tím, jaké problémy mělo ukrajinské etnikum v Polsku nebo v Sovětském svazu. I proto se dodnes na toto období vzájemného soužití právem vzpomíná s jistou nostalgií.
Tomáš Řepa
Literatura
1 J. Plachý, Zpráva pplk. Antonína Zemana-Barovského o událostech na Podkarpatské Rusi v březnu 1939, "Securitas Imperii", Praha 2015, nr 26/1, s. 170.
2 A. Hrbek, Podkarpatská Rus: stoleté výročí vzniku, Olomouc 2018, s. 16-17.
3 I. Pop, Podkarpatská Rus, Praha 2005, s. 108.
4 J. Rychlík, M. Rychlíková, Hospodářský, sociální, kulturní a politický vývoj Podkarpatské Rusi 1919-1939, Praha 2013, s. 3.
5 P. Švorc, Zakletá zem: Podkarpatská Rus 1918-1946, Praha 2007, s. 38-39.
6 I. Pop, Dějiny Podkarpatské Rusi v datech, Praha 2005, s. 296.
7 A. Hrbek, Podkarpatská Rus..., op. cit., s. 24.
8 J. Hořec, Dokumenty o Podkarpatské Rusi, Praha 1997, s. 8.
9 Edmond Charles Adolphe Hennocque (1860-1933) byl divizní generál francouzské armády,
po skončení první světové války byl členem francouzské vojenské mise v ČSR. V roce 1919 velel
čs. jednotkám, které bojovaly na východním Slovensku proti Maďarům, v červnu 1919 se stal
vojenským správcem Podkarpatské Rusi, po neshodách s čs. civilní správou a tzv. rusínským
Direktoriem byl v prosinci 1919 odvolán.
10 A. Hrbek, Podkarpatská Rus..., op. cit., s. 24.
11 J. Hořec, Dokumenty o Podkarpatské Rusi..., op. cit., s. 8-9.
12 P. Švorc, Zakletá zem..., op. cit., s. 61.
13 Ibidem.
14 K. Ivaščenko, Rusínská otázka v ideologii a praxi Organizace ukrajinských nacionalistů (od konce dvacátých po třicátá léta) [v:] Vznik ČSR 1918 a Podkarpatská Rus: (sborník z mezinárodní konference v Praze), red. M. Balcar, Praha 1999, s. 20.
15 I. Pop, Podkarpatská Rus..., op. cit., s. 119.
16 Ibidem, s. 119-120.
17 J. Rychlík, M. Rychlíková, Hospodářský, sociální, kulturní a politický vývoj..., op. cit., s. 66-74.
18 L. Fasora, Podkarpatská Rus v dějinách Československa, Brno 1998, s. 8-9
19 K. Ivaščenko, Rusínská otázka v ideologii a praxi..., op. cit., s. 20-21.
20 J. Rychlík, M. Rychlíková, Hospodářský, sociální, kulturní a politický vývoj..., op. cit., s. 53.
21 Ibidem, s. 55.
22 P. Švorc, Zakletá zem..., op. cit., s. 226.
23 I. Pop, Dějiny Podkarpatské Rusi v datech..., op. cit., s. 375.
24 J. Plachý, Zpráva pplk. Antonína Zemana..., op. cit., s. 170.
25 Ibidem.
26 D. Svoboda, Loučení bez dojetí: Češi a ukrajinská autonomie na Podkarpatské Rusi za druhé
republiky, "Paměť a dějiny" 2014, nr. 8/4, s. 26.
27 Ibidem, s. 30.
28 Ibidem.
29 I. Pop, Dějiny Podkarpatské Rusi v datech..., op. cit., s. 385-386.
30 Lev Prchala (1892-1963) byl armádní generál československé armády. Jako legionářský důstojník se mnohokrát vyznamenal v bojích na ruské frontě. V letech 1921-1923 vystudoval válečnou školu v Paříži a jeho vojenská kariéra dále strmě stoupala. V březnu 1936 dosáhl hodnosti armádního generála. V lednu 1939 byl jmenován ministrem autonomní vlády na Podkarpatské Rusi, kde posléze sehrál kontroverzní roli a velení přenechal generálu Svátkovi. Dlouhodobě měl konflikty s prezidentem Benešem, což se projevilo i u organizování zahraničního čs. vojska v Polsku, byl proto převeden mimo činnou vojenskou službu a zbaven hodnosti. Po válce zůstal v zahraničí.
31 I. Pop, Dějiny Podkarpatské Rusi v datech..., op. cit., s. 385-386.
32 Ibidem, s. 386-387.
33 Ibidem, s. 387.
34 Oleg Svátek (1888-1941) byl brigádní generál československé armády a velitel 12. divize při bojích na Podkarpatské Rusi. V roce 1914 padl během první světové války do zajetí a až do roku 1920 se účastnil čs. legionářské anabáze v Rusku, kde také přijal jméno Oleg místo původního Josef. V roce 1929 dosáhl hodnosti brigádního generála. Od října 1935 velel 12. divizi v Užhorodu. Po bojích s maďarskou armádou a sičovci na Podkarpatské Rusi v březnu 1939 odešel do Prahy, kde se zapojil do odbojové činnosti v rámci organizace Obrana národa. V roce 1941 byl zatčen, krutě vyslýchán a za prvního stanného práva 1. října 1941 nacisty popraven.
35 I. Pop, Podkarpatská Rus: osobnosti její historie, vědy a kultury, Praha 2008, s. 207.
36 Jan Heřman (1889-1972) byl plukovník generálního štábu československé armády, na Podkarpatské Rusi působil v březnu 1939 jako hlavní styčný důstojník pro styk s maďarskou armádou. Během první světové války působil jako důstojník střeleckého pluku, již 29. října 1918 se dobrovolně přihlásil do řad vznikající čs. armády, válečnou školu absolvoval s velmi dobrým prospěchem, byl výborně jazykově vybavený a působil i jako vojenský atašé v Budapešti. Sehrál důležitou roli vyjednávače při bojích s Maďary v březnu 1939. Během války byl nacisty internován kvůli své židovské manželce v pracovním táboře. Po válce opět nastoupil k armádě a podílel se mimo jiné i na řízení operací proti banderovcům na Slovensku v roce 1947 jako velitel skupiny Ocel již v hodnosti brigádního generála. Bezprostředně po únoru 1948 byl dán do výslužby.
37 I. Pop, Dějiny Podkarpatské Rusi v datech..., op. cit., s. 387.
38 P. Mosný, Podkarpatská Rus: nerealizovaná autonómia, Bratislava 2001, s. 122.
39 P. Švorc, Zakletá zem..., op. cit., s. 249.
40 J. Plachý, Zpráva pplk. Antonína Zemana..., op. cit., s. 187-188.
41 I. Pop, Dějiny Podkarpatské Rusi v datech..., op. cit., s. 389-390.
42 J. Marek, Válka o červeného medvěda, Cheb 2019, s. 37-39.
43 I. Pop, Dějiny Podkarpatské Rusi v datech..., op. cit., s. 391-392.
44 P. Švorc, Zakletá zem..., op. cit., s. 250.
45 I. Pop, Podkarpatská Rus: osobnosti její historie, vědy a kultury..., op. cit., s. 131-132.
46 I. Pop, Dějiny Podkarpatské Rusi v datech..., op. cit., s. 393.
47 J. Rychlík, M. Rychlíková, Hospodářský, sociální, kulturní a politický vývoj..., op. cit., s. 201-
203.
48 I. Pop, Dějiny Podkarpatské Rusi v datech..., op. cit., s. 437.
