O štědrém dni loňského roku jsme procházeli s chotí jako každoročně hřbitovem v Soběšicích. Při odchodu k nám přistoupil Janův bratranec a sdělil nám, že zemřel můj spolužák a dlouholetý kamarád Jenda Roman. Věděl jsem, že se nemocný, ale netušil jsem, že jeho stav byl až tak vážný.
Sdělení mě přimělo, abych si zavzpomínal. Potkali jsme se na jaře roku 1939 ve škole v Soběšicích. Byli jsme tři noví. Karel Rozmarýn přišel odněkud z okupovaného jihu Moravy. Jenda přibyl z Užhorodu. My jsme se přistěhovali do nově postaveného domu z Brna. Protože splynutí se starousedlými kluky chvíli trvalo, vytvořili jsme my tři nerozlučnou partu.
Spřádali jsme různé chlapecké sny. Nevzpomínám si, že bychom některý z nich uskutečnili. Naše kamarádství se utužilo, když jsme postoupili do Hlavní školy v Králově Poli (tak se tehdy jmenovala Měšťanská škola). Chodili jsme pěšky. Autobusem se tehdy nejezdilo. Cesta vedla lesem. Poznávali jsme přírodu. Učili jsme se rozlišovat ptáky podle zpěvu. Znali jsme kdejakou květinu, kdejaký strom.
Tehdy jsme se seznámili s termínem UHELNÉ prázdniny. Do školy jsme si chodili jedenkrát týdně pro úkoly. Krom toho, že jsme se denně stýkali, využívali jsme volný čas k četbě. Četl jsem Jiráska. Jenda byl vyspělejším čtenářem. Studoval spisy T. G. MASARYKA. On jim ve čtrnácti a patnácti letech rozuměl!
Soběšice byly při osvobozování v roce 1945 hodně zničeny. Vybombardován byl i dům, ve kterém bydleli Romanovi. Nový domov našli v Brně. Mě život zavál do Velké Bíteše. Stalo se, že jsme jeden o druhém delší dobu nic nevěděli.
Setkali jsme se na jaře roku 2013. Po několika setkáních jsem se dozvěděl, že uvěřil řečem agenta STB provokatéra. Uvěznili ho. Při práci v terénu se mu zdařil útek. Svobody si užil pouhé čtyři dny. Poté ho znovu lapili. Ve vězení se vyučil knihvazačem. Po návratu z věznice se oženil. Společně s chotí Irenou provozovali knihvazačskou firmu.
Pro mě byla zásadní informace o tom, že je členem výboru SPOLEČNOSTI PŘÁTEL PODKARPATSKÉ RUSI. Slovo dalo slovo a zavedl mě do SPOLEČNOSTI. Seznámil jsem se v ní s celou řadou zajímavých a moudrých lidí. Třikrát jsem díky SPOLEČNOSTI prožil na PODKARPATSKÉ RUSI pěkný a poučný týden. Poprvé to bylo v oblasti Jasiny. Podruhé jsme procházeli střední oblastí. Potřetí jsem poznával Užhorod a jeho okolí. Péčí pana inženýra Chytílka jsme pokaždé bydleli a chodili spolu. Dozvěděl jsem se spoustu věcí o této nádherné zemi. Jendových znalostí jsem si užíval. Ve volných chvílích mě vodil do míst, které bych jinak nepoznal.
O zážitcích z PODKARPATSKÉ RUSI jsem si několikrát povídal s důchodci na Lesné. Těchto setkání se zúčastňoval také Jenda. Vždy přidal něco k lepšímu.
Až do jeho onemocnění jsme se vídali pravidelně. Stále jsme si měli o čem povídat.
Náhle přišla ta smutná zpráva. Často od té doby na Jendu vzpomínám. Velice mu děkuji za to, že mě přivedl do SPOLEČNOSTI PRÁTEL PODKARPATSKÉ RUSI. Můj život se tím značně obohatil.
Vlastimil Otáhal
