Jak jsme se stali přáteli Podkarpatské Rusi

Jak jsme se stali přáteli Podkarpatské Rusi

Již v dětství mě zaujala prvorepubliková mapa, na které bylo Československo o něco delší. Byl jsem zvídavý a svými otázkami jsem koncem sedmdesátých let minulého století uváděl do rozpaků rodiče i učitele. Nakonec jsem našel odpovědi u babiččina bratra. Ten ve třicátých letech Podkarpatskou Rus mnohokrát navštívil a dokázal poutavě vyprávět o krásném a divokém kraji, který byl v meziválečném období součástí Československa a o který jsme v roce 1946 definitivně přišli.

Nakonec mi věnoval několik turistických map z roku 1936. Tím ovšem můj zájem ještě více prohloubil. V té době bylo ale prakticky nemožné se dostat do Sovětského Svazu jako individuální turista. Návštěva byla možná jen v rámci oficiálně organizované skupinové turistiky, "soudružských" výměnných pobytů nebo při služebních cestách. I když se vám podařilo sehnat povolení na cestu autem, museli jste se pohybovat po předem vytyčené trase a denně se hlásit na policii.

Poprvé jsem na vlastní oči spatřil bývalou Podkarpatskou Rus v roce 1983, během cesty vlakem na výměnný pobyt do Moskvy. Na jednu stranu mě fascinovala krása Karpat, když se vlak šplhal do Skotarského průsmyku, na druhé straně mě děsila neuvěřitelná bída a zaostalost patrná na každém nádraží. Má touha po poznání tohoto kraje se ještě zvýšila, ale musel jsem si ještě počkat.

Nakonec jsem se do kraje svých snů dostal zcela nečekaně a náhodou. V roce 1990 jsem za Košicemi stopl auto s lidmi, kteří jeli do Užhorodu na služební cestu. Když jsem jim řekl o svém snu, řekli, že jestli mám pas, tak mi jej splní. Pas jsem měl a oni mě připsali do cestovního příkazu. Na základě toho jsem dostal na hranicích propustku a rázem jsem se ocitl v centru Užhorodu. Protože jsem neměl mapu a nebyl jsem ani jinak připraven, prohlédl jsem si město a pak odjel vlakem do Užockého průsmyku, jediného místa, které se mi vybavilo (protože jsem si vzpomněl, že tudy kdysi cestoval Švejk). Po vystoupení z vlaku ve mě místní podle oblečení okamžitě poznali cizince. Když zjistili, že jsem z Československa, začali se mezi sebou hádat, kdo si mě vezme k sobě domů a trumfovali se tím, čí dědeček měl vyšší hodnost v armádním sboru generála Svobody. Nakonec jsem postupně navštívil všechny. Vyslechl jsem si vyprávění válečných veteránů v celkem slušné češtině, s mladšími jsme se podělili o zkušenosti s životem v Sovětském Svazu a v rodícím se svobodném Československu. Já jsem si vyzkoušel práci s kosou a hráběmi ale také řemeslo pastýře, včetně dojení. A také jsem samozřejmě vylezl na několik okolních kopců a začal se takto seznamovat s kouzlem Karpat.

 O dva týdny později jsme s kamarádem Martinem a padělanými cestovními příkazy opět úspěšně překročili hranice a strávili jsme další týden na Podkarpatské Rusi, tentokrát v okolí Siněviru.

Tam jsme se oba definitivně nakazili nevyléčitelnou láskou k tomuto kraji a od roku 1990 až do dnešních dní navštěvujeme Podkarpatskou Rus několikrát ročně. V každém ročním období, pěšky, na kole, na lyžích, snowboardu i sněžnicích, na raftu nebo terénním autem. Ať už při individuálních toulkách, návštěvách přátel nebo jako průvodci cestovních kanceláří. 

Petr Stavinoha a Martin Mitáš

Přečtěte si

ppr-logo-white.svg
Jsme spolek přátel Podkarpatské Rusi,
krásné země, která byla kdysi součástí
Československé Republiky.
© 2024 PŘÁTELÉ PODKARPATSKÉ RUSI

Kontakt

+420 725 518 828

subcarpathia@seznam.cz