Příběh Euro a Brnoběžníka
Narodil jsem se v malebném městě, rozkládajícím se na březích řeky Uh v podhůří oblouku Karpat v Podkarpatské Rusi.
Ani jsem se nestačil trochu rozkoukat již nás odtud začali vyhánět nejprve "Sičovici" a pak nás vyhnali Maďaři. Prý to byl dost drsný úprk (Dá se to připodobnit televiznímu seriálu "Vlak štěstí a naděje"). Nejprve jsme krátce zůstali v Kroměříži a pak jsme se octli na Července u Litovle, kde jsme poté přežili válku v domečku, který si právě dostavili otcovi rodiče aby sem mohli odejít do důchodu z hájovny Čerlinka. Svého důchodu se stejně nedožili, protože ještě v průběhu války oba zemřeli.
V Července u Litovle jsme přežili celou válku a hned po válce jsme odešli do pohraničí, do tehdejšího Frývaldova, dnes Jeseníku, kde jsme prožívali podobné scenérie, jaké jsou popsány v televiznímu seriálu "Zdivočelá země". V Jeseníku jsem prožil své mládí a první lásky i svou leteckou kariéru, která je popsána na webové stránce Aeroklub Jeseník v kapitole Historie - slovo pamětníka
V Jeseníku jsem maturoval, o čemž píši na webové stránce Absolventi gymnázia Jeseník ročník 1954.
Vystudoval jsem poté fakultu architektury a pozemního stavitelství VUT Brno v roce 1960. Absolventi FAPS VUT Brno ročník 1960 v oboru architektura občanských staveb.
V době studií jsem bydlel u tety na Bayerově ulici, ještě před dokončením studií jsem se oženil a přestěhoval na Eliášovu ulici do Žabovřesk. Za ženu jsem si vzal Janu rozenou Slačíkovou, vystudovanou mikrobioložkou a pedagožkou a v Žabovřeskách jsme počali 3 dcery. Než se ze mně mohl stát řádný Žabovřeskáč, byli jsme nuceni se přestěhovat do Černých Polí na ulici Erbenovu. Když už se z nás stali Černopoláci, zůstali jsme najednou sami v obrovském bytě, kde jednu dobu žilo 7 osob, nezbylo nám, než si najít něco tak akorát a přestěhovali jsme se do Králova Pole na Skácelovu. Takže na stará kolena se z nás stali Královopoláci, protože tady jsme už celou generaci. Celý život tak mám zaškatulkován na údobí vymezená jednotlivými bydlišťi a vlastně ani pořádně nevím kam vlastně patřím.
Nemohu ani říci, že jsem Evropan, protože Užhorod do Evropy nepatří. A že jsem s tím měl trable o tom darmo mluvit. Po Velké sametové a po zřízení českého státu mi málem nechtěli dát české občanství. Nějaký týden to pak trvalo, než mi pak dali razítko do občanky. Jednou mě dokonce nechtěli pustit do letadla, když zjistili, že jsem se narodil na Ukrajině. Chvíli to trvalo jim vysvětlit, že mám český pas a že tedy asi musím být českým občanem a mám právo na ten pas cestovat. Nakonec se dali ukecat.
Dokonce i vnoučata měla problémy s vystavením občanky, když úředníci zjistili, že se dědeček narodil na Ukrajině. Než jim vystavili občanky, tak proběhlo zjišťování, zda mám na území ČR trvalý pobyt od roku 1949. Nevím proč zrovna 1949. Bez tohoto zjištění jim vůbec nechtěli ty občanky vydat
Největší problém ale jsem měl s tím, že bych ani v Brně nesměl zemřít, protože můj rodný list tady vůbec neplatí a nemohl by mi být vystaven list úmrtní. Tak jsem si musel nechat vystavit nový rodný list, do kterého nadělali spoustu chyb a pak je museli velmi naštvaně opravovat. To se ví - úředníci. Jsem teď již ale v klidu, protože je mi již povoleno v Brně i umřít.
Ještě dodávám, že jsem v devadesátých letech svou rodnou zemi třikrát navštívil a procestoval. Byl jsem očarován její krásou. Rovněž mým vnoučatům se na Podkarpatské Rusi hrozně líbilo. Největším překvapením ale bylo když jsem na Jablonickém průsmyku na hřebenu Karpat viděl památník 17 Sičoviků, kteří zahynuli při vyhánění Čechoslováků z Podkarpatské Rusi v roce 1938. Jsou zde uvedeni jako první bojovníci za samostatnost Ukrajiny. Jak se ta historie v různém podání historiků různě vysvětlit.
Dnes se moje rodiště jmenuje: Uzhgorod, Zakarpatska Oblasť, Ukraine. Bydleli jsme tam na ulici Viniční, která je tam označována jako ulice Prevoschoditelstva.
