Vojenská a politická konsolidace území Podkarpatské Rusi jako součásti nově vzniklého Československa v roce 1919

Článek Tomáše Řepy, známého brněnského historika a odborného asistenta na Univerzitě obrany, ve kterém popisuje události spojené s připojením PR k ČSR. Pan Tomáš Řepa je odborník na dějiny Ukrajiny

Úvodem je třeba podotknout, že oddělit vojenskou konsolidaci území  Podkarpatské Rusi a boje československé armády s Maďary na Slovensku je vlastně nemožné z důvodu, jak dynamicky se fronta na Slovensku vyvíjela. Její pohyby měly zásadní význam i pro celou Podkarpatskou Rus, která zůstala po nějakou dobu dokonce zcela izolována od zbytku země. Přesto se nám však ohledně vojenské správy a konsolidace tohoto území jako součásti nově vzniklého Československa nabízí cenné archivní prameny, především provenience Vojenského historického archivu v Praze, konkrétně zejména fondu Zemské vojenské velitelství Užhorod, kde je obsaženo velké množství rozkazů, instrukcí, nejrůznějších rozborů situace a zpravodajská hlášení. To nám může společně s dalšími zdroji i tak poskytnout plastický pohled na dění právě v tomto prostoru. 

U vojenské a politické konsolidace území Podkarpatské Rusi hrálo významnou roli původně italské a posléze zejména francouzské velení. Především Francie byla klíčovým spojencem nově vzniklého Československa. Francouzská armáda si během první světové války vydobyla v mezinárodním kontextu pozici nejsilnější ozbrojené moci na evropském kontinentě, jež disponovala přebohatým fondem vojenského umění. Československo potřebovalo vhodný cizí vzor, jelikož zásady rakousko-uherského vojenství nepokládalo z ideologických důvodů za vhodnou základnu. Je nasnadě, že šlo o nerovnovážný vztah. Na jedné straně stála tradiční mocnost s hlubokou historickou dimenzí, na druhé straně zcela nový nástupnický stát, který se teprve formoval vnitřně a jenž zároveň usiloval o co nejpříznivější územní vymezení.1

Začátkem ledna 1919 bylo na základě rozhodnutí dohodových mocností zahájeno obsazování rusínského území československým vojskem. 12. ledna oddíly čs. 31. pluku pod velením italského plukovníka Ciaffiho obsadily Užhorod, ale dále již nepostupovaly. Prezident T. G. Masaryk prohlásil, že obsazení Podkarpatské Rusi nenastane bez předchozího schválení Dohody a jestliže si toho obyvatelstvo bude velmi žádat. Pohotově reagovala prešovská Ruská (rusínská) národní rada. Její předseda Anton Beskid předal v Praze čs. vládě rozhodnutí rady o spojení Podkarpatské Rusi s Československem. Vláda následně odeslala Antona Beskida na mírovou konferenci do Paříže jako rusínského delegáta.

Válečný konflikt mezi Československem a Maďarskou republikou rad měl široké politicko-diplomatické pozadí. 20. března 1919 byla maďarská vláda seznámena s opatřeními vyplývajícími z usnesení mírové konference z 26. února. Do deseti dnů, počínaje 23. březnem, měly maďarské jednotky vyklidit neutrální pásmo vytyčené v sousedství Rumunska. Bylo zřejmé, že o toto území Maďaři přijdou. Na takovou ztrátu nebyla vláda připravena a na protest podala demisi. Uvolněnou moc převzala sociální demokracie, které se spojila s komunisty. 21. března 1919 byla vyhlášena Maďarská republika rad (sovětů). Na ultimátu danému Maďarsku se však ani po změně budapešťské vlády nic nezměnilo. Dalo se očekávat, že Československo - jako spojenecký stát, který se podílel na příměří - bude přizváno k vojenské operaci vynucující evakuaci neutrální zóny. V očekávání spojenecké donucovací akce došlo k jakési symbióze československých hraničních požadavků s operačními potřebami Spojenců. 7. dubna 1919 dostaly události dramatický spád. Francouzská generalita oznámila, že 10. dubna zahájí ofenzívu francouzská, srbská a rumunská vojska. Československá armáda byla vyzvána k součinnosti. Hned následujícího dne však došlo k zásadní změně. Zasáhl maršál Foch, který oznámil, že operaci ruší. Všem vojskům bylo přikázáno zůstat na místě a počínat si ryze defenzivně. Totéž bylo očekáváno od československé armády. Důvodem tohoto rozhodnutí byly potíže vnutit Německu mírové podmínky. Foch si nepřál otevřít druhou frontu v Maďarsku, Německo bylo pro něj vždy prioritou, kterou nadřazoval nad jiná válčiště.3

Rozhodnutím Saint-Germainské mírové smlouvy ze září 1919 byla Československu definitivně přiřčena Podkarpatská Rus, která se měla stát autonomní součástí nově vzniklé republiky. Vojenský velitel v oblasti Podkarpatí francouzský generál Edmond Hennocque4 vyhlásil v červnu 1919 vojenskou diktaturu. Jednak pro zaručení bezpečnosti na obsazeném území, fungování dopravy, spojů, zásobování obyvatelstva a rozvoj dalších nezbytně nutných institucí, ale také proto, aby bylo možno postupně rušit nežádoucí ustanovení dosud platného uherského práva a nastolovat právo československé. V srpnu 1919 pak byl generálem Hennocquem do úřadu náčelníka civilní správy uveden zkušený úředník Jan Brejcha.5 Ten měl postupně přebírat zodpovědnost za civilní správu.6 K tomu je potřeba dodat, že vojenská správa byla té civilní nadřazena pouze formálně, k veškerým rozhodnutím však musel svůj podpis připojit i vojenský velitel oblasti. Československo získalo území, které mělo doposud zcela jiný vývoj, než jaký byl především v českých zemích. Proces konsolidace nebyl jednoduchý a už jen jeho samotný počátek v roce 1919 ukazuje i na mnohá pozdější úskalí, kterým s odstupem času čelili další představitelé československého státu, armády a správy. Významným faktorem byl i postoj místního obyvatelstva a vztahy se sousedními státy. V létě 1919 vláda pověřila ministra vnitra Antonína Švehlu, aby zajistil administrativní řízení Podkarpatské Rusi. V té době byla v zemi velmi nepřehledná situace. Válka Československa a Rumunska s Maďarskou republikou rad přinesla zemi anarchii, válečné strádání, a nakonec obsazení rumunskou armádou. V některých obcích vládli komunisté, některá údolí si vlastně vládla sama. Maďarští úředníci v mnoha případech odmítali přijímat a respektovat československou správu. V červenci 1919 Rumuny vystřídaly československé oddíly a do příjezdu kompetentních úředníků ministerstva vnitra vládla zemi diktátorsky armáda.7

Zemské vojenské velitelství v Užhorodu popisovalo dramatické momenty při konsolidaci území následujícím způsobem: "Pochod k obsazení území byl zahájen koncem dubna 1919. Naše vojska obsadila 29. dubna po třídenních potyčkách s rudou gardou stanici Čop, navázala spojení s rumunskými oddíly postupujícím podél Tisy. Při bolševickém vpádu na Slovensko v červnu 1919 byla zdejší divize generála Deastremeau odříznuta od hlavních sil československé armády operujících na Slovensku a musela tudíž zdejší posádky vyklidit a zasadit veškeré síly v okolí Michalovců. Rumuni obsadili Čop a v Mukačevu byla smíšená posádka československo-rumunská. 22. července byl znovu obsazen Čop a obsazeno území západně od linie Čop-Mukačevo. Území na východ od této linie bylo postupně rumunskými vojsky vyklízeno a obsazováno v době od 29. července do 5. srpna 1919 československými oddíly."8

Při počátku maďarské ofenzivy hrálo roli v důvodech neúspěchů československé armády zejména několik faktorů. Převaha maďarského dělostřelectva, mnohem silnější motivace maďarských vojáků, nasazené československé jednotky leckdy nepatřily zrovna k elitním, případně se rekrutovaly z vojáků, kteří byli opětovně odvedeni po předchozích čtyřech letech válečných útrap na frontě a k dalšímu boji neviděli důvod. Z nečekaných a překvapujících porážek se československá armáda začala postupně vzpamatovávat. Došlo v ní též k citelným změnám. Byla odvolána italská vojenská mise, které československá vláda nedůvěřovala ani politicky ani odborně. To mělo své zahraničněpolitické pozadí, kdy Italové těžko snášeli, že hlavní československé velení je ve francouzských rukou a také, že Italové vnímali Maďary jako potenciální spojence proti Jugoslávii. To mělo vliv i na některé bojové akce. 1. června 1919 odevzdalo velení všech 157 italských důstojníků a v hlavních funkcích je nahradilo 50 důstojníků francouzské vojenské mise.9

Hlavní maďarské síly byly soustředěny k útoky na východní Slovensko. Na československém území čelila maďarskému útoku Východní armádní skupina pod velením generála Hennocqua zároveň střežící i území Podkarpatské Rusi. Náčelníkem generálního štábu československé armády byl v této době generál Maurice Pellé. Ten postupně provedl několik radikálních opatření a poslal do nejohroženějších úseků všechny postradatelné důstojníky. I na základě lepšího zásobování, nastolování tvrdé kázně, aktivní obrany a kooperace s rumunskou armádou se vojenská situace začala lepšit. Maďaři se vyčerpali ze sil, které již neměli, nemohli je doplnit a byli nuceni ustoupit. Odříznutá divize generála Deastremeau stejně jako celá Východní armádní skupina opět navázala spojení se zbytkem země. Boj však dále pokračoval. Za nejdůležitější považoval generál Pellé vojenskou pomoc Dohody ve prospěch Československa. Maďarská vláda navíc čelila ostrému ultimátu vítězných mocností, které se nakonec rozhodla pod stálým tlakem přijmout. Příměří nastalo 24. června 1919 a do 30. června maďarské vojsko Slovensko opustilo.10

Podkarpatská Rus byla právně začleněna do území Československa na základě soustavy mírových smluv, které byly výsledkem pařížských mírových dohod. Mírové smlouvy obsahovaly shodně všeobecné informace o nezávislosti československého státu, které zahrnovalo i autonomní území Rusínů na jih od Karpat. Šlo však jen o rámcové vymezení a detailněji se hranice Podkarpatské Rusi řešily až v létě 1919. Problémem nebyla severní a východní hranice, kterou tvořily historické hranice Uherska. Po hřebenech Karpat byly tyto hranice společné s polskou Haličí. Jižní hranice s Rumunskem byla schválena 7. srpna 1919 a potvrzená až 10. srpna 1920 v Sévres. Ostatně až po podpisu mírové smlouvy s Maďarskem v Trianonu 4. června 1920 došlo k uzavření problematiky vymezení vnějších hraníc Podkarpatské Rusi.11

K vysvětlení nezbytnosti vyhlášení vojenské diktatury je potřeba podotknout, že v první polovině roku 1919 panovala na území Podkarpatské Rusi nepřehledná situace. Poměry byly celkově rozhárané. Na některých místech se vlády ujali komunisté, některé obce vystupovaly jako samostatné jednotky, vládly si vlastně samy. 24. dubna 1919 obsadilo část území Podkarpatské Rusi rumunské vojsko, 20. července 1919 ho nahradilo československé vojsko, když vojska Maďarské republiky rad ustoupila z území východního Slovenska. Navíc v létě a na podzim roku 1919 navázal arcivévoda Josef Habsburský styky s bývalými úředníky uherského státu na Podkarpatské Rusi s cílem zabránit jejímu připojení k Československu získáním statutu neutrálního území, které by ale bylo pod maďarským patronátem.12

 

Tato situace a aktivity maďarské strany byly příčinou vyhlášení vojenské diktatury na území Podkarpatské Rusi. Nejen Slovensko, ale formálně i území na východ od něj spadaly pod správu ministra s plnou mocí pro správu Slovenska Vavro Šrobára. Ten vzhledem ke složité situaci oznámil 4. června 1919 vládě, že moc na východě republiky vkládá do rukou vojska a 6. června 1919 vyhlásil velící francouzský generál Hennocque vojenskou diktaturu, a to nejdříve v obvodu, který kontrolovaly jeho vojenské jednotky. 18. srpna 1919 obsadil podstatnou část Podkarpatské Rusi, vyhlásil její osvobození a zaručoval správní a územní nezávislost. Usnesením ministerské rady z 18. listopadu 1919 se vojenská diktatura rozšířila na celé území Podkarpatské Rusi. Trvala až do 9. ledna 1922. Konec roku 1919 se již nesl ve znamení upevňování nové republiky, a to i s územím Podkarpatské Rusi jako její autonomní součásti. Československá republika se však musela zavázat mezinárodnímu společenství reprezentovanému Společností národů, že Podkarpatské Rusi poskytne veškerá práva na autonomní vývoj a bude je dodržovat.13

Zajímavým svědectvím o těžkostech, které leckdy provázely zavádění československé státní moci na Podkarpatské Rusi, byl dopis z října 1919 napsaný ministrem národní obrany Václavem Klofáčem, který vojáky napomínal k tomu, aby se chovali s úctou k místnímu náboženskému vyznání u obyvatelstva: "Velký boj, který vede lidstvo za duchovní svobodu nelze snižovati hrubými útoky proti náboženskému cítění, protože by se tím ohrožovala mravní podstata kulturního vývoje. Vzájemná úcta a snášenlivost musí naplňovat srdce všech občanů republiky. Doufám, že nedojde již k žádnému rušení, zlehčování nebo zesměšňování náboženských obřadů a duchovních osob."14 Obdobně napomínal vojáky již o měsíc dříve v září 1919 u případů spontánního strhávání především německých cedulí a nápisů firem či demolování památníků.15

V říjnu 1919 bylo také vrchním vojenským velitelstvím na Podkarpatské Rusi konstatováno, že vojsko, které zde bude dislokováno, bude mít nadále početně maximálně na 15 tisíc mužů a že jeho zásobování si zaslouží zvláštní režim i kvůli tomu, že je od domova nejvzdálenější, že jsou zde neuspořádané poměry bez náležitých komunikací a ubytování pro vojáky. Vojsko zkrátka počítalo s tím, že zde bude fungovat po nějakou dobu odkázáno do velké míry samo na sebe a žádalo kvůli tomu o zvýšené materiální příděly proviantu.16

Důležitým momentem bylo vymezení působnosti úřadu náčelníka civilní správy, do kterého byl uveden pověřený úředník Jan Brejcha. Civilní správa formálně podléhala autoritě generála Hennocqua. Vyřízení jejich záležitostí, bylo určeno výhradně generálu - veliteli oblasti, tedy výlučně vojenskému úřadu (2. oddělení Hlavního štábu). Týkaly se zejména věcí četnictva, pohraniční policie a dále v případech, kdy by názor úředníka Brejchy měl být brán v potaz. Jan Brejcha však také měl k dispozici poměrně široké možnosti realizace nejrůznějších opatření, do kterých ani nebyl důvod ze strany vojenské správy zasahovat či je více do hloubky zkoumat. V praxi to mělo fungovat tak, že se mezi sebou měli ve spornějších případech vojenská i civilní správa předem radit a domlouvat na dalším postupu. Mělo jít především o tyto záležitosti - spravedlnost ve věcech civilních, obecní správa, cenzura tisku, zásobování obyvatelstva a finanční a peněžní náležitosti fungování celého teritoria Podkarpatské Rusi. Jan Brejcha - v roli jakéhosi přednosty všech civilních úřadů mohl podávat generálu Hennocquovi návrhy i v dalších oblastech, měl také možnost široké iniciativy například i v otázkách církevních, komunální správy a jazyku vyučování ve školství. Pokud u čehokoliv vznikla pochybnost, úředník Brejcha se obracel i přímo na ministra vnitra, který měl poslední slovo a mohl případně i zvrátit rozhodnutí vojenské správy, v praxi se však i zde mělo řešit vše zejména vzájemnou dohodou.17

Dne 7. listopadu 1919 schválila československá vláda první dokument týkající se statutu Podkarpatské Rusi - Generální statut pro organizaci a administraci Podkarpatské Rusi. Ve své hlavní části obsahoval Generální statut doslovný opis článku mírové smlouvy týkající se Podkarpatské Rusi. Schválený dokument měl však ve všech aspektech jen provizorní charakter. Současně vláda jmenovala prozatímní pětičlennou rusínskou autonomní radu v čele s G. Žatkovičem, nazvanou prozatímní Direktorium. Toto Direktorium bylo fakticky nevyhraněným celkem, obsahujícím prvky provizorního autonomního sněmu a orgánu autonomní správy, nemělo však skutečný vliv na správu země. Ve vztahu k faktickému spravování oblasti byla moc v kraji soustředěna zejména v rukou velitele východních jednotek československých vojsk generála E. Hennocquea.18 Ne vždy však byla spolupráce mezi jednotlivými aktéry výkonu jakéhokoliv druhu správy na Podkarpatské Rusi ve výsledku ideální, což dokládá i Hennocqueovo odvolání již v prosinci 1919.

Závěrem je přínosné uvést jedno vojenské hlášení týkající se nálady obyvatelstva z 23. listopadu 1919, které dokumentuje, jak postupovala konsolidace Podkarpatské Rusi, kde se vojenská i civilní správa snažila místním lidem již od počátku vzájemných kontaktů dokázat, že pro ně rozhodně nejsou občany druhé kategorie a byla volena i s ohledem na místní poměry: "Obyvatelstvo jest nám nakloněno. Dovede si vážit vlídného a nestranného zacházení z naší strany. Pociťuje těžce nouzi o šatstvo a obuv. Bylo by jistě možné, aby české obchody zřídily pobočky ve zdejším kraji a přispěly tak ke zmírnění nouze. Obyvatelstvo toužebně očekává odchod rumunského vojska a konečné ustálení hranic. Rolníkem jest zde prostý občan, který nezná či nemá jiné potřeby než kukuřici a nezná pohodlí."19

Proces vojenské a politické konsolidace území Podkarpatské Rusi, u které ještě poměrně dlouho po skončení první světové války nebylo jasné, zda se stane součástí nově vzniklého československého státu, neprobíhal za ideálních podmínek. Místo toho, aby se mohla oblast urychleně integrovat a sžívat s novým státním útvarem, mnozí obyvatelé nevěděli, kterým směrem se kola dějin roztočí. Maďarská intervence na Slovensku a několik měsíců intenzivních bojů s československými jednotkami, kterým se v některých fázích tohoto střetnutí nevedlo z vojenského hlediska zrovna nejlépe, tento proces ještě dále pozdržela. V určitý moment zůstala Podkarpatská Rus zcela odříznuta od zbytku země a Maďaři postoupili až k polským hranicím. Po zásahu dohodových mocností a s přispěním zejména tlaku rumunských jednotek, se Maďaři začali stahovat až na hranice, které jim stanovila mírová dohoda. Představitelé československé vojenské a civilní správy na Podkarpatské Rusi teprve v tento moment, tedy až zhruba od července a srpna 1919, mohli začít pracovat na vytvoření běžného mírového chodu státu, výkonu ústřední moci a práva a zásobování obyvatel. Situace se nakonec začala uklidňovat a způsob, jak pozitivně a nostalgicky vnímají poslední pamětníci z řad místních rusínských obyvatel a zprostředkovaně i jejich potomci etapu soužití v jednom státě, také ukazuje, že zvolené metody se dají považovat účinné a pro lokální populaci akceptovatelné. Takové štěstí řada minorit v okolních zemích neměla. Proces vojenské i politické konsolidace Podkarpatské Rusi tedy i přes veškeré těžkosti, zejména ve vztahu k mezinárodním okolnostem, proběhl úspěšně.

Tomáš ŘEPA 

Literatura: 

STRAKA, Karel - KYKAL, Tomáš. Československá armáda v letech budování a stabilizace 1918 - 1932. Praha: Ministerstvo obrany České republiky, 2013, s. 34. 

2 POP, Ivan. Podkarpatská Rus. Praha: Libri, 2005, s. 108. 

STRAKA, Karel - KYKAL, Tomáš. Československá armáda v letech budování a stabilizace..., s. 42. 

4 Edmond Charles Adolphe Hennocque (1860 - 1933) byl divizní generál francouzské armády, po skončení první světové války, ve které byl několikrát vyznamenán, byl členem francouzské vojenské mise v Československu. V roce 1919 velel československým jednotkám, které bojovaly na východním Slovensku proti Maďarům, v červnu 1919 se stal vojenským správcem Podkarpatské Rusi, po neshodách s československou civilní správou a takzvaným rusínským Direktoriem byl v prosinci 1919 odvolán.

5 HRBEK, Antonín. Podkarpatská Rus: stoleté výročí vzniku. Olomouc: Poznání, 2018, s. 24.

6 HOŘEC, Jaromír. Dokumenty o Podkarpatské Rusi. Praha: Česká expedice, 1997, s. 8-9.

7 FASORA, Lukáš. Podkarpatská Rus v dějinách Československa. Brno: CERM, 1998, s. 3. 

8 Vojenský historický archiv (dále VHA) Praha, fond Zemské vojenské velitelství (dále ZVV) Užhorod 1919 - 1925, šk. 2, inv. č. 12, č. j. 3772 - Rekapitulační zpráva o počátku vykonávání československé suverenity na Podkarpatské Rusi ze dne 11. 8. 1922.

9 BÍLEK, Jiří a kol. Vojenské dějiny Československa. 3. díl. 1918 - 1939. Praha: Naše vojsko, 1989, s. 70.

10 STRAKA, Karel - KYKAL, Tomáš. Československá armáda v letech budování a stabilizace..., s. 44-57.

11 ŠPROCHA, Branislav - TIŠLIAR, Pavol. Populačný vývoj Podkarpatskej Rusi. I. Demografická reprodukcia. Bratislava: INFOSTAT, 2009, s. 11.

12 ŠVORC, Peter. Zakletá zem. Podkarpatská Rus 1918 - 1946. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 

13 ŠVORC, Peter. Zakletá zem. Podkarpatská Rus 1918 - 1946..., s. 61-62.

14 VHA Praha, ZVV Užhorod 1919 - 1925, šk. 2, inv. č. 39, č. j. 4453 - Rozkaz ministra národní obrany ze dne 3. 10. 1919.

15 VHA Praha, ZVV Užhorod 1919 - 1925, šk. 3, inv. č. 264, č. j. 1912P - Dopis ministra národní obrany určený vrchnímu velitelství československých vojsk ze dne 13. 9. 1919.

16 VHA Praha, ZVV Užhorod 1919 - 1925, šk. 2, inv. č. 82, č. j. 4743 - Dopis vrchního velitelství vojska na Podkarpatské Rusi adresovaný Správnímu odboru Ministerstva národní obrany ze dne 18. 10. 1919.

17 VHA Praha, ZVV Užhorod 1919 - 1925, šk. 3., inv. č. 321, č. j. 2215P - Nóta týkající se oborů působnosti Dr. Brejchy v oblasti rusínské zaslaná generálem Hennocquem z pověření Hlavního štábu československé armády ze dne 10. 9. 1919.

18 POP, Ivan. Podkarpatská Rus v československé republice (1919 - 1939) In Dějiny Rusínů, https://www.rusyn.sk/dejiny-rusinu-i/ (cit. 25. 12. 2019).

19 VHA Praha, ZVV Užhorod 1919 - 1925, šk. 5, inv. č. 634, č. j. 3242 - Situační hlášení velitelství 20. pěší brigády ze dne 23. 11. 1919.

Přečtěte si

ppr-logo-white.svg
Jsme spolek přátel Podkarpatské Rusi,
krásné země, která byla kdysi součástí
Československé Republiky.
© 2024 PŘÁTELÉ PODKARPATSKÉ RUSI

Kontakt

+420 725 518 828

subcarpathia@seznam.cz