Vzpomínka na Libora Chytílka
Setkávání s mými předky
Prvním „setkáním“ s Podkarpatskou Rusí se mi dostalo hned v dětství a bylo celkem nezvyklé pro malé dítě předškolního věku:“Tvůj dědeček spí svůj věčný sen tam, kde byl ve svém krátkém a těžkém životě šťastný. Spí vysoko u oblohy, pod keřem červeného hlohu. Ptáčci mu tam zpívají.“ Babička nevěděla kde přesně byl manžel a milující táta pochován, jen s mámou tušily.
Babičce s mámou zbyly jen vzpomínky a touha vypravit se na bývalé území Československa – Podkarpatskou Rus. Babička se toho okamžiku nedožila, žila jen ve vzpomínkách. Maminka a otec odjeli v létě roku 1997 a přijeli nadšení. V následujícím roce jsem odjela i já s dětmi.
Setkání s Liborem - 1997
Máma přijela nadšená, jenže cestovka ze Vsetína v dalším roce stačila zkrachovat.
Na podzim téhož roku jsem si omylem koupila Špígl – bulvár. A na jedné ze stránek, vykoukl na mne malý článeček o Podkarpatské Rusi, CK Subcarpatia Brno s nabídkou poznávacích turistických zájezdů po bývalé Podkarpatské Rusi. Máma mi nejprve za noviny nadala, co kupuji za škvár, ale jen do té doby než jsem ukázala článek. A v ten moment jsme začaly kout plány. Zavolala jsem na uvedené telefonní číslo a jupí, volná místa v zájezdu byla ještě k dispozici, a tak jsme se vydali po stopách mámina dětství všichni.
Byli jsme domluveni, že na autobus budeme čekat v Hranicích na zastávce Pod farou, na výjezdu z města směr Valašské Meziříčí. Bus zastavil, pan Libor nás přivítal a po cestě seznamoval všechny účastníky zájezdu s programem a tím, co by mohlo nastat. Vše co sdělil, se splnilo do puntíku. I ta státní hranice se slovenskými a ukrajinskými státními orgány. Zájezd super, dojeli jsme zpět a přemýšleli i dalších cestách po této zemi. A tak jsme jezdili s Liborem snad do roku 2010, jako turisté, ale i soukromě autem. A vždy se nám dostalo plno informací a setkání se zajímavými lidmi díky Liborovi.
Pokud přišla nějaká překážka, Libor hned řešil, někdy úspěšně jindy méně, ale vždy jsme byli spokojeni. Takto jsme poznali kus Podkarpatské Rusi její střední část kolem Koločavy, Siněviru, města Mižhirje, ale i východní oblast kolem Jasiny.
2002 – 2022
Léta běžela a při léčebném pobytu Libora v Teplicích nad Bečvou, jsme se domluvili na akci – seznámení se s uměleckým školstvím na Zakarpatí. Příprava trvala snad dva roky, do této akce jsme požádali o spolupráci Mgr. Ivan Latka, předsedu klubu TGM v Užhorodě a historik. Nastal čas posledních příprav a v květnu roku 2005 jsme vyjeli s DPS Sluníčko, sborem naší základní umělecké školy. Rodiče nám svěřili své dětičky - 40 žáčků ve věku 10 – 18 let. Čtyři učitelky instrumentalistky a sbormistryně pěveckého sboru a jela i naše paní doktorka Cecílie. A samozřejmě Libor, náš průvodce po cestě. V Užhorodu jsme byli přizváni k vernisáži fotografií ing. Rudolfa Štursy pod názvem Bohem zapomenutá země, která se konala ve skanzenu. Následoval i koncert v Dětské umělecké škole na náměstí Sandora Pettöfi (dříve náměstí T.G.Masaryka). Další koncert jsme hráli na Kyjevské univerzitě, pobočka Užhorod - slovanské katedře pro studenty českého jazyka. Další den jsme opustili
město a v divadle v Mukačevu následovalo další vystoupení. Pak další a další města Tjačiv a Teresva hudební škola, základní škola v Hrušovu, dva koncerty v Koločavě a na břehu SIněvirského jezera, to byl takový bonbónek a naše rozmařilost. Vše klapalo jak na drátku a my se vrátili šťastní z naší velké cesty po deseti dnech domů. A navíc jako bonus jsme podepsali dohodu o mezinárodní umělecké spolupráci v rámci hudebního školství Česká republika - Slovensko – Ukrajina, Zakarpatská oblast – Maďarsko. Do těchto dnů spolupráce neskončila a smlouva je podepsána do roku 2027. Naše „cestování“ mezi zeměmi dovedl přerušit jen covid a nyní válečný stav na Ukrajině. Nicméně i v tyto dny plánujeme další cesty na východ a přátelé i k nám na Moravu. Vše se dělo pravidelně ve dvouletých cyklech.
Vidíš Libore, za co všechno můžeš a byl jsi nápomocen dobré věci, když jsem si „stavěla“ vzdušné zámky v nadoblačnu. Podařilo se vše díky Tobě, díky tvojí pomoci.
PS: Podkarpatskou Rus jsem poznala z vyprávění babičky a maminky. Ale byl jsi to Ty Libore, který jsi mne naučil prošlápnout si cestičku mateřinkou přes poloninky, poloniny a přeskakovat potůčky a říčky v jedné nádherné zemi.
Když jsme naposledy spolu mluvili po telefonu, měl jsi plno plánů, co dodat – velké děkuji.
S úctou Jana
Верховино світку ти наш. Гей, як у тебе тут мило. Як ігри вод, пливе тут час, свобидно шумно весело. Ой не ма то краю краю над ту Верховину, коби мени погуяти хоч одну годину…………
