Území dnešní Zakarpatské oblasti je téměř totožné s prvorepublikovou Podkarpatskou Rusí (dnes navíc zahrnuje kdysi slovenské město Čop, anektované Sověty kvůli svému železničnímu uzlu, a jihovýchodní hranice byla v roce 1946 upravena tak, aby nebylo vidět do Sovětského svazu). Před rokem 1919 však byla celá oblast po 1 000 let nedílnou součástí uherského státu, proto její dějiny de facto kopírují historii maďarskou. Zde se budeme věnovat pouze vybraným oblastem historie.
Nížinné oblasti Podkarpatské Rusi byly osídleny již v době neolitu, jak dokazují například vykopávky z okolí Seredného, staré přes 4 000 let. První slovanské kmeny přišly do těchto končin v 6.-7. století. V 9. století až sem dosahoval vliv Velkomoravské říše a oblast Podkarpatské Rusi byla pravděpodobně její součástí. V 10. století došly přes Verecký průsmyk do Panonské nížiny maďarské kmeny vedené Arpádem, který zde dle legend pronesl řeč o zemi zaslíbené. V následujícím století Maďaři pustošili střední Evropu, až se po sérii porážek definitivně usadili v Panonské pánvi a přijali evropskou kulturu. Karpatský oblouk po dalších 1 000 let tvořil severní a severovýchodní hranici Uher.
Zhruba v té době, kdy Maďaří začali formovat svůj stát, přišli po karpatských hřebenech z oblastí dnešního Bulharska Malorusové, předchůdci dnešních Rusínů. Věnovali se především pastevectví. Do úrodných nížin se jim nepodařilo proniknout, a proto se staly jejich vlastí právě Karpaty. V 17. století se Uhry staly součástí Habsburské monarchie. Během revolučních let 1848-1849 v celé Evropě probíhaly národní revoluce, Maďaři se chopili příležitosti a byť byla jejich revoluce poražena, díky své nekompromisní politice vůči Vídni v roce 1867 dosáhli Rakousko-uherského vyrovnání a v podstatě federálního uspořádání říše. U Rusínů však k národnímu probuzení ani obrození nedošlo. Bylo to dáno téměř stoprocentní negramotností a vysokou mírou emigrace za prací. První světová válka zasáhla území Podkarpatské Rusi intenzivními boji o karpatské průsmyky nejdříve na přelomu let 1914-1915 a potom znovu za Brusilovovy ofenzívy v roce 1916.
V roce 1918 se Uhersko ocitlo na straně poražených. Po celé zemi se vzedmula velká vlna nacionalismu a většina národů Uher zatoužila po sebeurčení a samostatnosti. Z letargie se probrali i Rusíni a vznikly hned čtyři národní rusínské rady. Ta americká v čele s Grigorijem Žatkovičem, přítelem T. G. Masaryka, žádala o připojení ke vznikajícímu Československu. Národní rada v Chustu volala po sjednocení s Ukrajinou (která byla v té době ještě samostatným státem). Národní rada v Užhorodě naopak prosazovala autonomii v rámci Maďarska. Nezávisle na národních radách byla v lednu 1919 vyhlášena v Jasině Huculská republika. Ta se postupně šířila k jihu do Rachova a Trebušan. Když její ozbrojenci ale překročili Tisu a vstoupili do Marmarošské Sihoti na území Rumunska, vyslali Rumuni svoji armádu a Huculskou republiku obsadili. Nakonec se Národní rada v Prešově přiklonila na stranu Žatkoviče a zástupci Rusínů oficiálně požádali v květnu 1919 na konferenci v Saint-Germain o připojení k Československu. Tento požadavek byl bezodkladně přijat, stejně jako ostatní územní nároky vznikajícího Československého státu. Tou dobou totiž držely československé legie celou Transsibiřskou magistrálu od Uralu až po Tichý oceán, čímž fakticky ovládaly celou asijskou část Ruska. Tato skutečnost Československu dávala velmi silnou vyjednávací pozici.
Od jara 1919 postupně přicházeli na území Podkarpatské Rusi čeští vojáci, četníci, úředníci, učitelé a jiní odborníci. Proces začlenění k ČSR byl dokončen až v roce 1920, kdy se z oblasti Jasině a Rachova stáhla rumunská armáda a předala území československé správě. Během necelých dvaceti let pod československou správou došlo k dosud největšímu rozkvětu Podkarpatské Rusi. Byly zřízeny obecné školy s vyučováním v rusínštině (doposud bylo vyučování možné jen v maďarštině), čímž poklesla negramotnost ze 75 % (1919) na pouhých 15 % (1938). Pozemková reforma z let 1923-1924 zlikvidovala neefektivní, šlechtou provozované velkostatky, umožnila soukromé hospodaření drobným vlastníkům, čímž v podstatě ukončila období feudalismu. Dále došlo ke všeobecnému rozvoji infrastruktury, především silniční sítě, lesnictví, dřevozpracujícího průmyslu a lázeňství. V Užhorodě, Mukačevu a Chustu byly postaveny celé nové čtvrti. Bohužel, celosvětová hospodářská krize na počátku třicátých let slibný vývoj přibrzdila a některé projekty, např. plnou elektrifikaci se nepodařilo zcela dokončit.
V období vzniku Československa slibovala nová vláda Rusínům i Slovákům autonomii, později však na svůj slib jaksi pozapomněla. V období ekonomického růstu to příliš nevadilo, ale v době hospodářské krize začala tato skutečnost představovat problém, který se stal s příchodem politické krize v letech 1938-1939 ještě znásobil. Další problém Podkarpatské Rusi ve třicátých letech představovali ukrajinští nacionalisté. Po roce 1919 celá Halič, obývaná převážně etnickými Ukrajinci, připadla Polsku. Ukrajinci toužili po obnovení jednotné Ukrajiny, která byl v té době rozdělena mezi Polsko a SSSR. Na území SSSR jejich bojovnost potlačil Stalin uměle vyvolaným hladomorem (následkem kterého zemřelo více než 7 milionů lidí, tj. více než při holokaustu!). Na území Polska ukrajinské bojůvky útočily na polské četníky a státní úřady, ale také terorizovaly polské obyvatelstvo a pořádaly pogromy na Židy. Polský stát s nimi vedl urputný boj. Mnozí Ukrajinci následně z Polska emigrovali na území Podkarpatské Rusi. Český stát jim nevěnoval patřičnou pozornost a umožnil jim organizovat tzv. siče. Teoreticky se jednalo o krajanské spolky, ale ve skutečnosti šlo o polovojenské organizace, které prováděly protičeskoslovenskou propagandu a přesvědčovaly Rusíny, že jsou Ukrajinci. Jejich cílem bylo vyhlásit samostatnost Podkarpatské Rusi, ovládnout ji a využít ji jako základ pro budování budoucí samostatné Ukrajiny.
Po Mnichovské dohodě v září 1938 následovala v listopadu tzv. Vídeňská arbitráž, na základě které ČSR odstoupila Maďarsku značnou část jižního Slovenska, ale také okresy Užhorod, Mukačevo, Beregovo a Sevluš (dnes Vinohradov), které byly součástí Podkarpatské Rusi. Podkarpatská Rus a Slovensko získaly autonomii. Po celé období tzv. druhé republiky v letech 1938-1939 probíhaly na území Podkarpatské Rusi drobné i větší boje československé armády, četnictva a stráže obrany státu (SOS) s maďarskými a polskými bojůvkami, které se snažily urychlit rozpad ČSR. Za zmínku stojí vybudování tzv. cesty života československou armádou. Jednalo se o velmi rychlou výstavbu silnice z Prešova do Chustu, která umožnila zásobování celého regionu, protože dosavadní zásobovací trasy se ocitly na území nepřátelského Maďarska.
Období druhé republiky skončilo kuriozitou - vznikem státu, který existoval necelých 12 hodin. Dne 14. března 1939 večer obsadili ozbrojení sičovci vládní budovu v Chustu a vyhlásili samostatný stát, Karpatskou Ukrajinu v čele s premiérem Augustinem Vološinem, rodákem z Kelečína. Tento stát byl neprodleně uznán německým konzulem, který sídlil na druhé straně ulice. Do rána ale budovu obklíčilo československé vojsko a četnictvo a po rozednění povstalce vyhnali. Z vítězství se však neradovali, protože vzápětí obdrželi zprávu, že Praha byla obsazena Němci a Československo zaniká. Slovensko vyhlásilo samostatnost a Podkarpatská Rus připadlo fašistickému Maďarsku. Oni sami dostali rozkaz k návratu do protektorátu přes Rumunsko, Jugoslávii a Rakousko. Když se Čechoslováci začali stahovat, pokoušeli se je sičovci přemluvit ke společnému boji proti Maďarům, ale byli odmítnuti. Následně se sičovci zmocnili opuštěných zbraní, rozdali je chustským středoškolákům a společně se utkali s postupující maďarskou armádou. Nevycvičení nováčci neměli proti řadovému vojsku šanci. V této potyčce bylo zabito na 3 000 převážně nezletilých bojovníků. V současné Ukrajině jsou oslavováni jako hrdinové a na jejich počest stojí na Krásném poli na příjezdu do Chustu velký památník. Premiér Vološin se následně odstěhoval do Prahy, kde žil poklidně až do května 1945, kdy byl NKVD unesen do Moskvy a následně popraven, aby nemohl vznést nárok na své premiérství.
Po přičlenění k Maďarsku chtěli mnozí Rusíni bojovat za samostatné Československo a začali emigrovat. Jejich proud zesílil po vypuknutí války, kdy se na ně jakožto maďarské občany začala vztahovat branná povinnost. Několik desítek tisíc Rusínů uteklo přes Karpaty, ale neocitli se v Polsku, nýbrž v Sovětském svazu, který byl v té době spojencem Německa. Byli ihned pozatýkáni a uvězněni v gulazích. Zde byli drženi až do poloviny roku 1942 a mnoho jich zemřelo na následky podvýživy, mrazu a nemocí. Teprve potom získali možnost narukovat do československé jednotky, která vznikla tou dobou Buzuluku. Až do roku 1944 tvořili 1. československý armádní sbor především tito Rusíni. Následně byl jejich počet převýšen volyňskými Čechy, kteří spontánně a dobrovolně rukovali, aby mohli opustit Sovětský svaz.
Na podzim 1944 vstoupila na území Podkarpatské Rusi sovětská vojska. Československá vláda vyslala na toto "osvobozené" území obratem své zmocněnce, kteří měli zajistit obnovu československé státnosti, ale Sověti jejich činnost od počátku mařili. Následně sovětská správa zaranžovala volby, ve kterých mohli kandidovat jen komunisté, a následovalo referendum o připojení k SSSR, které bylo realizováno textem na potravinových lístcích, takže k hlasovaní PRO došlo při nákupu chleba. V květnu 1945 bylo Československo obnoveno v předmnichovských hranicích, ale již 29. června byla Podkarpatská Rus a město Čop podstoupeny SSSR. Hranice byla definitivně vytyčena v dubnu 1946. Území bylo přejmenováno na Zakarpatskou oblast a slibovaná autonomie byla zrušena.
Pod sovětskou správou probíhala rusifikace obyvatelstva, nedobrovolná a devastační kolektivizace zemědělství, nesmyslná industrializace bez zajištění surovin a odbytu a devastace lesů. Rusínská inteligence byla cíleně likvidována. Na druhé straně byla zcela vymýcena negramotnost a dokončena elektrifikace oblasti. Poloha na západní hranici SSSR také vedla k budování většího množství vojenských základen.
Po rozpadu SSSR v roce 1991 se Zakarpatská oblast stala součástí Ukrajiny. V té době se sice ozvaly hlasy volající po obnově původního Československa, bylo jich však malé množství a obecně k tomu scházela vůle. Ani Maďarsko nepožadovalo navrácení svého historického území, a proto asi v nejbližší době zůstane zachován status quo. Lze jen spolu s Rusíny doufat v to, že po vyřešení současného konfliktu Ukrajiny s Ruskem přestane mít kyjevská vláda strach ze separatismu a umožní tomuto národu sebeurčení.
Petr Stavinoha
