K smutým reáliím na celé Ukrajině patří Aleje slávy. Tato pamětní místa, která slouží k uctění padlých obránců Ukrajiny za posledních 11 let konfliktu s Ruskem (od napadení Krymu), jsou bohužel k nalezení v téměř každé obci.
Již při naší podzimní výpravě se zdravotnickou pomocí jsem si všiml, kromě květy obsypaných hřbitovů, i upravených míst na náměstích každé jen trochu větší obce, kterými jsme projížděli. Na těchto pietních místech jsou podobizny padlých vojáků, kteří zemřeli při obraně své vlasti. Říkal mi řidič maršrutky, kterou jsme se vezli: "my tu na zakarpatí válku přímo nepociťujeme - když pominu, že není práce, přestali jezdit turisti a všude na cestách jsou vojenské blokposty. Ale rakety na nás přímo nepadají. Ale úplně každá vesnice má již svého padlého"
Na jedné z fotek je padlý klučina, který byl stejně starý, jako má dcera, když ho rusové zabili. On a všichni, kteří jsou na portrétech, ti kteří každý den brání svoji zemi v zákopech vlastně brání tomu, aby na stejných fotkách jednou nebyly moje děti nebo aby tam nevisel můj portrét. Protože jak se dlouhodobě ukazuje, Rusům "jejich" Rusko nestačí. V ruské mentalitě se české země stále nachází v jejich zájmu.
Připomeňme si slova ruského prezidenta Vladimira Putina, který během svého výročního projevu k Federálnímu shromáždění Ruské federace 25. dubna 2005 pronesl: „Především bychom měli uznat, že rozpad Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou století. Pokud jde o ruský národ, stalo se z toho skutečné drama. Desítky milionů našich spoluobčanů a krajanů se ocitly mimo ruské území. Epidemie rozpadu navíc infikovala samotné Rusko.“
Ukrajina jistě nebyla před válkou zemí bez problémů, nejen korupce byla velkým problémem. Ale představa, že bychom měli sousedit s někým, komu jsou jeho hranice stále malé, mě upřímně děsí. Navíc když ze svých dlouhodobých cest na podkarpatskou Rus znám srdečnou povahu rusínů i ukrajinců z podkarpatí. Vlastně i těch, se kterými jsem měl možnost se potkat již před válkou, když u nás pracovali, aby byli schopni uživit své rodiny na Ukrajině. Ty chci mít za blízké sousedy a ne někoho, kdo umí pouze bombardovat nemocnice, školy a elektrárny. Který místo toho, aby sám něco vytvořil, tak to raději ukradne u sousedů.
Tohle vše je důvod, proč jsem hluboce vnitřně přesvědčen, že musíme Ukrajině, napadené barbarským útokem, pomoci všemi možnými prostředky
V galerii jsou kromě fotografií z Aleje slávy ve Volovci i fotografie, které jsme pořídili při předávání pomoci - jedná se o poděkování a trofeje, které zaslali vojáci Irině a Tarasovi jako poděkování za jejich podporu. Smutný je pohled na prapor oddílu Zakarpatští šakrani (Zakarpatští draci), kdy polovina z vojáků podepsaných na zástavě již padla.
Adam Blažke
