V historii lidské společnosti je mnoho situací a případů, které se kdysi - mnohdy před řadou let či desetiletí - staly, ve své době byly od počátku jasné a jejich průběh nepochybný, měly svůj jednoznačný vývoj - mnohdy jednoduchý a jindy třeba značně složitý. Vytvářeli ho zpravidla jednotlivci, osoby přímo zúčastněné na jejich vzniku a následném průběhu a také prostředí, ve kterém se odehrály.
Ovšem následně se mnohdy připojili další "účastníci" - osoby již přímo nezúčastněné, kteří si tento "případ" upravili podle vlastních představ, různě ho přepracovali a zdramatizovali, ale v jeho důsledcích změnili a tím vytvořili jeho novou, ale v podstatě jinou verzi, která má s tím původním "případem" již málo společného a často i málo pravdivého.
Za několik málo let uplyne už téměř sto let od jednoho takového "případu", jehož hlavním nositelem se na přelomu 10. a 20. let minulého století, na tehdy k Československé republice nově připojenému území Podkarpatské Rusi stal rusínský občan pocházející z Nižní Koločavy, vesničky nacházející se v horské oblasti středně severního hřebenu Poloninských Karpat
Nikola Šuhaj, narozený v roce 1898 - správně Mikola Sjuhaj
Tento potomek karpatských horalů, vychovávaných a zocelovaných po dlouhá staletí drsnou přírodou tamního horského prostředí, charakterizovaného každodenním bojem o přežití sebe samého a jeho nejbližších, země nezměrně chudé a zanedbané, živořící ve středověkých podmínkách - si nikdy neuvědomil a vůbec nepřipustil, že právě průběh jeho života poslouží až řadu let po jeho smrti k ovlivňování myšlení jeho následovníků, a to v negativním nebo i pozitivním směru.
Zásluhu na tomto vývoji má řada literátů z období 1. republiky (Olbracht, Čapek a další), kteří svůj vstřícný vztah k Podkarpatské Rusi, její přírodě a tamnímu obyvatelstvu využívali k čerpání přítažlivých motivů pro svoji tvorbu. Po období mnohaleté odmlky se po listopadu 1989 zejména v oblasti dramatické tvorby naši umělci znovu vrací k tomuto atraktivnímu tématu (Uhde, Moša).
Pátrání po pravdivém vylíčení reality o životě a smrti Nikoly Šuhaje - po uplynutí období téměř jednoho století, není tedy vůbec jednoduché. Myslím však, že jsme měli a máme mimořádnou příležitost se skutečné pravdy dopídit, a to díky pozůstalosti otce jednoho z členů našeho občanského sdružení soustřeďujícího občany, kteří žijí a mají osobní vazbu na dřívější Podkarpatskou Rus.
Tímto našim členem je pan Ing. Miloš Kovář, rodák z městečka Volového na Podk. Rusi (1926), nyní Mižhirja, Zakarpatská oblast Ukrajiny, který po vystudování lesnické fakulty po 2. světové válce svůj život prožil a stále prožívá ve Zvolenu. Tam se také oženil - vzal si Slovenku, nyní je mu již 87 let, ale těší se dobrému, přiměřenému zdraví. Ten mně dal souhlas k publikování historie posledních let dramatického života a kruté smrti Nikoly Šuhaje, kterou po 2. sv. válce sepsal jeho otec. Právě díky jemu - četníkovi ve Volovém a přilehlých četnických stanicích, panu Ludvíkovi Kovářovi, který tam působil v době stíhání Nikoly Šuhaje, se můžeme dovědět nepochybně skutečnou pravdu o celé události, neboť on sám neměl sebemenší důvod jakkoliv ovlivnit nebo zkreslit historii života a smrti tohoto koločavského "hrdiny". Napsal ji sice až v období po 2. svět. válce, tedy téměř 30 let od doby, kdy se stala. To ale nijak nezpochybňuje pravdivost jeho sdělení o Šuhajově případu.
Začtěte se do následujících řádků. Byly převzaty v téměř původním znění, bez jakýchkoliv zásahů do podstaty vývoje ve věci - pouze s provedením nepodstatných pravopisných úprav ke zvýšení informovanosti čtenářů a rovněž s vložením názvů dílčích odstavců.
Přeložení na četnickou stanici v Koločavě
Na tu cestu - stěhování si dobře pamatuju. Zavazadel měl jsem dost: vojenský baťoh - ruksak - proutěný menší koš - chlebník - četnickou brašnu - vojenskou karabinu. Na zádech se to neuneslo a do Volového z Chustu, kam jsem z Mez"okaszonyeKovina(?) vlakem dojel, byla 60 km cesta. Z nádraží v Chustu jel jsem fiakrem na stanici do Chustu. Tam se s četníky radil jak dál. Strážm. Julius Hlbocký - Ďuba šel se mnou hledati nějaký povoz, který by mě dovezl do Volového.
Fiakři - izvozčici žádali za cestu do Volového 500 Kč a to byl můj poloměsíční plat, což by mně četn. účtárna nehradila. Když jsme obešli město Chust, natrefili jsme rusínského gazdu s jedním koníkem a bídným vozem, který se vracel z Chustu do Nižní Bystré. S gazdou jsem se brzy domluvil, zavazadla dotáhl na vůz a jeli jsme.
Do Nižni Bystré jsme dojeli 1. dubna 1921 už potmě, večer - byla to poloviční cesta do Volového - 30 km. Gazda - Rusín - po mně za dovoz ani moc nežádal, dal jsem mu snad 20 Kč a ještě pěkně děkoval. Cestou jsem se s ním všelijak bavil, rusínsky jsem moc neuměl. Mezi jiným jsem mu říkal, že mezi Rusíny je moc chudoby (že jsou chudí - nemajetní). Ale on mně tvrdil, že neví. Já nad tím kroutil hlavou, protože jsem nevěděl, že "chudoba" je rusínsky "hovězí dobytek" - a toho Rusíni měli opravdu málo.
Spal jsem u židovského krčmáře v Nižni Bystré. Ráno druhého dne jsem najal židovského povozníka s jedním koněm, s jakousi bryčkou a sedadlem, s rozbitým opěradlem, na kterém jsem si cestou rozedřel na zádech plášť. Židovi jsem zaplatil 150 Kč za dovezení a už jsem byl ve Volovém.
Ve Volovém byl okresním velitelem npor. Pisk, stanice: vrch. strážm. Houkal, strážm. Veselý, Guniš, Kubečka, Vojtěch Zajíc, Václav Hankovec a já.
Ach, ach, ach! Cuksfíra Lájoš ztratil veškerou slávu, kterou prožíval v Hetěnu, ve Volovém byl poslední na stanici - četník na zkoušku.
Nenadál jsem se, že v tom nehostinném kraji - Podkarpatské Vrchovině prožiju celých 12 let svého četnického života, že tam se ožením a že se nám tam narodí syn Miloš.
- etapa Volové byla od 2. 4. 1921 do 5. 1. 1922, II. etapa od 27. 3. 1927 do 15. 4. 1934, III. etapa / Kelečin od 15. 4. 1934 do 15. 10. 1936 a IV. etapa od 15. 10. 1936 do 5. 3. 1939. A potom nastala na Podkarpatské Rusi potopa - vrátili se tam Maďaři na 6 let.
Léta služby československého četníka
Volové - nebo i Volovoje - po r. 1945 Mižhirja - ukrajinsky, bylo okresní vrchovinské město, vlastně veliká dědina.
Byl tam okresní úřad - ONV - berní úřad, soud, katastrální úřad, lesní úřad a okresní lékař MUDr. E. Marton - Žid, ale pro nás dobrý. Však se v roce 1942, když ho hitlerovci sebrali - v obci Iza usmrtil jedovou injekcí, kterou si sám vpichnul. Zažil rozumu, protože si ušetřil další nezměrné trápení, kterým by byl stejně podlehl - jako další miliony Židů v letech 1941-1945, ve 2. světové válce. Nebylo jiného východiska než se vžívat do nového prostředí, protože moje mládí 25 let to dovolovalo.
Služba na četnické stanici Volovoje, tak se tenkrát úředně jmenovala, byla oproti Hetěnu jak se lidově říká: "Nebe a dudy!"
V Hetěnu jsme se špacírovali po blízkých polích a lese, denně posedávali v krčmách u Židů a popíjeli víno i nějakou tu čmrndu 40%, žádná námaha, žádné vyšetřování, prostě placená rekreace. Však jsem si ji po čtyřleté válečné službě zasloužil.
Ve Volovoji se chodilo do služby na 16, 18 až 20 hodin - jedním tahem. Ve službě jsme prošli pravidelně čtyřicet i více kilometrů. Volové - Vučkovo, 18 km jedním směrem, k tomu se ještě chodilo po chyžách do strání sem a tam.
Na druhou stranu Volové přes Lozanskoje, Díl, Sucha, Repinoje bylo přes dvacet kilometrů cesty a přitom práce dost.
To by všechno nevadilo - to vyžadovala normální tehdejší bezpečnostní četnická služba.
Případ "Nikola Šuhaj, loupežník"
Ale nastala éra "Nikola Šuhaj, loupežník". Nikola Šuhaj byl rusínský mladík, narozený v roce 1898 v Nižni Koločavě, okres Volovoje, rakousko-uherský voják. V roce 1918 dezertoval z armády a skrýval se doma u rodičů a v horách.
Když ho maďarští žandáři sevřeli do "úzkých", byl ozbrojen, zastřelil jednoho maďarského četníka a utekl.
Samozřejmě byl pronásledován dále, ale přišel převrat v roce 1918 - v říjnu, nastala Rusínům na Vrchovině svoboda a Nikola měl na chvíli pokoj. Neměl ho kdo pronásledovat.
Jenže v roce 1919 podle mezinárodní smlouvy v Sant Germain eu Le - ve Francii připadla Podkarpatská Rus k republice Československé a tím hrozilo Nikolovi Šuhajovi nové nebezpečí jeho svobodě. Jako po vrahovi četníka pátralo se po něm dál.
V listopadu 1920 padl Nikola zase do obklíčení čs. četníků a v nouzi "nejvyšší", aby se zachránil, zastřelil našeho četníka na zkoušku Lukáše v Nižni Koločavě. No a to neměl dělat. Nastalo po něm opět intenzivní pátrání, které v karpatských horách plných vysokého sněhu bylo velmi svízelné a těžké a proto do jara polevilo Jakmile však na jaře 1921, březen - duben sníh slezl, nastalo silné pátrání po Nikolovi zas...
Pátralo se pátralo a nic se nevypátralo. Lidé ho chránili tím, že ho četníkům nikdo nechtěl prozradit, byl to jejich člověk - hrdina - a četníci byli jeho nepřátelé. Až zase jednou!!!
Osud stržm. Oldřicha Hrabala a dalších četníků.
Strážmistr Oldřich Hrabal z koločavské stanice - chtěl se patrně vyznamenat - přišel na nešťastný nápad dopadnout Nikolu pomocí jeho manželky Eržiky (oženil se v době svobody, v roce 1919) a to tím způsobem, že na Nikolu číhal v jeho chýži. Docházel tam častěji, Eržika byla pěkná mladá žena a podle mého domnění riskoval tím stržm. Hrabal svůj život, o který v krátké době také přišel.
Vznikly z toho číhání řeči - pověsti, že stržm. Hrabal chodí za Šuhajovou ženou Eržikou. Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu... Jednoho krásného dne v květnu 1921 našli četníci ze stanice Nižni Koločava svého kamaráda Oldřicha Hrabala zastřeleného, na hnojišti u chýže Nikoly Šuhaje. Chýže stála mimo uzavřenou obec Koločava.
Oldřicha Hrabala odvezli, byl slavný pohřeb v Nižni Koločavě - na místním hřbitově, kde ležel i jeho předchůdce - četník na zkoušku Lukáš.
Během času ještě k nim přibyli další dva kamarádi - stržm. Josef Zelenka, kterého zastřelil v zimovce vojenský zběh Vasil Rošinec z Nižni Koločavy a přirozenou smrtí padlý stržm. Josef Hochman.
Ten se vracel z nemocnice a cestou od vlaku z Buštiny na svoji stanici do Niž. Sineviru - cesta přes 65 km - šel pěšky od stanice ke stanici - přes další stanice Tereblu, Drahovo a Koločavu, všude si odpočinul a vyspal, až se v Nižni Koločavě vyspal naposledy a usnul na věčnost. Z Drahova do Koločavy bylo dobrých 20 km cesty, stržm. Hochman se cestou vyčerpal a když si na stanici v Koločavě po večeři ulehl - spal a spal. Ráno v obvyklou dobu nevstával, kamarádi si mysleli, že po únavné cestě - bylo to v zimě, sněhu po kolena - ať si odpočine a vyspí se - nechali ho spát.
Když už před polednem ještě jako spal, budili ho, ale Josef spal už spánkem spravedlivým - na věky. Divili se tomu velmi, ale byla to pravda.
A tak na neohrazeném hřbitově pravoslavné církve v Nižni Koločavě odpočívají věčným spánkem čtyři českoslovenští četníci - žandárové, jak je nazývali místní občané. Však také zpívali písničku: Žandariku, žandariku, jebu tvoju matěr,
zašto si mě naparoval u temnici kvartěr (přichystal ve věznici bydlení).
Odchýlil jsem se od Nikoly Šuhaje, abych se zmínil o těch čtyřech nešťastných v Koločavě.
Pátrání úsilovně pokračuje
Po pohřbu Hrabalově nastalo úsilovné, všestranné pátrání po Nikolkovi - četnické stanice byly posíleny: ve Volovém o 5 četníků, v Koločavě o 10 četníků, v Drahově o 10 četníků, Nižnim Sineviru o 5 četníků a pohotovostní četu vojska. Nikolkovi - jak mu lidé říkali - nezbývalo nic jiného než se dát na polování a uchýlit se do lesů. Vzal si na pomoc svého bratra - 17-letého Juru, vyzbrojil ho lehkou karabinou a putovali vyzbrojeni a zásobeni střelivem po karpatských horách - v okruhu asi 30 km.
Aby si zajistili nutnou životní existenci, přepadávali židovské kupce a obchodníky dobytkem a svatebčany, kteří při převážení nevěsty z jedné obce do druhé měli u sebe peníze a jiné cenné věci, obírali je o ně a tím získávali určitý blahobyt, ovšem v neklidu.
Žid není hrdina - aspoň ne ten karpatský, ten nebyl. Když mu někdo pohrozil zastřelením a přitom měl zbraň v ruce, obětoval na záchranu života vše, co měl u sebe.
Oba Šuhajové měli peněz od Židů naloupených dost, prostřednictvím svých sourodáků si nakoupili cigaret a vodky ohnivé a při jejich putování obdarovávali pastevce a jiné cigaretami a sem tam i hltem páleného. Tím si získávali jejich sympatie a náklonnost a za to - jako odměnu - lidé je četníkům neprozradili.
Četníci chodili v houfech - 4 až 6 mužů po poloninách, pátrali a pátrali a nic nevypátrali. Zuřili a mnozí i pastevce, když se jich ptali, zda viděli Šuhaje - řekli "Panečku - já neznaju" - byli i často biti. Rusíni - zejména koločavští, měli radost, že Šuhajové jsou hrdiny a nedají se četníkům chytit. Vznikly různé pověsti, že se Šuhajů žádná kulka z pušky "nejimí" - nechytí, že jsou nezranitelní, protože se stalo - například ve Vučkovém, kde po velkém pátrání bylo asi 20 četníků, po nichž Šuhajové u myslivny vystřelili a četníci palbu opětovali - nikdo nebyl zraněn, což podporovalo domněnku, že se Šuhajům nemůže nic stát, ale pro ně to nebylo tak jednoduché.
Nikola dopaden, následně však utekl
Tak jak nebylo jednoduché vysvobodit se z pout na četnické stanici v Nižni Koločavě.
Přeskočil jsem totiž jednu důležitou událost, která by měla být uvedena vpředu této stati a která byla Alfou a Omegou Šuhajovy éry. Ta se odehrála na stanici v Koločavě a nedbalostí a zlehčením vážné události měla potom dalekosáhlé a vážné, pro četnictvo škodlivé následky.
Stalo se to v dubnu 1921, kdy se koločavským četníkům podařilo Nikolu Šuhaje dopadnout, ale jejich nedbalým hlídáním jim "z klece" utekl.
Šuhaje dopadli někde u jeho ženu Eržiky a dovedli na stanici. Protože to bylo navečer a k okresnímu soudu do Volového bylo 25 km cesty - přes Nižni Sinevir a kopec Gregoviště, nemohli ho eskortovat v noci, tak ho hlídali - jako že do rána - na stanici. Aby si Šuhaje zajistili, uvázali ho v menším pokoji, kde měla manželka velitele stanice - vrch. stržm. Karla Třesky šicí stroj, na řetízek k šicímu stroji a jeden četník ho hlídal. Ostatní samozřejmě spali. Hlídal ho nejmladší četník na zkoušku. I ten při hlídání zaspal, Nikola ovšem nespal a spekuloval jak by se z té pasti dostal, šikovný na to byl dost. Nějak se z řetízku uvolnil a utekl. Četník na zkoušku za to dostal od vojenského prokurátora 6 týdnů vězení za porušení strážní služby, velitel stanice důtku, ale co to bylo platné: Nikola byl na svobodě.
Potom se rozšířila pověst, že četník byl podplacen Šuhajovým otcem Petrem nebo jeho ženou Eržikou - asi 30 000 Kč a Nikolu pustil. Tuto okolnost také nebožtík - Ivan Olbracht v románu "Nikola Šuhaj - loupežník" také uvedl, že na to podplacení prodala rodina Šuhajova krávu a sháněla peníze.
Nevěřím a nevěřil jsem tomu, ani jiní četníci ne, protože kdyby to byla pravda, za jedno by to "prasklo" a velitel stanice K. Třeska by byl i s čnzk., který Nikolu hlídal, degradováni a zavřeni, což bylo nemyslitelné. Za druhé ani příslušníci rodiny Šuhajovy, zejména otec Petr a žena Eržika, by o tom nemlčeli, už také proto, že byli všelijak týráni a dokonce i jejich rodinný domek - chýža jim byla nad hlavou zapálena a shořela.
Situace se vyhrocuje
Když veškerá pronásledování a pátrání bylo bezvýsledné, byli pro nadržování Nikolovi a Jurovi na příkaz Státního zastupitelství v Chustu otec Petr a žena Eržika zatčeni a uvězněni. Byli dopraveni do věznice ve Volovém, odkud byli pak eskortováni ke krajskému soudu do Chustu.
Protože byly vážné obavy, že se Nikola s Jurou pokusí otce s ženou při eskortě do Chustu osvobodit - eskorta se konala koňským povozem - 60 km do Chustu cesta vedla mezi lesy, kde bylo tolik příležitostí a možností eskortující četníky postřílet a eskortované vysvobodit, byla veřejnosti vydána zpráva, že otec Petr s Eržikou budou dopraveni do krajské věznice do Mukačeva. Totiž opačný směr eskorty, až druhý den. Zatím se tajně připravil vůz a koně povozníka Abruma Davidoviče a před večerem sedli jsme na vůz, Petra Šuhaje svázali řetízky a trap - směrem do Chustu přes Vučkovoje, Nižni Bystrou a Horinčevo - povedlo se to, Šuhajové byli oklamáni.
Tuto eskortu jsem se dvěma staršími četníky prováděl i já - se strážm. Jos. Veselým a Št. Gunišem. Jak se později proslechlo, Nikola s Jurou byli na stráži u silnice mezi Repiným a Kelečinem, kde bylo velmi vhodné místo k přepadení ze zálohy a bylo by to špatně dopadlo nebýt toho podfuku, byli na opačné straně.
Mezitím, aby bylo usnadněno dopadení Šuhajů, byla Zemskou správou politickou v Užhorodě vypsána odměna tomu, kdo pomůže Šuhaje dopadnout - ať živé či mrtvé. Prvně byla odměna vypsána na 5 000 Kč, potom na 10 000 Kč a když se ani na těch 10 000 Kč nedal nikdo nachytat, byla odměna zvýšena na 30 000 Kč (poznámka: pátrání po Šuhajích stálo více).
Na jejich dopadení nejvíce naléhali Židé, protože byli omezeni v jejich "kšeftech", báli se nosit u sebe větší částky, bez nichž nemohli kšeftovat. Stávalo se, že na účet Šuhajů olupovali i jiní šikovní raubíři Židy o peníze a takových případů v té době bylo několik - asi 12 a na takových místech, kde Šuhajové ani být nemohli.
Jednou - v krásné červencové neděli - šla se manželka okresního hejtmana Blechy koupat do řeky Riky, tekoucí těsně za obcí - jako v Jablůnce Bečva. Najednou celá dolekaná přiběhla ke svému manželovi, že k řece přišel Šuhaj a že vzkazuje pozdrav pánům žandárům a urjadníkům.
Samozřejmě nastal poplach - bylo právě před obědem a my - žandaríci - místo oběda popadli každý flintu a náboje a trapem k řece. Ale kde byl Šuhajovi konec - byl-li tam, jistě se jen smál jak prohnal žandáry.
Takových případů jsme zažili víc. Tu přišel nějaký Žid - že viděl chlapa jako Šuhaje, zase se pátralo, ale nikdy se nestalo, že by přišel občan Rusín a něco o Šuhajích oznámil, ač mnozí třeba i něco věděli. Stále se pátralo a hlásilo, co se vypátralo, jenže to bylo vždycky negativní.
Nad Šuhaji se stahuje smyčka - smrt obou bratrů
Tyto okolnosti přinutily koločavského velitele - vrch. strážm. K. Třesku a jeho pomocníky k akci pomoci nepřátel Šuhajových a vypsané odměny 30 000 Kč zmocniti se obou Šuhajů zradou a podfukem.
Kdysi - při nějakém svatebním veselí pobili se Šuhajovci s rodinnými příslušníky Ihnáta Sopky, Adama Chrepty a Danilo Jasinky a Derbak - Derbačkovými a jeden příslušník těchto nepřátel zranění podlehl. Lidé říkali: "Ubili ho". Jméno jeho nevím.
Přirozeně, že pomsta rodin Sopkovy, Chreptovy a Jasinkovy ani po několika letech nezanikla, k tomu získat 30 000 Kč stálo také za to - podle jejich matematiky, prostě nechali se navést, že oba Šuhaje zneškodní - dopadnou, zabijí - a tak se jim pomstí a k tomu získají ještě hodně peněz.
Dálo jim dosti práce, než se se Šuhaji natolik - pod různými záminkami - dohodli, že se sejdou v Suchém Potoku v Koločavě - Lazích, kde se měli s Nikolou a Jurou spřátelit a žít v dobrém.
Konečně toho docílili a dne 16. srpna 1921 sešli se v lese - v Suchém Potoku, samozřejmě přinesli si "pohoštění": kořalku, slaninu, kouření - sedli okolo ohně a hovořili a hovořili, ale přitom i popíjeli. To se ví, že sekerky měli po ruce.
Když už byl Nikola v náladě a odložil pušku, kterou doposud stále držel v ruce, přestal být ostražitý, přitočil se k němu jeden se shorajmenovaných, seknul ho sekyrkou do týla, Nikola se vyvrátil a byl jimi dobit. Na malého Juru se vrhli ti dva a lehko ho také ubili - jak říkají Rusíni "na smrť".
To byl Šuhajův konec, na důkaz toho dále připojena fotka obou zabitých Šuhajů.
Případ se však neočekávaně komplikuje...
A teď provedli jak vítězní četníci, tak i po penězích a pomstě dychtící Rusini velikou nerozvážnost, ba hovadinu!
Židé se ovšem radovali, že už Šuhajů - loupežníků není a mohou zase chodit s penězi v kapsách na trhy a jarmaky.
Jinak tomu bylo u "vítězů". Četníci - přirozeně za svoji námahu - chtěli získat slávu a pochvalu svých nadřízených velitelů a oněm třem Rusínům šlo o peníze - všechno mohlo dobře dopadnout oběma stranám, jen neměli tak spěchat a domluvit se na dalším postupu. Ale všichni měli napilno a co udělali:
Četníci provedli v Suchém Potoku na místě zabitých Šuhajů střelecký manévr, který měl místním občanům oznámit, že četníci Šuhaje zastřelili. Nato velitel stanice vrch. stržm. Třeska hlásil na velitelství do Chustu - velitelem oddělení tam byl štkpt. Benko - že Šuhajové byli zastřeleni oba dva. Chvilku to bylo slavné, ale horší byly dozvuky ty konce Rusíni Sopko, Chrepta a Jasinko - nedočkaví peněz, beze všech dokladů a bez vědomí neb informace od četnictva, sebrali se a trap do Chustu - 54 km cesty - na Státní zastupitelství pro odměnu. A tam to prasklo! Státní zastupitelství v Chustu dostalo zprávu, že Šuhaje zastřelili četníci. Rusíni - výše jmenovaní tvrdili, že Šuhaje ubili oni a výsledek byl ten, že Státní zastupitelství na všechny tři uvalilo vyšetřovací vazbu a uvěznilo je. Místo peněz "temnica"!? Velitel oddělení štkpt. Benko najal fiakra a trapem do Nižni Koločavy, tam věc vyšetřil, četníkům zvedl faldy a na velitele stanice - vrchn. strážm. K. Třesku podal vojenskému prokurátorovi trestní oznámení pro nepravdivé služební - tak vážné - hlášení.
Smutné konce "případu" Nikoly a Jury Šuhajových
No a výsledek byl následující:
Vrchn. strážm. Třeska dostal od vojenského prokurátora 8 dnů domácího vězení, byl přeložen pod dohled na stanici Chust, kde byl tou spravedlností tak dojat, že se dal do pijatiky, nadával na celé zřízení republiky. Veřejně v české restauraci, kde měli obraz presidenta T. G. M., postavil se před jeho portrét a začal tento monolog: "Chudáku - presidente, máš to pěknou sebranku v úřadech, je to bordel na kolečkách, dej tu bandu pozavírat" apod.
Žádného velitele nerespektoval, nebál se žádného trestu až nakonec byl dán do výslužby.
Sloužil jsem u něho na stanici v Chustu od 22. 4. 1922 do 15. 1. 1923, chodil jsem s ním několikrát do služby, celou dobu služby spílal a nadával na velitele - vyšší - a na úřady. Měl hodnou ženu, byl bezdětný a proto si nedělal starost o budoucnost. Ve výslužbě ho nadřízené úřady jmenovaly přednostou úzkokolejné dráhy v Nerešnici, která vedla do lesů z Teresvy do Usť-Čorny. Tam ale nevydržel, protože nenáviděl Židy, s nimiž se vlastně denně stýkal, plival po nich, vyhazoval je z kanceláře, až konečně ho místa přednosty zbavili a odjel někam do Čech.
A Rusíni - neboráci - zrádci!?
Celý rok byli ve vyšetřovací vazbě. Celý případ se rozmazával v novinách, intervenovalo se za jejich propuštění, protože jenom jejich zásluhou byli Šuhajové zneškodněni, noviny České Slovo interpelovalo ministra spravedlnosti, aby byli Sopko, Chrepta a Jasinko propuštěni a odškodněni. Tak dlouho do tohoto "případu" veřejnost bušila, až byli všichni tři propuštěni a částečně odškodněni.
Protože se do Nižni Koločavy vrátit nemohli pro zradu Šuhajů - jistě by se jim za to někdo pomstil - tak jeden z nich byl ustanoven cestářem na státní silnici z Tjačeva do Bedevle, druhý byl ustanoven hajným - horárem - ve státních lesích a třetí dostal půjčku 80 000 Kč a zakoupil si zemědělský statek v Černém Ardově u řeky Tisy, blízko rumunsko-maďarsko-československých hranic. Tak skončila Šuhajova sláva a jeho pád.
Služba na četnické stanici se uklidňuje
Po skončení Šuhajovy éry zase nastal na stanici normální život. Chodilo se do služby, sem tam se popilo három deci, ale karty jsme na okresní stanici nehrávali.
Začátkem září 1921 odešel četník na zkoušku Václav Hankovec do školy - kursu četníků na zkoušku a já jsem nastoupil na jeho místo hospodáře. Protože na Vrchovině nebylo hostinců nebo restaurací, měla každá stanice zařízenou kuchyni a kuchařku. Obyčejně nejmladší četník na stanici kuchyň vedl. Staral se o zaplacení účtů za potraviny, o maso a jiné a někdy také o kuchařku. Za mého hospodaření jsme měli zrovna takovou šikovnou Aničku Rožkovou (Valentovou), měla tenkrát dcerku asi 7-letou, bydlela mimo stanici - v soukromém bytě. Dne 2. října 1921 domluvili jsme si zájezd - takový čundr k sousedům - četníkům na stanici Vučkovoje. Bylo to asi 15 km od Volového. Najali jsme si povoz - koně s vozem, já si vzal od velitele vrch. strážm. Houkala dovolení se vzdálit ze stanice a jechali jsme do Vučkového.
Ve Vučkovém byla veselá zábava, četníci kdesi sehnali housle a harmoniku, připravili pohoštění, zpívali a snad i tancovali asi do půlnoci. Jenže doma na stanici bylo zle. Rukovali právě rekruti na vojnu, opili se a dělali výtržnosti a když Židé - hostinští volali četníky na pomoc - udělat pořádek, četníků na stanici nebylo. Kdesi se všichni rozešli - byla neděle a velitel Houkal musel honit rekruty sám. Já se vrátil na stanici asi až ve 3 hod. ráno - a ráno bylo zle. Já - jako nejmladší - jsem to odnesl nejvíc. Byl raport u okresního velitele npor. J. Piska. Ten mně velice domlouval a pohrozil, že kdyby se to příště opakovalo, podal by na mě návrh na propuštění. Neměl jsem tudiž dovolení vzdálit se ze stanice - totiž z Volového a měl být v 21 hod. doma. Nakonec to dopadlo sice dobře, jen strážm. Guniš mě potom hlídal a kontroloval, abych byl v 21 hod. večer doma.
Och - Volové, byl jsem tam četníkem na zkoušku, zkusil jsem dost a v té zkoušce jsem dobře obstál. Dnem 5. ledna 1922 rozloučil jsem se s kamarády a hospodyni Aničkou a odjel do Užhorodu - do četnické školy.
© M. Kovář
