V sobotu 13. září 2025 se uskutečnil další ročník Dne národnostních menšin v Lužánkách, který je součástí festivalu Babylonfest. Jakožto nováček jsem pochopil, že jest to pro PPR téměř již tradiční akce spojená nejen s prezentací činností spolku, ale zejména ochutnávkou rusínské kuchyně. Poměrně široce pojatá prezentace menšin se představila nejen na pódiu (web JMK praví že, veřejnosti představujeme tradiční lidovou kulturu, kterou si jednotlivé menšiny uchovávají, návštěvníkům ukážeme lidové tradice, zvyky, kroje, ale i gastronomii různých národů, a tak přiblížíme život národnostních menšin) a neméně širokou „gastrozónou“. Ptal jsem se přímo organizátorů, jak to odhadovali a odpovědí mi bylo, že „to v propustných Lužánkách odhadnout nejde, ale účinkujících bylo 300“. Jestli jsem dobře počítal, tak stánků jsem nalezl celkem 12 včetně toho od SVČ Lužánky a restaurace Ponava, přičemž velikostně i vůní tomu dominoval stánek s ukrajinskou kuchyní. I když jsem byl přítomen jen v pozdním odpoledni, účast bych tipoval na vyšší stovky, soudě tak dle plných lavic před pódiem a notně sešlapané trávy vůkol. Náš stánek sousedil se zástupci polské menšiny na jedné straně a Maďary na straně druhé a z pochuti a pití byl k dispozici bograč a hribna juška. Pro svlažení hrdla pivo Beskydy, koňak Tisa, celá řada ovocných rusínskch kořalek, ale také čaj z poloninských bylinek.
Chronologicky se nyní přesunu proti toku času do pátku, kdy jsem – z čiré zvědavosti – co se vlastně bude dít, dal k dispozic zázemí a prostory zahrady u nás na Březinové právě pro přípravu výše uvedených jídel. Prvním překvapením byl poměrně obsáhlý nákup, který Paddy vytáhl z kufru vozu, neboť by s klidem nasytil autobus turistů, kteří přes víkend zůstali nedopatřením v hladomorně nějakého starověkého hradu. Druhým překvapením byly dva solidní hořáky a velká láhev na propan-butan. Třetím pak početný zástup kuchtíků, kteří se k nám dostavili (Ivan, Lesja, Romana, Dáša a Andrea) a s vervou a nadšením se pustili po taktovkou Adama a Paddyho do díla. Protože se po dvou dnech vyčasilo, svítilo nám sluníčko, bylo teplo a dovezená pípa vesele dávkoval studené pivo, šlo to rychle kupředu. Pravda, byly okamžiky, kdy mé skromné vybavení černé kuchyně (používáno na zavařování a přípravu jídel, které se vyznačují poměrně destruktivním dopadem na kuchyňské vybavení a kuchyň samotnou – např. na vánočního kapra a rybí polévku či nasucho pečené bramborové placky) nebylo dostatečné, takže např. nakrájené brambory v množství větším, než malém nakonec skončily ve čistém kýblu od nátěrové hmoty. Osobně jsem se těšil na ochutnávku houbové polévky, protože nejen množství ingrediencí naznačovalo sílu chuti i vůně, ale hlavně z důvodu negativního postoje mých dětí k houbám - prostě cokoliv z hub u nás nefrčí (pro čtenáře připomínám, že oba recepty jsou k dispozici na webu v sekci články a podsekci gastronomie). Každopádně za 4 hodiny bylo hotovo a ještě zbyl čas zapět několik písní a posedět s těmi, kteří domů tolik nespěchali.
Michael
