Na jaře jsme obdrželi nabídku z Fakulta humanitních studií Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně na věnování 60ti počítačů a 87 monitorů, pokud pro ně najdeme smysluplné uplatnění. Díky kontaktům, které jsme si ještě více rozšířili dubnovou návštěvou na Oblastní radě v Užhorodu, jsme zajistili umístění výpočetní techniky na školách ve Svaljavě, Koločavě, Stavném, Stužici, Užoku, Volosjance, Tichém a Zabrodi. 

Vyvstal před námi nový úkol - takové množství techniky již není možné běžně převést přes hranice, a proto jsme se vrhli do víru shánění a zařizování potřebných celních formalit, razítek, celních prohlášení... Naštěstí pouze těch českých, ukrajinského úředního šimla nakrmili naši partneři na druhé straně hranice.

V pondělí 8. června jsme během dopoledne ve Zlíně za přítomnosti médií naložili veškerou výpočetní techniku a vyrazili směrem k ukrajinským hranicím. Protože i díky pomoci techniků z UTB šlo vše výrazně rychleji, než jsme očekávali, dorazili jsme k hranicím už navečer. Protože překročení hranic bylo domluveno až na úterní 4.30 ranní hodinu, přenocovali jsme ve Stakčíně, těsně před hranicemi. Zajímavostí místní restaurace, kam jsme si po celodenní šichtě zašli na zasloužené pivo je, že zlatavý mok nepodávají bez borovičky. Borovičku bez piva ovšem ano. Inu, svérázný kraj.

Po brzkém budíčku jsme vyrazili směr hranice, kde na nás již čekal pan Jaroslav Šukal, ředitel Užanského národního parku a poslanec Zakarpatské oblastní rady, díky kterému jsme měli předem vyřízené veškeré formality na ukrajinské straně. I přes vstřícnost celníků na obou stranách hranice a předem nachystané dokumenty trvalo překročení hranic 2 hodiny. Na ukrajinské straně mají zhruba 3 měsíce nový předpis, že veškerá humanitární pomoc musí být ještě na hranicích nafocena a odeslána na centrálu (v tomto případu v Užhorodu), kde musí potvrdit, že je vše v pořádku zaneseno do systému. Byť nás toto nové nařízení stálo cca 45 minut času (asi než vzbudili příslušného hlavního celníka), je patrné, že boj s korupcí nemusí být pouze plané fráze.

Po překročení hranic nás srdečně přivítal pan Jaroslav - káva, kterou nás pohostil opravdu přišla vhod.

Poté jsme se s Petrem již vydali směrem do Svaljavy, kde nás čekala první vykládka. V naší, již dobře známé Masarykově škole, jsme u paní ředitelky Kláry Stegury vyložili polovinu techniky. Před samotnou vykládkou jsme po přivítáním v ředitelně u kávy a výtečné buchty, kterou pro náš Klára upekla shlédli nádherné vystoupení dětí, které se ve zdejší třídě učí češtinu. 20 počítačů si podělí 2 školy ve Svaljavě, pro poslední desítku si přijeli zástupci školy z Koločavy, kde nahradí výpočetní techniku z devadesátých let. Setkání s Natálkou z Četnické stanice a ředitelem Vasjou Chlantou bylo opět srdečné. Pan ředitel nás, jako výraz poděkování, poctil darováním bojové zástavy 1. horské utočné roty - jednotky, ve které 2 roky bojoval.

Také jsme měli možnost si prohlédnout školní protiletecký kryt. V podzemních prostorách školy se v případě protileteckého poplachu musí ukrýt všech 700 dětí, které tuto školu navštěvují. Dokonce i podzemní prostory jsou rozdělené dle tříd.

Po skvělém šašliku, na který nás pozval učitelský sbor do místní hospůdky, jsme se přesunuli na návštěvu k přátelům do Blagodatě. Zde jsme za prostředky vybrané v průběhu jara koupili 13500 retortových sáčků, do kterých místní balí domácí jídlo, které zde vaří pro obránce Ukrajiny. Také jsme předali drobný dárek v podobě perníků, který udělal velkou radost dětem z Nelipina, které vyrábí energetické tyčinky pro vojáky na frontě.

Protože den není natahovací a čas neúprosně kvapil, museli jsme se rozloučit a přesunout se do Stavného, kde jsme na místní radnici vyložili zbytek techniky pro školu ve Stavném a dalších 5 škol v okolí.

Pak jsme se již přesunuli do Užoku, kde nám pan Jaroslav domluvil ubytování v místních Užanských koupelích. Po skvělé večeři a příjemně stráveném večeru vyplněném přátelskou debatou na nás čekal nahřátý čan. Po úmorné cestě to byl velice příjemný závěr dne. 

I přes původně nepříznivou předpověď počasí bylo středeční ráno slunečné, čehož jsme využili k vycházce Užanským národním parkem. Z Užockého průsmyku jsme si udělali okružní tůru zpět do Užoku vyplněnou nádhernými výhledy. Poté jsme se se zastávkou ve Slavném, kde jsme si ještě popovídali s místostarostou a jeho kolegou, dojeli do Velkého Berezného, kde jsme poslední večer strávili v rozhovoru s panem Jaroslavem o možnostech přiblížení okolí Užanského národního parku našim turistům i v době války a toho, co vše nám můžou nabídnout.

Čtvrtek již patřil zpáteční cestě a vstřebávání všech nových zážitků a zkušeností, které jsme touto misí nasbírali

Děkujeme všem, kteří nám svými dary, koupí obrázků dětí ze svaljavské Masarykovy školy i příspěvky na účet, umožnili dopravit tuto pomoc nejen dětem ve školách, ale prostřednictvím těch, kteří vaří jídla v Blagodati, i vojákům na frontě.

Adam

Přečtěte si dojmy naší nové členky z její první návštěvy Podkarpatské Rusi

Když jsem na začátku roku dostala pozvání zúčastnit se květnové výpravy do ukrajinských Karpat, zbystřila jsem, protože tato oblast patří mezi místa, kam jsem se chtěla podívat už dávno. Podkarpatská Rus přece patřila k meziválečnému československému státu! Užhorod, Mukačevo, Koločava -  v hlavě se mi vyrojily obrazy drsného a přitom malebného kraje, kde se život ne snad dočista zastavil, ale rozhodně plyne o hodně pomaleji. A můžu říct, že realita se od mých představ zase tolik nelišila.

Díky spolku Přátelé Podkarpatské Rusi a jeho kontaktům v místě jsme navštívili velmi zajímavá místa, včetně těch, která nejsou vždy v hledáčku cestovatelů. Coby milovníka historie mě velice mě zajímaly přetrvávající stopy společné minulosti z období 1918 až 1939. Vedle Užhorodu a jeho meziválečné architektury jsme navštívili například školu v okresním městě Svaljava, která vznikla také v této době a je dodnes pojmenovaná po Tomáši Garrigue Masarykovi.

 A nepřišli jsme ani o již zmíněnou Koločavu, proslavenou románem Ivana Olbrachta a později divadelním a filmovým zpracováním v podobě Balady pro banditu. Budova někdejší četnické stanice tam mimochodem dodnes stojí. V nedávné době se podařilo chátrající budovu rekonstruovat a dnes zde vedle malého muzea sídlí restaurace s česky hovořícím personálem, protože právě Češi jsou tamní velmi častou klientelou. Vedle poznávání historie a kulturních památek jsme podnikali také menší túry po okolních kopcích s nádhernými výhledy. Tak jako před sto lety se na nich stále pasou stáda ovcí pod bedlivým dohledem bačů a jejich psích pomocníků.

A nakonec nelze opominout ani vynikající karpatskou kuchyni z místních surovin. Tamní lidé jsou pohostinní a za návštěvníky ze zahraničí velmi vděční, což platí dvojnásob v těchto pro Ukrajinu těžkých časech. Pobyt v Podkarpatí byl zkrátka zážitek, který se vryje do srdce. Jen jedna návštěva rozhodně nestačí.

Na konci března 2026 jsme uskutečnili další výpravu za dědictvím Podkarpatské Rusi v ČR, za dřevěným kostelem Proměnění Páně a sv. Mikuláše. Ten byl postaven na přelomu 17. a 18. století v obci Obava nedaleko Mukačeva na Podkarpatské Rusi. V roce 1930 byl převezen továrníkem Ottou Kretschmerem do Čech do oblasti Českého ráje a v Obavě byl na jeho místě postaven nový, kamenný kostel. Aby se panu továrníkovi doprava rozloženého kostela vlakem vyplatila, tak na další vagóny nechal naložit dřevo, které pak se ziskem doma prodal.

Rod Kretschmerů nabyl jmění z textilní výroby. Do Nové Paky se přestěhovali na konci 18. století z Vratislavic nad Nisou, vyráběli různé druhy pleteného a valchovaného zboží a zakázky měli až ve Vídni. Původní Kretschmerova továrna stále existuje.

Otto Kretschmer zemřel na konci 2. světové války krátce po výslechu na pražské „Pečkárně“. Během komunistické éry hrozila kostelu demolice, kterou však odvrátili přátelé O. Kretschmera, Dr. Wirth a Dr. Poche. Sbírka uložená v kostelíku byla částečně rozkradena. Po roce 1989 byl kostel v restituci navrácen dětem O. Kretschmera.

Našim průvodcem byl vnuk, pan Adam Kretshmer, který nás seznámil s historií a současným stavem. Jak pravil, jest to poměrně nákladný koníček, protože údržba kostela stojí nemalé peníze. Částečně mu vypomáhají pronájmy kostela na různé příležitosti, zejména pak svatby. Pan Kretshmer to ale bere s úsměvem a nadhledem, což dokumentují i jeho závěrečná slova prohlídky: „Každý má svůj vlastní mobilní telefon a já má navíc i privátní božskou telefonní budku!“.

Další zastávkou byl pivovar v Nové Pace, kam jsme se přesunuli po příjemném obědu ve středu města a po krátké procházce. Pivovar funguje nepřetržitě od roku 1870, přežil ekonomicky první i druhou světovou válku a potom slučování provozů za minulé éry. Nyní je majetkem akciové společnosti Pivovary Nová Paka. Výkladu se nám dostalo z úst nejpovolanějších a to od paní sládkové Magdaleny Vodnárkové, která nás seznámila s historií, portfoliem vyráběných piv a provedla nás celým výrobním procesem. Na závěr jsme ochutnali pivo přímo z pivovarnického tanku a musím říct, že to byla lahoda. Na závěr jsme se zastavili v nedaleké podnikové prodejně a odvezli si něco i na cestu domu.

Druhý den jsme přejeli do nedalekých Prachovských skal, kde každý dle své výkonnosti volil přiměřenou trasu. Výlet uzavřel chutný oběd ve stalové námořnické restauraci v Jičíně. Pak již následovala cesta zpět do Brna.

Michael Doležal

 Letošní třetí ročník Babylonského guláše se opět povedl. Akce na medláneckém letišti U křivé vrtule se tentokrát zúčastnilo již 7 týmů. Kromě již tradičních Maďarů, Poláků, Rusínů a Moraváků se letos připojili i Slováci, Romové a Vietnamci. Všechny guláše měly vysoce nadprůměrnou kvalitu. K dobré náladě nám opět zahráli šlapaničtí Kytaristi z Parku a o zábavu nejmladších návštěvníků se postaralo divadlo Kejkle. Akce se dokonce objevila v hlavním zpravodajství  TV Nova.

29. dubna opět vyrážíme na Podkarpatskou Rus. Povezeme s sebou tradiční várku válečné pomoci, ale jako vždy, dáme cestě širší rozměr. Jaro v Karpatech je nádherné a byla by škoda ho neprožít naplno — proto zveme i nové účastníky, kteří chtějí poznat kraj, kde se české stopy mísí s karpatskou přírodou a neobyčejnými lidskými příběhy.

Co během výpravy zažijeme

• Toulky po rozkvetlých loukách pod zasněženou Boržavou Jarní kontrast zelených luk a bílých hřebenů je jedním z nejkrásnějších obrazů Podkarpatské Rusi.
• Hřebenovku z Vereckého průsmyku do Volovce, od památníku příchodu Maďarů do Evropy, po bývalé československo – polské hranici s dechberoucí výhledy.
• Návštěvu gejzíru ve Vučkovu, který eruptuje každé 4 hodiny.
• Oběd u starousedlíků v nejvýše položené dědině Ukrajiny Domácí kuchyně, která chutná tak, jak chutná jen tam, kde se žije poctivě a srdcem.
• Případně i návštěvu Koločavy Vesnice Nikoly Šuhaje a Ivana Olbrachta — místo, kde se literatura potkává s realitou.

Uskutečníme také pracovní setkání s našimi partnery a dovezeme válečnou pomoc

• Začneme v Užhorodu, kde se setkáme s Ivanem Latkem z Klubu TGM a probereme naše další plány, například odhalení Baťovy busty.

Poté zamíříme:

• k Irině do Vyšky a předáme baterie EcoFlow, škrtidla a hemostatické gázy hochům z Podkarpatské Rusi přímo do 1 první linie
• další vybavení dostane i Žeňa (Zhorka Zhorka) a jeho jednotka u Záporoží — jeho příběh si zaslouží samostatné vyprávění.

Ve Svaljavě se zastavíme:

• u Kláry Stegury v Masarykově škole, kde předáme výtěžek z prodeje obrázků dětí na rekonstrukci toalet,
• u Jany Chrapak a žen na faře baptistické církve Blagodať, které vaří sterilovaná jídla pro své muže a syny na frontě. Dovezeme jim sáčky a pokud to vyjde, i suroviny.

Více o našich projektech najdete zde: 

• Domácí sterilovaná jídla („battle rations“) ze Svaljavy 
• Naše pomoc míří přímo k lidem, kteří ji skutečně potřebují 
• Podpořme Masarykovu základní školu ve Svaljavě

Přidej se k nám

Jedeme pomoci — ale hlavně jedeme poznávat Podkarpatskou Rus. Je to kraj, který si     člověk zamiluje pro jeho přírodu, příběhy i lidi. Pokud chceš zažít výpravu, která má smysl i duši, budeme rádi, když pojedeš s námi. Pokud se chceš přidat, napiš na e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Podpořit naše projekty můžeš i příspěvkem na transparentní účet spolku Přátelé Podkarpatské Rusi: 2503463823 / 2010

Čtvrté výročí vpádu ruských barbarů na Ukrajinu si zástupci našeho spolku připomněli na pietních shromážděních ve Šlapanicích a v Tišnově. Přečtěte si náš projev na těchto shromážděních.

Vážení občané, milí přátelé,

Dnes si připomínáme čtyři roky od chvíle, kdy ruská armáda překročila ukrajinské hranice. Čtyři roky války, ale také bombardování měst, útoků na nemocnice a školy. Čtyři roky násilných deportací dětí a mučení zajatců i civilistů. Čtyři roky úderů na energetiku, snaha zlomit civilní obyvatelstvo zimou a tmou. Tohle nejsou vedlejší škody války. To je metoda.

Ale tato válka nezačala v roce 2022. Začala v roce 2014, kdy Rusko obsadilo Krym, rozpoutalo občanskou válku na Donbase a pokusilo se o totéž v Oděse i Charkově.

Ale ani rok 2014 není začátek. Je to jen další kapitola imperiální expanze Ruska, která trvá již 700 let. Rusko v době svého vzniku nebylo větší než Morava. Po staletí se ale rozšiřovalo silou.  A vždy to osprvedlňovalo stupidními báchorkami,  například o „ochraně pravoslavných“,  o „ochraně ruských občanů“  nebo o „historických nárocích“ a o „denacifikaci“. Výsledek? Stát, který v průměru roste o velikost Belgie každý rok. To není přirozený vývoj. To je systematická agrese.

Dějiny jasně ukazují, že s Ruskem uzavírat dohody nemá smysl. Nemají ani cenu papíru, na kterém jsou napsané. Pro příklady nemusíme chodit daleko.

V roce 1917 Masaryk vyjednal volný průjezd čs. legií — bolševici dohodu během pár měsíců porušili a legie napadli.

Beneš v roce 1943 podepsal smlouvu garantující předmnichovské hranice Československa — o rok později nám Sovětský svaz prostě ukradl Podkarpatskou Rus.

A Varšavská smlouva? V roce 1968 skončila tanky v našich ulicích a okupací.

Toto nejsou výjimky. To je vzorec jednání.

A když dnes ruské vedení tvrdí, že „Rusko nemá hranice“, musíme říct jasně: hranice mít bude — tam, kde mu je vytyčíme my. Ne papírem. Ne sliby. Ale odstrašením, jednotou a podporou těch, kteří dnes brání Evropu.

Ukrajina dnes nese hlavní tíhu obrany Evropy. Není to boj o její území — je to obrana pravidel, která chrání i nás. Pokud Ukrajina padne, fronta se posune. A tentokrát už nebude daleko.

Podpora Ukrajiny není gesto. Je to strategická nutnost pro naši bezpečnost. Pro bezpečí Evropy.

Sláva Ukrajině.

Místo, kde se čeština učí už od roku 1934
 
Masarykova základní škola ve Svaljavě vznikla v roce 1934 a dodnes patří k nejdůležitějším vzdělávacím institucím s českou tradicí na Podkarpatské Rusi. Dnes se zde vyučuje pět cizích jazyků a čeština je – hned po povinné ukrajinštině a angličtině – třetím nejčastěji studovaným jazykem. O výuku češtiny je mezi žáky dlouhodobě velký zájem, a to jak kvůli historickým vazbám, tak kvůli možnostem studia a práce v České republice.
 
Škola funguje s velkým nasazením učitelů i rodičů, ale její možnosti jsou omezené. Proto se zaměřujeme na podporu konkrétních potřeb, které mají přímý dopad na kvalitu výuky i prostředí, ve kterém děti tráví svůj čas.
Proto jsme se rozhodli zaměřit část naší pomoci právě sem – na podporu vzdělávání, které má dlouhodobý dopad. Na podzim se nám podařilo vybavit učebnu informatiky kompletní sestavou deseti počítačů, v lednu jsme dovezli kancelářské potřeby, skicáky, sešity a křídy.
 
Aktuálně vybíráme prostředky na dvě klíčové věci:
rekonstrukci školních záchodů, které jsou ve špatném technickém stavu a na které nemá škola dostatečné prostředky
nové učebnice českého jazyka, aby děti měly kvalitní materiály a mohly se učit moderně a efektivně

Každá koruna pomáhá přímo dětem. Nejde o anonymní dar – jde o podporu konkrétní školy, konkrétních tříd a konkrétních učitelů, kteří dělají maximum, aby český jazyk na Podkarpatské Rusi žil dál.

Pro podporu použijte QR kód v úvodním snímku, nebo transparentní účet 2503463823/2010. Do zprávy pro příjemce uveďte "skola Svaljava" a případně mailovou adresu, na které vás budeme informovat o realizaci.

V pátek 21. 11. jsem byl pozván naší členkou a mojí dcerou Sárou, abych přednášel studentům ivančického gymnázia Jana Blahoslava o událostech 17. listopadu 1989. Tímto bych chtěl poděkovat studentskému parlamentu, který akci perfektně zorganizoval, profesorům a ředitelce gymnázia, kteří studenty v tomto úsilí při připomínce Dne boje za svobodu a demokracii podpořili.

Považuji za vysoce důležité ukazovat studentům, že demokracie není standard, že je třeba o ni každý den pečovat. V dnešní době, kdy Rusko již jedenáctým rokem vede bezprecendentním způsobem válku proti zemi, která se snaží postavit svoji budoucnot na základě demokratických hodnot, je třeba i mladé generaci ukazovat, že boj za svobodu není minulostí, ale denodenně potřebnou nutností.
Adam

A ještě pohled na přednášku Sářinýma očima (a perem):

Zdravím, tady Sára

Ráda bych napsala krátký článek o tom, jak jsme na škole Gymnázium Jana Blahoslava v Ivančicích slavili Sametovou revoluci, kde měl přednášku i můj táta Adam.

Náš studentský parlament organizuje různé akce (Helloween, Samet, Den duševního zdraví a tak). No a na oslavu právě Sametu je zvykem, že se pozvou na školu lidé, kteří udělají přednášku nebo nějakou vymyslí i učitelé. Nedělá se to každý rok, záleží, jak se povede někoho sehnat.

No, tenhle rok jsme chtěli mít i ty přednášky a jelikož se má kamarádka stala předsedkyní, tak jsme to spolu řešily. A já si vzpomněla, že táta by k tomu mohl něco říct. Po delším domlouvání se nám i podařilo domluvit co a jak.

Výsledek byl, že prváci měli na výběr, jestli půjdou na přednášku našeho dějepisáře, program paní ředitelky nebo tátovu přednášku na téma Samet z pohledu školáka, který si jí i účastnil. Zbytek vyššího gymnázia měl přednášku přidělenou. Ta tátova se naplnila jako první.

V den konání byl na místě chaos. Předsedkyně byla na roztrhání a já měla za úkol být s tátou a dělat asistentku i spojku s parlamentem. Celá škola byla vyzdobena barvami trikolóry a všude byly obrázky spojené s Revolucí. Po krátkém zápasení s technikou se nám povedlo zprovoznit vše potřebné k prezentaci, tak akorát před začátkem.

Táta to vzal ze široka, aby pokryl celou hodinu a půl (dvě vyučovací hodiny). Mluvil o tom, jak k nám přijeli Sověti poprvé, mluvil o Palachovi a všech důležitých událostech z dob, kdy jsme byli pod SSSR. Povídal také o tom, jak se žilo lidem, kdy to bylo lepší a kdy horší. Kvůli rodinné situaci, kdy jeho máma s tátou podepsali Chartu 77, jsme dostali vhled i do života disidentů. Všichni žáci nadšeně poslouchali a část z nich se i zapojila se svými otázkami. Na závěr hodiny mluvil táta o tom, jak revoluce probíhala, pochopitelně zapojil i svůj pohled tehdejšího studenta.

Po skončení šel do sborovny učitelů, kde na něj čekalo menší občerstvení (povedlo se nám zajistit aspoň chlebíčky a kafe) a popovídal si s předsedkyní parlamentu a koordinátorkou parlamentu (učitelka).

Nesmělo chybět ani cinkání klíči a zpěv písně Karla Kryla Bratříčku zavírej vrátka se školním sborem, kvůli kterému jsme akci přesunuli na pátek.

To bude tak nějak vše, doufám, že jsem vás moc nenudila

V rámci letošní spolkové podzimní cesty na Ukrajinu jsme se zúčastnili hned dvou vzpomínkových akcí, nejdříve v Užhorodu a následně v Perečíně.

Nejdříve jsme se sešli u busty prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, abychom si připomněli a uctili památku této významné osobnosti společných dějin. Pietní akt inicioval Klub T.G.M. pod vedením Ivana Latka, které se též účastnil osobně. Dále byli přítomni generálním konzul Slovenské republiky v Užhorodě Henrich Sasai, poslanec Volodymyr Čubirko a zástupci místní samosprávy a též firmy, která se stará o park v okolí památníku. Za spolek Přátel Podkarpatské Rusi se slova ujal Adam a slova, která zazněla, reflektovala nejen historický odkaz TGM, ale i význam pro současnost v kontextu bojů na Ukrajině. 

Připomeňme, že sám Masaryk navštívil Užhorod v roce 1921 jako vyjádření zájmu a úcty k tomuto regionu. Novodobá socha, u které jsme se sešli, je od akademického sochaře Josefa Vajce, pochází z roku 2002.
Následně jsme se odebrali k pomníku Milana Rastislava Štefánika, který sdílí stejný park.

O několik desítek minut později nás ukrajinští hostitelé očekávali v nedalekém Perečině, kde byla slavnostně odhalena pamětní deska Miroslavu Tyršovi, jehož myšlenky a činnost zanechaly hlubokou stopu v historii nejen Čech, ale i Slovenska a Podkarpatské Rusi. Iniciátory této akce se staly organizace krajanský spolek Klub T. G. Masaryka v Užhorodě a Užhorodský SpolokSvlovákov.

Miroslav Tyrš žil v letech 1832 – 1884. V mládí se potýkal se zdravotními problémy, věnoval se proto tělesné výchově a otužování. Studoval právo, filozofii, estetiku a dějiny umění, vyučoval tělocvik a napsal řadu prací z dějin umění, nakonec se stal univerzitním profesorem.  V roce 1862 společně se stejně smýšlejícím Jindřichem Fügnerem založil v Praze tělovýchovnou jednotu Sokol, jejímž se stal starostou. V roce 1882 pak uspořádali v Praze první sokolský slet. 

Na Podkarpatskou Rus pronikly Tyršovy myšlenky koncem 19. století. Obzvláště aktivní se sokolské hnutí stalo po roce 1919, když Zakarpatí vstoupilo do složení Československa. V meziválečném období – nazývaném „zlatým věkem Sokola" – se počet členů vyšplhal na desítky tisíc.

V Mukačevě existovalo přes 30 sokolských organizací s více než tisícem členů. V roce 1927 byl otevřen Sokolský dům v Mukačevě, o pět let později moderní tělocvična v Užhorodu. Vyučovali zde nejlepší instruktoři z Československa – učitelé gymnázií, vojenští důstojníci a lékaři. Dále byly sokolské jednoty v Berehovu a Iršavě.

V roce 1932 byl v rámci slavnostního oslavy státního svátku Československé republiky na užhorodském nábřeží odhalen pomník dr. Miroslava Tyrše. Na kamenné stéle se tyčila busta provedená podle návrhu J. Myslbeka. Pomník byl však brzy poté zničen...

Podle iniciátora odhalení pamětní desky Ivana Latka si Tyršova činnost zaslouží mnohem větší pozornost. „Proto jsme se rozhodli pamětní desku instalovat a tak podnítit krajany, aby se zajímali o historii rodného kraje a jeho významných osobností," uvedl. Autorem pamětní desky je Eduard Aleksij. Pomník byl odhalen za finanční podpory Statutárního města Jihlava, spolku Přátelé Podkarpatské Rusi z Brna, Volodymyra Čubirka, Vasyla Slyčka a dalších.  Po slavnosti následovalo přátelské posezení v nedaleké restauraci.

I když v ten den již nezbylo mnoho času na návštěvu Užhorodu, tak jsem ještě kromě obligátního nákupu stačil oběhnout několik míst, které mají vztah prvorepublikové éře a osobnostem této etapy. Pro znalé to bude příslovečným nošením dříví do lesa, ale já jsem byl opravdu překvapen kolem odkazů lze najít. 
Prvním je lipová alej, která se táhne podél řeky Už, je to prý nejdelší lipová ale v Evropě, Je zde vysazeno skoro 300 stromů několika druhů lip, které kvetou skoro měsíc. Spojuje centrální část města Užhorodu a urbanistickou perlu Malé Galago.

Dále jsem se zastavil u budovy hlavní pošty v Užhorodě na Poštovním náměstí 4, kterou Josef Gočár ve 30. letech minulého století projektoval. J. Gočár je také autorem budovy obchodního domu Baťa nacházející se na Divadelním náměstí. Petr Kropáček byl spolužákem Josefa Gočára a podle jeho architektonického projektu byla od roku 1930 stavěna Masarykova škola na nábřeží řeky Už.

Mimochodem, ukrajinská pošta (opět z iniciativy místních spolků) vydala několik známek, které české architekty připomínají. Poštovní známka s obálkou připomíná architekta Adolfa Libšera (1885-1963) a jeho projekt budovy Okresního soudu v Užhorodě (1930-1933). Poslední v této sérii je známka s portrétem architekta Františka Krupky (1885-1963) a obálka s jeho projektem polyfunkční budovy Legiodružstva (1929-1932).

Cestu jsem zakončil opět procházkou pod lipami (nejdřív jsem minul Masarykův jasan, starý cca 400 let) u Masarykova mostu přes řeku a následně se vrátil do hotelu. 

Michael

kromě hlavního cíle naší cesty - dopravy materiálu a vybavení pro jednotky na frontě, vybavení počítačové učebny v Masarykově škole ve Svaljavě, oslavení státního svátku u sochy TGM v Užhorodě a odhalení pamětní desky Miroslavu Tyršovi, jsme si samozřejmě našli i čas na pochození po horách a návštěvě kamarádů a známých. Vitalije v Podobovci, paní Olgy v Bukovince, která nám opět připravila nezapomenutelné hody. Navštívili jsme bunkr Arpádovy linie ve Verchnej Hrabivnici, kde jsme využili nabídky ochutnávky vín z berehovské oblasti. Udělali jsme si pěší výlet pod hřebenem Boržavy do sýrarny v Izkách. Zastavili jsme se za Natálkou a Alexem v Koločavě, zkontrolovali jsme hroby Eržiky i Mykoly. Někteří si vylezli i na hřeben Boržavy, kde se již přihlásila Paní zima. Na pouhé 4 dny to byl celkem pestrý program. Však posuďte sami dle fotek ve fotogalerii

Dámy a pánové, vážení přátelé, milí hosté, 
je mi ctí, že v dnešní slavný den mohu jménem spolku Přátelé Podkarpatské Rusi promluvit zde, u busty Tomáše Garrigua Masaryka. Masaryka, muže, který se nejen podílel na založení našeho společného státu, ale také mu vtiskl jeho základní pilíře - ducha humanismu, demokracie a pravdy.
Před 107 lety, 28. října 1918, vznikla Československá republika. Stát, který se zrodil z ideálů svobody, sebeurčení a demokracie. Masaryk, spolu s generálem Milanem Rastislavem Štefánikem a Edvardem Benešem vedl zahraniční odboj a přesvědčil světové mocnosti, že národy bývalého Rakouska-Uherska mají právo na vlastní stát. Podkarpatská Rus se stala součástí Československa na základě Saintgermainské smlouvy v roce 1919. Masaryk osobně navštívil Užhorod v dubnu 1921. Jeho návštěva byla symbolem zájmu a úcty k tomuto regionu.
Dnes si připomínáme 28. říjen – den, kdy se zrodilo Československo. Ale nejsme tu jen kvůli minulosti. Jsme tu i kvůli přítomnosti. Kvůli tomu, co se děje dnes – tady, na Ukrajině, v Evropě, ve světě.
Masaryk věřil, že demokracie není jen forma vlády, ale způsob života. Že svoboda není samozřejmost, ale úkol. A že pravda – jeho slavné „Pravda vítězí“ – není fráze, ale závazek.
Dnes, kdy Ukrajina čelí brutální agresi ruských hord, si tyto hodnoty připomínáme s novou naléhavostí. Vidíme, jak statečně se Ukrajinci brání. Jak chrání nejen svou zemi, ale i naši společnou evropskou budoucnost. A my – jako občané České republiky, jako Evropané, jako přátelé Podkarpatské Rusi – nemůžeme zůstat stranou.
Naše historie je propojená. Naše osudy se prolínají. A naše odpovědnost je společná.
Když Masaryk mluvil o malých národech, říkal, že jejich síla není v počtu, ale v morální autoritě. V tom, že dokážou stát za pravdou, i když je to těžké. Dnes tuto autoritu vidíme právě tady, na Ukrajině.
Přál bych si, aby dnešní den nebyl jen vzpomínkou, ale i výzvou. Abychom z Masaryka nevnímali jen tuto jeho bustu, ale především jeho odvahu. Abychom byli hlasem solidarity, když je slyšet střelbu. Abychom byli hlasem rozumu, když se šíří propaganda. A hlavně, abychom byli hlasem lidskosti.
Děkuji vám, že jste tu. Děkuji spolku TGM za pozvání. A děkuji Ukrajině, že nám připomíná, co znamená boj za svobodu.
Sláva Ukrajině. A čest památce Tomáše Garrigua Masaryka.

Snad každý, kdo před válkou cestoval samostatně po Ukrajině, se setkal s různými formami korupce. Počínaje úplatky za „rychlejší“ odbavení na hranicích, přes pokuty za imaginární dopravní přestupky až po výběr poplatků do vlastní kapsy zdravotníky nebo úředníky.  Systém byl sofistikovaně propracovaný. Jednou jsem nevložil na hranicích do pasu obvyklou pětieurovou bankovku a po pěti kilometrech mě zastavila policejní hlídka a pokutovala mě pěti eury za hasicí přístroj „neschválený pro území Ukrajiny“. Při loučení mně pak přátelsky řekli, ať dělám to co je zvykem a nepřidělávám jim práci.
Kdeže loňské sněhy jsou. Od začátku války v roce 2014 jsem se již nesetkal s výběrem imaginárních pokut, ani s poplatky na hranicích. Dokonce mě jednou v noci hlídka zastavila, upozornila mě na nesvítící světlo a pomohla mi s výměnou žárovky. Na postu v Nižních Vorotech, který byl proslulý výběrem „mýta“ na celé Ukrajině.
Letos na jaře mě po dlouhé době zastavila hlídka za překročení rychlosti. Velmi slušně předložili fotografii a záznam z radaru a udělili mi pokutu 300 UAH (asi 150 Kč). Chtěl jsem zaplatit, ale poučili mě, že oni peníze vybírat v rámci boje proti korupci nesmí. Dostal jsem návod, jak zaplatit v bance, nebo prostřednictvím bankomatu. Byla sobota, banky zavřené a já spěchal domů. Nezaplatil jsem a později na celou záležitost zapomněl.
Ne však Ukrajina. Když jsem se na podzim vydal s další várkou válečné pomoci na Ukrajinu, na hranicích po předložení dokladů ihned zjistili, že jsem pokutu nezaplatil a odmítli mě vpustit do země.  Pokutu uhradit nebylo možné na místě. Pouze oficiálně přes web, na kterém lze uhradit jakoukoliv pokutu. Ale to nestačí, je pak ještě potřeba požádat imigrační službu o zrušení zákazu vstupu. 
Byla půlnoc z pátku na sobotu, takže situace byla řešitelná až během pondělka. Příslušníci pasové kontroly byli upřímně nešťastní z této bizarní situace, protože neměli žádnou možnost, jak ji na místě vyřešit. 
I když mi tato událost značně pokazila plány a zarmoutila mě, přesto ve mně vzbuzuje naději, že bojovat s rozsáhlou korupcí zděděnou po předchozím režimu lze a to docela úspěšně. Válečnou pomoc nakonec přes hranici odnesli v rukou mí kolegové, na které se zákaz nevztahoval. Na místo určení je pak dovezli naši podkarpatští přátelé.