Karpatští Rusíni žijí na severních a jižních svazích Karpat. Území, na němž Rusíni přinejmenším do začátku 20. století tvořili většinu obyv;atelstva, se nazývá Karpatská Rus, která zabírá přibližně 18 tisíc km2 a rozprostírá se na 375 km od řeky Poprad na západě po horní tok Tisy a její přítoky na východě.
Karpatští Rusíni žijí na severních a jižních svazích Karpat. Území, na němž Rusíni přinejmenším do začátku 20. století tvořili většinu obyv;atelstva, se nazývá Karpatská Rus, která zabírá přibližně 18 tisíc km2 a rozprostírá se na 375 km od řeky Poprad na západě po horní tok Tisy a její přítoky na východě. Pokud budeme vycházet ze současných mezinárodních hranic, Karpatská Rus se rozprostírá na území Polska, Slovenska, Ukrajiny a Rumunska. Všechna tato území, která obývají karpatští Rusíni, bez ohledu na to, v kterém státě se v současnosti nalézají, představují společně naši vlast - "našu otcjuznynu".
Tři čtvrtiny karpatských Rusínů žijí na Ukrajině, hlavně v její Zakarpatské oblasti (historicky Podkarpatské Rusi). Na Slovensku žijí karpatští Rusíni v severovýchodní části země, v Prešovské Rusi.
Na severních svazích Karpat žili Rusíni tradičně v lemkovské oblasti na historickém území známém jako "Lemkovina" ("Lemkovská Rus") v jihovýchodním Polsku, ale těsně po 2. světové válce byli Rusíni (Lemkové) deportování na Ukrajinu anebo do jiných oblastí Polska. Několika tisícům Lemků, kteří zůstali v Polsku, se nakonec podařilo vrátit do své karpatské vlasti, ale většina z nich zůstala žít "za hranicemi", roztroušená po jihozápadní části země (Slezsko). Kromě toho existuje několik karpatsko-rusínských vesnic jižně od Tisy, v oblasti Maramureš v severním Rumunsku, a několik roztroušených vesnic je i v severovýchodním Maďarsku.
Kromě karpatské domoviny žijí Rusíni jako přistěhovalci v sousedních zemích. Nejstarší imigrantská komunita pocházející z poloviny 18. století žije ve Vojvodině (historicky Bačka) a ve Sremu, oblasti zasahující severní Srbsko a východní Chorvatsko. V České republice žijí karpatští Rusíni převážně v hlavním městě Praze a na severní Moravě, kam se většina přistěhovala po 2. světové válce. Největší komunita mimo jejich domovinu je ve Spojených státech amerických. V letech 1880-1914 se za moře vystěhovalo asi 225 000 karpatských Rusínů. Usadili se především v průmyslových oblastech severovýchodních států a centru severu, kde dodnes žije většina jejich potomků. Menší počet karpatských Rusínů emigroval do Kanady a Argentiny ve dvacátých letech a do Kanady a Austrálie v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století.
Karpatští Rusíni nemají vlastní stát. Přinejlepším fungují jako právně uznané národnostní menšiny ve všech evropských zemích, kde žijí. Podobně jako mnohé další malé národy bez vlastního státu se ani karpatští Rusíni často nebyli ochotni identifikovat s většinovým národem, anebo je neregistrovaly vlády států, v nichž žili. Proto není možno uvést v mnohých zemích přesný počet karpatských Rusínů.
V Evropě žije přibližně milion lidí karpatsko-rusínského původu. K tomu je třeba připočítat ještě 20 000 osob v USA a 20 000 v Kanadě, které mají aspoň jednoho předka pocházejícího z vesnic, které na začátku 20. století obývali karpatští Rusíni.
Do 20. století žila většina karpatských Rusínů ve vesnicích a vedla drobná hospodářství, jež sotva mohla zajistit jejich živobytí. Dále se zabývali chovem dobytka, převážně ovcí, nebo pracovali v lese. Na počátku minulého století existovalo více než 1 111 vesnic, v nichž převážná část obyvatel hovořila rusínsky anebo se označovala jako Rusíni. Tyto vesnice měly průměrně od 600 do 800 obyvatel, přičemž některé obývalo méně než 100 a jiné dokonce více než 3 000 obyvatel. Kromě karpatských Rusínů žilo ve vícerých vesnicích malé procento (5-15 %) osob jiných národností. Většinou to bylo několik židovských rodin (majitelé malého obchodu a krčmy, zemědělci), Romové (Cikáni), kteří často žili na periférii vesnice, a úředníci maďarské, polské, slovenské anebo české národnosti (četník, notář, učitel).
Existuje několik menších měst, jež leží na pomezí karpatsko-rumunského etnografického území anebo v jeho těsné blízkosti, např. Nowy Sącz, Gorlice a Sanok v blízkosti Lemkovské Rusi, Stará Ľubovňa, Bardejov a Humenné nedaleko Prešovské Rusi, Užhorod, Mukačevo, Vynohradovo (Sevljuš) a Ťačovo na Podkarpatské Rusi, Siget v oblasti Maramureš a Novi Sad ve Vojvodině. V minulosti v těchto městech žila pouze nepatrná část karpatských Rusínů, ale často je navštěvovali kvůli obchodu na místních trzích a jarmarcích. Když byly po 2. světové válce v těchto městech vybudovány nové průmyslové podniky, mnoho karpatských Rusínů se z vesnic přestěhovalo do měst. Ve dvou posledních stoletích, se některá města - především Užhorod, Mukačevo, Prešov, Gorlice, Siget a Novi Sad - stala sídlem nejvýznamnějších rusínských kulturních, náboženských a vzdělávacích institucí.
Autorem textu (jenž byl mírně redakčně poupraven) je profesor Paul Robert Magocsi, University of Toronto.
