Na víkend do Konstantinových lázní

Na pozvání našich plzeňských členů jsme poslední prázdninový víkend uspořádali výpravu z Brna do Mariánských a následně Konstantinových lázní. Vzhledem k počtu a složení skupiny jsme zvolili cestu dvěma sedmimístnými auty z půjčovny. Dobrodružství začalo již v samotné půjčovně, kde byly dvěma odvážným řidičkám předány vozy, které by v autobazaru nesly nejspíše označení „auta s charakterem“ a pokračovalo se v cestě na místo srazu ostatních účastníků. Autobusové nádraží před hotelem Grand se pro jednu z řidiček stalo v rozkopaném Brně doslova kafkovsky nedostupným, záchranou bylo parkoviště v OC Vaňkovka, kam se naštěstí ostatní účastníci zájezdu byli schopni během několika minut přesunout. 
Plně naloženi, s půlhodinovým zpožděním jsme vyrazili na D1 směr Praha a následně Plzeň. Dobrodružství pokračovalo na cca 30 km ve směru na Prahu – jedno z půjčených aut se přepnulo do nouzového režimu a odmítlo pokračovat v cestě. Po asertivním telefonátu se zaměstnancem půjčovny byla dohodnuta výměna nepojízdného vozu, kdy po další hodině čekání skutečně přijel náhradní vůz a skupina mohla pokračovat v cestě. 
Zbývající část cesty se obešla bez komplikací –provoz začátkem víkendu na nejfrekventovanější dálnici v ČR byl až překvapivě plynulý. Na odpočivadle mezi Plzní a Mariánskými lázněmi se obě posádky brněnských aut sešly s plzeňskými přáteli a společně pokračovali na pozdní oběd v Mariánských lázních. Poté následovala prohlídka parku miniatur Boheminium, procházka po kolonádě, nákup lázeňských oplatků, ochutnávka místních léčivých pramenů a další podobné činnosti, které ke každé správné návštěvě lázní patří…
Po koncertu zpívající fontány se celá skupina přesunula do místa ubytování v Chodové Plané a den zakončila večeří v  Restauraci Ve skále místního pivovaru. 
Na sobotu byl naplánován přesun do Konstantinových lázní (dále jen Konstantinky) a celodenní výlet okolní přírodou. Kritickým momentem se stala souhra nutnosti být v určený čas na nádraží v Konstantinkách pro pokračování výletu vlakem, nedochvilnost některých účastníků při odjezdu a nečekané uzavírky silnic v okolí Chodové plané.  Díky malé dávce štěstí (a velké dávce adrenalinu) jsme dorazili na nádraží tři minuty před odjezdem vlaku do Bezdružic – a to se počítá jako úspěch!
Výlet pokračoval společným fotem v Bezdružicích a historickým výkladem o Kryštofu Harantovi s Polžic a Bezdružic, který prý v Bezdružicích nikdy nebyl😊. Výkladu se poutavým způsobem ujal náš plzeňský člen Standa, jemuž tímto patří poděkování za zajímavé historické okénko. Skupina se poté dle své nálady a fyzického a psychického rozpoložení rozdělila na tři podskupiny – první z nich to vzala krátkou, asi čtyřkilometrovou cestou zpět do Konstantinek, kde se ubytovala a prozkoumala kavárenský ruch, druhá a třetí skupina se vydala do údolí Úterského potoka na procházku lesem, loukami a častými brody, které znamenaly pro unavené nohy příjemné zpestření. Druhá skupina se u Starého mlýna oddělila a vrátila se kratší cestou do Konstantinek zatímco třetí, fyzicky nejzdatnější skupina pokračovala až ke zřícenině hradu Gutštejn, odkud pak už vedla přímá cesta zpět do Konstantinek. Odpoledne a večer byl již lázeňsky odpočinkový a každý si v něm našel své – ať již návštěvu místního wellness, koncert country skupiny IKEM Band se sklenkou Aperolu nebo jen bloumání po městě a ochutnávání dalších léčivých pramenů. 
V neděli po snídani, než jsme se rozprchli zase do svých domovů, jsme ještě jednou navštívili krásnou zříceninu hradu Gutštejn – tentokrát již motorizovaně, a na tomto magickém místě jsme se rozloučili s našimi plzeňskými přáteli.Naší poslední společnou zastávkou bylo město Stříbro, odkud už některé posádky zamířily zpět do Brna, zatímco jiné, kterým dosavadní cestování stále nestačilo se jaly objevovat město Tábor a jeho skryté gastronomické perly.
Co zůstalo? Spousta zážitků, úsměvů, historek na vyprávění a hlavně pocit, že i cesta s „auty s charakterem“ a vlakem, který skoro ujede, může být tím nejlepším způsobem, jak zakončit prázdniny.

Včera v noci jsme se vrátili z Podkarpatské Rusi, kam jsme především dopravili válečnou pomoc. Přečtěte si, jak to vše vnímal Michael:

29/4 Vyjíždíme z Brna za hezkého počasí krátce po 14.hodině, míříme na Starý Hrozenkov, potom po dálnici směr Žilina, kde je uprostřed města nehoda několika aut a všechny objezdové trasy beznadějně ucpané. Přesto se nám podaří vyzvednout Vlada v Ružomberku téměř na čas a pokračujeme po dálnici dále. Zastavujeme se na výbornou večeři ve Spišském salaši a přes Michalovce míříme na přechod v Uble. Zde jsme jediné auto, proto formality pro přechod zaberou snad jen 10 minut a my pokračujeme dále. Do Výšky dojíždíme něco před půlnocí a domácí nás vítají pivem a samohonkou. 
30/4 Využíváme krásné počasí k celodennímu výletu, z Výšky jedeme na Ljutu a odolný Duster nás vyveze cestou necestou o 150 výškových metrů, které bychom jinak museli po svých. Po žluté a oklikou po zelené se dostáváme na Ljutianskou Holycu s kótou 1375 mnm. Skvělý okrouhlý výhled je podpořen pivem, které jsme si přinesli a nestačilo ještě zteplat. Po odpočinku sestupujeme kousek pod vrchol, kde vidíme 2 zarostlé „mládence“ ve vojenském přívěsu, kteří obsluhují meteo-stanici a vysvětlují, že zde měří v 30denních turnusech létem i zimou (posléze domácí vysvětlí, že se zde plánuje „vrtule“ a měření rychlosti větru je nezbytným podkladem). Opuštěnější místo pro výkon zaměstnání jsem opravdu dlouho neviděl…. Jinou cestou sejdeme k autu a vracíme se na základnu kolem 16 hodiny. Odpočíváme a těšíme se na večeři. Kolem 21 hodiny volá Adam, že ho nepustili s nákladem přes přechod v Uble a jedou na Užhorod; následně všechny posádky směřují na Užhorod, protože celníci v prvé destinaci zjevně nejsou nakloněni naší dobročinné aktivitě. Vynucená objížďka znamená, že všichni nakonec přijíždějí po půlnoci, z důvodu dlouhé cesty a rozhořčení cestovatelů nad byrokratickým přístupem Slováků mizí pivo z ledničky ve velkém….
1/5 Celkem 18 lidí se sešlo na snídani, 17 z nich našlo předešlou noc místo na pokojích, jenom Lubin se uvelebil v pohodlném koženém gauči v „předsálí“. Cílem pro dnešní hromadný výlet je Vododílnyj hřbet, který v těchto místech tvoří hranici rozvodí mezi Baltem a Černým mořem. Znamená to trochu delší cestu auty do Užoku a odbočení na velmi rozbitou cestu na Roztoku. Po cestě nabíráme staršího ukrajinského vojáka, který má stejný směr, je lehce rozradostněn alkoholem a poskytnutým opušťákem a nezastaví se mu pusa. Komunikace je značně obtížná, protože dotyčný trpí samomluvou a semele páte přes deváte. Snažíme se najít společnou řeč, načež voják tvrdí, že umí německy. Na Paddyho dotaz „Kde ses naučil německy?“, odpovídá „Ja“, z čehož je jasné, že se toho asi moc nedovíme. Nakonec auta necháváme před Roztokou pod dohledem vojáků a vyrážíme na hřbet. Na rozdíl do včerejška nás čeká jen nějakých 250 m výškového převýšení, než se dostaneme na červenou vrcholovku. Mimochodem, jsem mile překvapen značením, které známe z Česka, má stejný tvar i když pravda je značně omšelé a chybí tu známé rozcestníky. Na vrcholovce potkáme několik polských turistů, kteří jdou natěžko proti nám. Po nějakých 10,5 kilometrech se vracíme zpět k autům. Po cestě se zastavujeme ještě uhasit žízeň v Luhu, kde jistojistě tolik cizinců v jednom krámu nikdy neviděli. Po příjezdu zpět na Výšku následuje oficiální předání pomoci dobrovolníkům Tarasovi a Irině. S nimi ještě zůstáváme v debatě a oni nám ukazují válečné trofeje z fronty a také velké množství ocenění a uznání, která obdrželi za pomoc jednotkám ze zdejší oblasti. Je to smutné povídání, protože řada podpisů či poděkování vojáků je od těch, kteří v boji zahynuli. Můj pocit je, že všichni působí vyčerpaným a otupělým dojmem, tím spíše, že v dohledu zřejmě není naděje na brzké ukončení konfliktu. Po výborné večeři následuje společenský večer.
2/5 Hned po snídaní nastává logistická auto-rošáda, která je spojená s tím, že se přesouváme na nové ubytování do Podobovce na vzdálenost asi 120 km. Skupina neturistů odjíždí s multivanem přes několik zastávek do cílového Podobovce, pak vyráží na vodopády Šypit, kde naráží na nově vybudované megadílo spa&wellness pod vodopády (zda je však obsazeno, je s otazníkem). Duo Duster+Land Rover jede vyzkoušet sílu koní pod kapotu, přilnavost pneumatik a řidičský um po nezpevněných cestách a brodech; nejpočetnější turisté zdolávají 1408 m vysoký Pikui, na hřbetu, po kterém se šlo už předešlý den.  Sraz všech na výbornou večeři v 19 hodin.
3/5 Návštěva Bukovynky – po „light“ snídani, aby bylo místo i na oběd, míříme přes Mizhirii (kde je dům ČsČK zbudovaný z podnětu Alice Masarykové) a přes Siněvirský průsmyk na místo. D+LR opět volí terénní vložku, která je přivádí až před dveře paní Olgy. Druhá skupina nechává auto ve vesničce Svoboda a jdou na kopec pěšky. Než se obě skupinky na místě setkají, v doprovodu místního čtyřnohého chlupáče se jdeme podívat na výhled, kde je již „základní kámen“ Paddyho domu na důchod. Po obědě a drobném relaxu se odhlasuje ještě návštěva Koločavy, protože řada lidí zde nebyla. Parkujeme před hospodou Četnická stanice, kde je sice zavřeno, ale po operativním telefonátu se objevuje Natálka i s oběma syny a pouští nás dovnitř. Alex nás pak vede na místní hřbitov, kde je hrob Nikoly Šuhaje. Poprvé za celou dobu se horší počasí a po cestě nazpět padá pár kapek. To však program nijak nenarušuje, protože je již rozehřáta „baňja“ a saunujeme se. V přestávkách u bazénu vedeme debatu k dávné i nedávné historii Podkarpatské Rusi. 
4/5 Uběhlo to jako voda a dnes nás čeká odjezd. Ve Volovci ještě nakupujeme potraviny a „něco domů“, po cestě tankujeme a něco kolem 11:45 jsme už ve frontě před hranicí za Užhorodem. Přemýšlíme, zda budeme čekat, či zda zkusíme přejezd v Uble, volíme druhou variantu. Sice je to nakonec fronta kratší, ale tempo pomalejší, takže všichni, ať jsme, kde jsem, nakonec trávíme nějaké 3,5hodiny přejezdem hranic. Za vytrvalého deště jedeme přes Sninu a Humenné. Podle map.cz nacházíme výbornou restauraci v Pivovaru u Medvěda, kde mají výborné pivo na čepu. S plnými žaludky pokračujeme dál po dálnic směr Ružomberok, přičemž vedeme filosofickou debatu nad tím, že příští den je pondělí, musíme jít do práce a nikomu se zhola nechce. Reakce Vlada je, že buď nejezdit na dovolenou anebo nechodit do práce. Paddy mu lakonicky odpovídá, že by byl šťastný muž, kdyby mohl volit to druhé… V Ružomberku se s Vladom loučíme a za minimálního provozuj dorážíme v 23 hod. do Brna. 
Co říci závěrem? Musím ocenit pohostinnost domácích, výbornou ukrajinskou kuchyni, z níž jsem některá jídla měl poprvé a skvělou společnost po celý pobyt. Budu se těšit na další setkání. Sláva Ukrajině!

Vyhlašujeme tímto třetí sbírku na válečnou podporu Ukrajiny. Cílem sbírky je zakoupení 10 ks nabíjecích stanic EcoFlow DELTA 2 (EcoFlow DELTA 2 - Nabíjecí stanice | Alza.cz), které potřebují jednotky, ve kterých bojují naši přátelé z Podkarpatské Rusi. Jedná se o  80. výsadkovou brigádu (Kursk), 58. Brigádu (Donbas) a 77. Oddíl námořní pěchoty (Charkov). Nabíjecí stanice poslouží k nabíjení a provozu elektrických zařízení v první linii (vysílašky, telefony, výpočetní technika, drony....). 

Předpokládaná cena je 200 000 Kč. Prostředky, které zbydou budou použity k nákupu zdravotnického materiálu (viz naše minulá sbírka: Naše letošní pomoc Ukrajině - PŘÁTELÉ PODKARPATSKÉ RUSI). Veškeré vybrané prostředky budou použity na nákup materiálu. Materiál bude dopraven přímo na Ukrajinu členy spolku 30. 4. 2025. Doprava bude financována z rozpočtu spolku, nikoliv z této sbírky.

Příspěvky prosím posílejte na účet našeho spolku: 2602359140 / 2010  IBAN: CZ71 2010 0000 0026 0235 9140. Do zprávy pro příjemce uveďte prosím "sbírka duben" a svoje jméno.

Děkujeme. Sláva Ukrajině!

Přečtěte si, jak s námi prožila podzimní výpravu na Podkarpatskou Rus naše kolegyně Dáša z pražské Společnosti přátel Podkarpatské Rusi. Při té příležitosti si prohlédněte i jejich web: 

„Vůně Podkarpatské Rusi je tak silná, že jí nikdy nezbavíš“ . Tato krásná slova napsal básník a publicista Jaroslav Zatloukal zhruba před 90ti lety a platí stále.

Na Zakarpatí jsem byla naposled přibližně před deseti lety, a tak když jsem dostala nabídku cesty od brněnského spolku „Přátelé Podkarpatské Rusi „neváhala jsem ani chvíli a přihlásila se. O to větší byl můj zájem, že cesta měla humanitární charakter – předání zdravotnického materiálu, který byl zakoupen v Čechách za vybrané peníze členů „Spolku Přátelé Podkarpatské Rusi“ v Brně , „Společnosti přátel Podkarpatské Rusi „v Praze i dalších příznivců.

24.10. jsme vyrazili z Brna několika auty, přespali v obci Ladomirova v okrese Svidník a druhý den vyrazili již k hranici Ukrajinské Zakarpatské oblasti, která byla nedaleko. První přestávka ve Velkém Berezném a první připomínka, že jsme v zemi, kde se válčí. „Uvaga, uvaga“ hlásil místní rozhlas. Rozhlížela jsem se kolem, zda-li někdo zareaguje Lidé však, dál pokračovali klidně ve svých činnostech. Mám trochu pocit, že by někteří, v případě náletu, ani nevěděli kam se schovat. Naštěstí bomby na Zakarpatí nepadají.

Dál jsme pokračovali v cestě po pěkně udržované asfaltce. Kolem pěkné domky, upravené zahrádky, které ale střídaly velké hřbitovy s mnoha čerstvými hroby padlých vojáků z kterých mrazí. Jak se cítí rodiny těchto vojáků, kteří padli ve válečném konfliktu ?

Několikrát nás stavěly vojenské hlídky TCK (territorialnyj centr komplektovanija). Když zjistili, že jsme z Čech kontrola byla pouze formální Pozdravem „Slava Ukrajině“ jsme se loučili a pokračovali dál v cestě do Podobovce.

Podobovec leží v okrese Chust na severní části poloniny Boržava, kde jsme zůstali tři dny. Ubytování

Velmi pěkné, strava chutná, majitel i personál velmi příjemní a srdeční. V restauraci se vesele bavila skupinka žen hovořících rusky. Nikoho to nepřekvapilo.A opět nelítostná připomínka války. Syn majitele penzionu byl právě odveden do válečného pásma. Co se asi honí hlavou jeho rodičům ? Zde jsme také předali zdravotnický materiál zakoupený v Čechách. Tato válečná výpomoc bude předána do jednotek, kde slouží vojáci ze Zakarpatí. Jedná se zejména o speciální jednotky u Kurska, Charkova a na Donbase.

Navštívili jsme také nejvýše položenou obec Zakarpatí i celé Ukrajiny „ Bukovinka“.  Rádi jsme přijali pozvání na oběd od místních. Oběd byl skvělý. Houbová polévka, dušené houby, domácí chléb, palačinky, domácí klobása i vynikají slanina uzená v domácí udírně. V zásobování domácnosti

spoléhají sami na sebe. Do obchodu jezdí tak 1x do měsíce pouze pro mouku, cukr, sůl.. Lokalita je odloučená, a tak zatím hrůzy války sem nedolehly.

Naší poslední zastávkou byl Užhorod . Bývalé hlavní město Podkarpatské Rusi, nyní stále největší město Zakarpatí s množstvím obchodů západního střihu, restaurací a kaváren. Obchody jsou ale prázdné Plno je jen v obchodech s potravinami. Setkání s předsedou krajanského spolku T.G.Masaryka Ivanem Latkem a jeho kolegy bylo velmi milé a srdečné Připomenutí vzniku Československé republiky u busty T.G.Masaryka a Rostislava Štefánika mělo slavnostní až dojemný ráz. Byl 28.říjen.

Poklidnou, slavnostní atmosféru ale opět přerušila tragická připomínka války. Míjel nás pohřební průvod se státními poctami padlému vojáku. „Toto je každodennost současného Užhorodu“ řekl mi kdosi z místních lidí.

Po přespání v Užhorodě jsme se v ranních hodinách vydali na hraniční přechod Ubla a přijeli v pořádku zpět do Brna. Tak tedy na shledanou krásná země pod Karpaty. Snad konečně v lepších časech.

Velké poděkování patří brněnskému spolku „Přátelé Podkarpatské Rusi“ jmenovitě předsedovi Petru Stavinohovi za logistiku i organizaci celého zájezdu i za aktivity týkající se humanitární pomoci pro zakarpatské vojáky.

V rámci naší letošní výpravy na Podkarpatskou Rus, jsme se po třech dnech strávených na Verchovině vydali do Užhorodu. Zde jsme se spolu našim partnerským krajanským klubem TGM a zástupci Slováků, Rusínů a hostů z ČR a Slovenska zúčastnili oslav 28. října.

V jednu hodinu se u busty TGM sešlo zhruba 50 hostů. Slavnostní shromáždění zahájil pan Ivan Latko, předseda užhorodského klubu TGM. Hrůzy války nám hned poté připomněl vojenský pohřební průvod, který projel kolem.

Mě tento smutný pohled přiměl k tomu, že jsem ve své řeči musel vzpomenout na československé legionáře. Ti v roce 1918 po úkladné zradě ruských bolševiků dokázali za 3 měsíce vojensky obsadit celou sibiřskou magistrálu od řeky Volhy až k Tichému oceánu a následující 3 roky ji udrželi pod svou kontrolou.  Byl to zářný příklad z historie, že proti Rusku, našemu společnému nepříteli, lze úspěšně bojovat a lze i zvítězit.

Dále následoval projev Slováků a Rusínů. Následně jsme se přesunuli o 200 metrů dále k bustě M. R. Štefánika, kde jsme v projevech připomněli činy tohoto velmi schopného muže, který bohužel velmi předčasně tragicky zahynul.

Slavnost potom pokračovala ve čtvrti Malá Praha, kde jsme na budově hotelu Eduard odhalili pamětní desky Josefu Gočárovi, Antonínu Dvořákovi a  Pavlu Jozefu Šafárikovi. Panu Latkovi se podařilo na realizaci tohoto projektu, který připomíná československou stopu v historii Podkarpatské Rusi sehnat štědré (rodina Romanových z Užhorodu) i skromnější (mezi jinými i náš spolek) sponzory. Ale hlavně získal povolení městské rady  k umístění desek na důstojném veřejném prostranství.  Na slavnosti natáčela i ukrajinská televize https://www.youtube.com/watch?v=AyNfilb4Fes

.Jako každý správný slavnostní akt, byl i tento zakončen bohatým a velmi nápaditým rautem v hale hotelu Eduard, kde účastníci navázali a prohloubili pracovní i přátelské vztahy.

Přejeme spolku TGM v čele s Ivanem Latkem mnoho úspěchů a dostatek štědrých sponzorů pro pořádání dalších akcí, připomínajících československé období na Podkarpatské Rusi.

Náš spolek dlouhodobě podporuje naše přátele na Podkarpatské Rusi. V roce 2019, těsně před vypuknutím covidové pandemie jsme ve spolupráci s Pardubickým krajem a SPŠCH Pardubice vybavili chemické laboratoře na základní škole ve Svaljavě. K tomu jsme přidali i učebnice češtiny a počítače. A pár počítačů jsme dodali i do školy v Podobovci.

Po skončení pandemie na podzim 2021 jsme bohužel stačili pouze zjistit, co je potřeba a naše další snažení přerušil vpád barbarských hord na Ukrajinu.  V březnu a dubnu 2022 jsme poslali značné finanční prostředky našim partnerům v Jasině, Podobovci a Užhorodě, aby mohli bezprostředně pomoci tisícům vnitřních uprchlíků poskytnutím ubytování a stravy.  Kromě toho naši členové pomáhali jako dobrovolníci v uprchlickém centru v Brně.  

Později jsme pronajali byt v Brně, který jsme poskytli uprchlíkům. Vystřídaly se v něm dvě válečné vdovy, jedna s matkou třemi dětmi, druhá se čtyřmi dětmi v něm bydlí dodnes.

V zimě 2022 / 23 jsme spolu s městskou částí Brno  Ivanovice zajistili dodávku elektrických generátorů do Jasině, které pomohly udržet v chodu městskou infrastrukturu po té, co ruští barbaři kompenzovali své dobyvatelské neúspěchy útoky na energetickou soustavu Ukrajiny. V létě jsme potom ve spolupráci s obcí Železné dodali různé pomůcky do školky a do domova pro Seniory v Jasině.

Letos jsme se rozhodli pomoci ukrajinské armádě. Podařilo se nám spojit s ukrajinskou  dobrovolnicí, která organizuje dodávky do několika jednotek, ve kterých bojují její přátelé z Podkarpatské Rusi. Jsou to většinou sportovci a horští vůdci a slouží u speciálních jednotek. Poměrně rychle jsme získali seznam potřebného materiálu přímo od vojáků v poli a zahájili jsme sbírku. Během čtrnácti dnů jsme shromáždili téměř 100 000 korun a zakoupili jsme za ně u společnosti Bexamed požadovaná škrtidla, peány, svorky a hypotermické vaky. V Bexamedu nám vyšli vstříc a poskytli nám slevu, takže jsme nakonec mohli dodat více materiálu.

Na Podkarpatskou Rus se vydalo 15 členů našeho spolku koncem října. Na hranicích nás ukrajinští celníci, na rozdíl od předválečných časů, rychle a přátelsky odbavili. Zdravotnický materiál jsme následně předali dobrovolnici a již za týden nám přišlo poděkování přímo od vojáků od Kurska Ірина Шевченко - Отримали від друзів з Чехії велику... | Facebook

Máme radost, že jsme alespoň trochu pomohli dobré věci a moc si přejeme, abychom příště mohli dovézt několik beček piva na oslavu vítězství.

Koncem října navštívilo patnáct členů a členek spolku Podkarpatskou Rus, kam přivezli zdravotnický materiál v celkové hodnotě cca 100 000 Kč. Materiál bude předán přímo na frontu do jednotek složených z mužů pocházejících z této části Ukrajiny. Snad se díky naší pomoci podaří zachránit co nejvíce životů.

Zde je několik mých osobních postřehů:

Přejezd hranic

Člověk zhýčkaný pohybem v  schengenském prostoru, zvyklý volně projíždět torzy hraničních přechodů, na slovensko-ukrajinské hranici tvrdě narazí. V pátek ráno nebylo na hraničním přechodu v Ubľe ve směru na Ukrajinu jediné auto, a i celníci nejspíš popíjeli někde v teple kávu. Proto jsme po zvednutí závory v klidu projeli až k závoře další, kde již začínala ukrajinská část hranice, načež k našemu autu přiběhl rozčílený slovenský celník, donutil nás zacouvat zpět a důkladně zkontroloval vše, co se zkontrolovat dalo, včetně kilometrů na tachometru a množství benzinu v nádrži. Celá posádka ve zdraví přežila a po chvíli mohla pokračovat na ukrajinskou část hranice – zde jsme jen nasbírali tři nezbytná razítka a podpisy na papírek, který jsme odevzdali na posledním stanovišti a náš průjezd na Ukrajinu byl volný.

Zpáteční cesta na přechodu v Užhorodu byla o poznání klidnější - šest hodin čekání a prohlídka všech zavazadel slovenskou celní kontrolou otestovala trpělivost zúčastněných až na úplnou dřeň.

Válka

Ačkoliv patří oblast Podkarpatské Rusi v rámci Ukrajiny k nejbezpečnějším lokalitám, ozvěny probíhajícího ozbrojeného konfliktu jsou patrné i zde. Když při posezení v kavárně hned za slovenskými hranicemi najednou zaslechnete zvuk sirény a hned vzápětí vám dojde, že není ani poledne, ani první středa v měsíci, sevře se vám žaludek a doufáte, že se jedná o planý poplach. Místní obyvatelé už jsou zvyklí, nevěnují tomu žádnou pozornost, ale vy si uvědomíte, že život v bezpečí není úplná samozřejmost.

Při přesunu po ukrajinském území je třeba počítat s uzávěrami silnic doprovázených policejními/vojenskými hlídkami a kontrolami. Najednou zjistíte, jaké máte štěstí, že jste majitelem českého pasu – Česká republika zde má dobré jméno (což bylo patrné i z úsměvů policistů/vojáků) a kontroly nám bez problémů umožnily pokračování v cestě.

Každé městečko a vesnice již má své padlé, které si připomíná fotografiemi hrdinů, svíčkami a květinami, lemujícími hlavní cesty. To se vám sevře žaludek podruhé…

Lidé

Možná jsme měli jen štěstí, ale potkávali jsme většinou samé milé vstřícné a příjemné lidi. Ať už se jednalo o obsluhu v restauracích, prodavačky v obchodech, již zmíněné policisty a vojáky nebo turisty v horách. Všichni se usmívali, rádi pomohli nebo poradili, projevili zájem a v případě útraty peněz i vděčnost. To byla vlastně taková naše druhá mise – nechat místní obyvatele vydělat a utratit zde větší či menší obnos peněz. Opravdovou pohostinnost jsme měli tu čest zažít u paní Olgy z nejvýše položené trvale osídlené obce Bukovinka, která nám připravila vynikající oběd z lokálních surovin a my jsme si u ní potom nakoupili její vlastnoručně vyráběné produkty – karpatský čaj z horských bylin, smrkový sirup nebo nakládané brusinky.

Příroda

Byli jsme ubytovaní v hotelu v obci Podobovec, kde se současně nachází menší lyžařský areál, takže do přírody a krásných hor jsme to měli doslova jen pár kroků. Pohoří Ukrajinských Karpat se rozkládá na ploše 24 000 km² (zdroj Wikipedie), jinými slovy – kamkoliv se podíváte vidíte jen nekonečné vrcholky hor, k tomu sluníčko a krásně podzimně zbarvené listí – zkrátka panorámata jako z kalendáře. Na chvilku zapomenete, že na druhém konci té stejné země zuří krutá válka a umírají lidé. A když si na to znovu vzpomenete, věříte a doufáte, že svou zemi ubrání.

Je jasné, že Ukrajina má teď zcela jiné starosti, než je ochrana přírody, nicméně i přesto nás trošku mrzelo, že se kolem lesních cest povalují odpadky, pet lahve či plechovky, a to v daleko větší míře než je tomu u nás. Stejně tak u nás asi nenarazíte na teenagery prohánějící se na motorkách po vrcholcích hor, případně na auta, která vozí turisty náročným horským terénem do míst, kam už nevede ani lanovka. Na jedné straně vnímáte ten pocit neregulované svobody, na druhé straně je vám líto přírody, které toto chování asi úplně neprospívá...

Každopádně region Podkarpatské Rusi zažívá nyní silný turistický ruch – do této bezpečné lokality se sjíždějí turisté z celé země si odpočinout, načerpat síly, užít si krásné přírody a zapomenout na útrapy války.

Po necelých čtyřech dnech strávených v této zemi si odvážím pocit velkého respektu k místním obyvatelům, kteří neřeší malichernosti, ale prostě žijí a bojují; pocit vděčnosti, že žiji v bezpečné zemi, která má (zatím) v zahraničí dobrou pověst a naději, že se Ukrajina ruskému nájezdníkovi ubrání a nenechá ho zdevastovat svou krásnou zemi a porobit své obyvatelstvo.

Přečtěte si, jak vnímala svýma očima letošní výpravu za Rusíny do Rumunska Majka Radiměřová

V prvé řadě je třeba přiznat, že jsem se do Rumunska vydala hlavně proto, že mi chyběly Karpaty. Nikdy předtím jsem tam nebyla a jediné, co se mi vybavilo, když Petr řekl, že se jede do Maramureše, byly marmarošské démanty, křišťálky, které jsme vždycky sbírali cestou ze Siněvirského průsmyku. A vlastně ještě Marmarošský Sighet, o kterém rodáci z Podkarpatské Rusi básnili pokaždé, kdykoli jsme projížděli Solotvino, takže za těch 30 let se mi jeho zvukomalebný název zhmotnil v město téměř  mýtické. Takže do Maramureše mě přivedly dva důvody: Karpaty a Sighet.
O Sighetu ještě bude řeč, ale jinak se moje očekávání naplnila vrchovatě, rumunské Karpaty mě uchvátily stejně jako ty ukrajinské.Sice mi tam scházela Boržava, ale taková polonina je jen jedna, to se nedá nic dělat. No, a jak jsem postupně objevovala Maramureš, pořád jsem ho porovnávala se Podkarpatím a tohle mi z toho nakonec vyšlo:

Silnice
Že jsou rumunské dálnice lepší než naše se tak nějak ví už dlouho, ale že v té „vukojebině“ bude i ta poslední silnička do kopečka dokonalá, mi vyrazilo dech. Takhle dokonalá je v ukrajinských Karpatech snad jen cesta do Davosu, totiž do Bukovele.

Kostely
Na dřevěné kostely, fenomén Karpat, jsem byla extra zvědavá. Nebyly tak architektonicky rozmanité jako lemkovské a huculské, všechny měly stejný půdorys a věž zakončenou gotizující jehlou. Zato byly řemeslně dokonalé a hlavně udržované. Na Ukrajině je sice taky asi 8 kostelů zapsaných na seznamu UNESCA (většina ve Lvovské oblasti) stejně jako v Maramureši. Ale zatímco na Podkarpatí jsem postupně sledovala zánik dalších a dalších šindelových střech a jejich následné oplechování, případně úplnou likvidaci dřevěného kostela a jeho nahrazení zděnou stavbou, v Maramureši jsem viděla spoustu nových celodřevěných kostelů s bohatou řezbářskou výzdobou. Udržovanou tradici řezbářského řemesla představovaly i  typické  vyřezávané brány, na Podkarpatí jev neviděný.

Gastronomie
Mamaliga byl asi jediný rumunský název jídla, který jsem znala. Pochytila jsem ho od rodáků z Podkarpatské Rusi. Kukuřičnou kaši s brynzou, tradiční pokrm Karpat, v Podkarpatí zvaný tokan, nám samozřejmě připravili i v našem penzionu ve Viseu de Sus. Vařili skvěle, po domácku, ale já tentokrát nebudu porovnávat. Chci jen zmínit dvě věci, na které jsem na ukrajinské straně Karpat nenarazila: výtečnou slivovici – tuicu a výrobky z borůvek (sirupy, likéry, dezert papanasi).

Hřbitovy
Hřbitovy mám ráda, je tam klid a člověk se něco dozví o mrtvých i živých. S tím klidem to neplatí pro Veselý hřbitov v Sapantě, ale to je přece jen unikát. Hroby na venkově v Maramureši celkem odpovídaly mému středoevropskému hřbitovnímu vkusu: měly obrubníky a klasické desky s nápisy. To řeckokatolické a pravoslavné hroby v Podkarpatí je jiná divočina: často bez obrubníků, s křížky ověšenými plastovými věnci a plechovými kbelíky coby lucernami. Rumuni ve snaze snížit pozůstalým náklady na pohřeb měli často na deskách předpřipravená jména s fotkou a datem narození, mnohdy v mém (mladém) věku. Na Ukrajině jsem se s tím nesetkala, ale slyšela jsem o tom. Faktem je, že naše známá rusínská babička Paraska z Toruně nám s blaženým výrazem ve tváři ukazovala sváteční oblečení „do truny“. My jen lapali po dechu a Paraska pak šťastně žila dalších asi 15 let.


Sighet
Když jsme se konečně ocitli ve vytouženém Sighetu, do našich plánů na prohlídku města vstoupil démon Ivan a jeho trampoty se zelenou kartou, ale nakonec to dobře dopadlo. Zázemí s tiskárnou poskytlo místní Ukrajinské pedagogické lyceum Tarase Ševčenka a Ivan s Dášou tak mohli odjet na Ukrajinu. A díky řediteli jsme si na chodníku před lyceem vyslechli krátkou přednášku o historii Sighetu jako dávné obchodní křižovatce, a to náramně zapadalo do mých představ. Jak vypadal meziválečný Sighet, ten pestrý multikulturní kotel a živé centrum Židů na Maramureši, jsme bohužel mohli vidět už jen v dokumentu, který běžel jako smyčka v Muzeu Elieho Wiesela v jeho rodném domě. Dnešní Sighet bez židovského živlu, s převažujícím rumunským obyvatelstvem, na hranicích Schengenu a s válkou na druhém břehu Tisy je už asi jen stínem Sighetu ze vzpomínek rodáků. Nicméně na korze jsem si připadala jako v Mukačevu a v tržnici jsme se rukama nohama domlouvali s ženami, které prodávaly pašované cigarety, aby nakonec vyšlo najevo, že jsou to „rumynyšky“ ze Solotvina.

Na závěr té neuspořádané směsice dojmů bych chtěla vyjádřit naději, že po válce se Ukrajina dostane do Evropské unie a Zakarpatí se dočká rozvoje v souladu s životním prostředím a autentickou ochranou kulturního dědictví, jako jsem to viděla v Maramureši.
A taky chci poděkovat Petrovi a všem, kdo výpravu do Rrumunska tak skvěle připravili.

Marie Radiměřová

Kvůli pokračující invazi barbarů na Ukrajinu jsme i letos museli místo Podkarpatské Rusi navštívit jiný kraj obývaný Rusíny. Vydali jsme se do rumunského Maramureše. Přečtěte si, jak se výprava líbila Dáše a Ivanovi:

Výbor Spolku přátel Podkarpatské Rusi naplánoval cestu do severovýchodní části Rumunska, kde sídlí i část žijících Rusínů.

Jednu ze čtyř posádek osobních vozidel tvořila dvojice cestovatelů Ján Haragáĺ a Dagmar Kotoučková. Pokusím se popsat naše poznatky z této dobrodružné výpravy.

Náš předseda Petr Stavinoha rozhodl, že posádka červené Škody Fabia vyrazí o den předem s přespáním v Maďarsku ve městě Eger. Na řízení auta jsem byl sám, zatímco ostatní se střídali ve dvou. Byl jsem mu tedy vděčen za odpočinek na půli cesty. Vyrazili jsme v pátek 28.6.24 v 6h z Brna směr Bratislava – Budapešť – Eger podle navigace. Vedla nás přes město přesto, že jsem slyšel o severním obchvatu hlavního města Maďarska. Netušil jsem však místo na mapě, kde na obchvat odbočit. O jižním obchvatu jsem nevěděl ani, že existuje. V centru Budapešti jsme se ocitli před 9.h, což byl docela dobrý čas. To byla ale doba největšího provozu na silnicích a ve středu města. Tam je po 100 nebo 200m světelný semafor, proto celou trasu střídavě stojíme a jedeme. Po delší takto únavné jízdě náhle před námi na červenou jeden maďarský řidič Škody Oktavie (automat) prudce zabrzdil, já nestačil zareagovat a lehce jsem do něj narazil zezadu. Zkrátka se mi jako rusínskému Slovákovi políbit Maďara s českým autem zezadu v centru Budapešti. Pomačkal jsem mu zadní dveře a práh. U mého auta byl poškozen předek a SPZ, levý blatník se mi mírně posunul dozadu a ohnul kapotu motoru a zřejmě i panty. Další věci až po rozebrání. Řidič mnou poškozeného auta okamžitě zavolal

policii, byl naprosto, až neuvěřitelně, klidný. Příslušník ihned dorazil. Komunikace nebyla možná, jelikož já jsem nerozuměl maďarsky a on ani slovensky, rusky, ukrajinsky, natož česky. Domlouvali jsme se po telefonu s tlumočnicí slovensky. Předložil jsem policajtovi svůj řidičák, OP a malý technický průkaz. Chtěl pojistku, já měl jen její číslo, zelená karta zůstala nachystaná doma na stole – tam jí bylo dobře… Nezbývalo zaplatit 20 000 forintů pokuty a ještě 6 000 forintů za nepředložení zelené karty, a za výjezd policie. Maďarský policajt sepsal protokol o nehodě. Předal jsem mu svoje jméno, adresu s číslem telefonu a totéž jsem žádal od maďarského řidiče a rovněž i od policajta. Adresy a čísla tel. odmítli sdělit s tím, že vše bude v protokolu. Naštěstí jsem si jméno řidiče napsal hůlkově zvlášť, neboť se na vzniklém protokolu nedalo nic přečíst. Dáša pořídila kvalitní fotodokument, tudíž i s jeho SPZkou. Po dvou hodinách jsme se oba s podepsanými protokoly rozjeli každý svým směrem. Navigace se nám rozpadla, telefon vybitý, naštěstí nabíječka v autě. Další 2h jsme se motali po Budapešti než se nám podařilo zmizet z města. Za městem na benzínce jsme zastavili, konečně se občerstvili a odpočali si. Takto osvěžení jsme konečně pokračovali dál směr Eger. Navigace nás zavedla úplně jinam, načež jsme podle mapy našli město a hledali adresu hotelu. V Egeru jsme se ocitli v 17h, ale pořád ne na správném místě určení. Zcela bezradný jsem volal Petra Stavinohu a ten nás po telefonu z Brna navigoval k hotelu, od kterého nás dělila vzdálenost jen 1km. Hotel se nacházel v zákazu vjezdu, měl svoje parkoviště, konečně jsme byli „doma“. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili úzkými uličkami na průzkum okolí.

V sobotu ráno se při naší snídani v 9h ohlásil Petr se 3 zbylými auty naší dobrodružné výpravy. Bylo počítáno s prohlídkou města, náměstí, kde se konal folklórní festival mládežnických

organizací Maďarska z okolí. Navštívili jsme hrad a v 11h odstartovali směr Rumunsko.

Po maďarské dálnici jsem jel za Petrem Stavinohou, který jel jako závodník. Naštěstí se nedalo jet rychleji než 80km/h, neboť tam probíhala oprava povrchu dálnice, střídavě po obou stranách na 5km, což bylo dost únavné. Tak se mi stalo, že v jedné plné části silnice, jsem uhnul vlevo napůl vozidla. Mikrospánek! Probudil mě zvuk dělící čáry a hned jsem strhl volant doprava, vozidlo škublo, naštěstí v protisměru v té chvíli nic nejelo. To pocítila i spolujezdkyně Dáša, tak jsem jí vysvětlil, co se stalo. Chtěla vystoupit za jízdy. Začali jsme víc komunikovat nahlas, zesílili CD přehrávač skoro na plné pecky a větrání naplno. Na maďarsko-rumunskou hranici jsme dorazili kolem 13.h. Čekali jsme ve frontě aut 2h - kontrolovali pasy a zvlášť technický průkaz auta a řidičák. To zapisovali do PC. Vše vyřídila Dáša a já jsem popojížděl autem. Potom jsme pokračovali přes Rumunsko po rovině, pak následovaly serpentiny do kopce. Na vrcholu v sedle jsme zastavili u stánku s klobásami a sýry. Po krátkém odpočinku jsme pokračovali s kopce zas serpentinami až do Viseu de Sus. Bylo to strašně zdlouhavé a únavné. Na místo jsme dorazili kolem 17. h. Ubytovali jsme se v Penziunea Barsan, vybalili nutné věci, osvěžili se po náročné cestě, a šli na toužebně očekávanou večeři v 19h. Jídlo bylo chutné, vše jsme snědli, neboť asi hlad je nejlepší kuchař. Po večeři jsme zhodnotili celý den pod altánkem při vínku koupeném v Maďarsku.

Po snídani v 8,30h jsme se auty vydali do východních Karpat. Pod vrcholem v sedle byla restaurace, parkoviště s trhovci, stánky se suvenýry. Mohutný kostel se zázemím pro nás nezvyklým byl dominantou širokého okolí. Po rozdělení na skupiny jsme se vydali na túry do kopců. Jedni šli na kopce

pěšky, druzí se svezli terénními auty na vrchol a scházeli pěšky dolů v opačném směru. My jsme se vydali autem pod vrchol kopce a dolů pomalou chůzí. Cestou jsme potkali skupinu, která šla odspodu navrch. Pořídili jsme společnou fotografii a každá skupina šla dál svou cestou. Po cestě dolů jsem objevil salaš s ovcemi a kravami. Musel jsem se tam podívat. Dáša šla pomalu cestou dolů a dobře udělala. Já jsem se domníval, že salaš je jak na Slovensku a napiji se tam dobré žinčice. To byl velký omyl. Uviděl jsem jednoho dobře vypadajícího pastevce, který pil mléko. Poprosil jsem ho, jestli by mi dal ochutnat. Podal mi hrnek mléka, ochutnal jsem, bylo to mléko zřejmě kravské nebo namíchané, ale dobře chutnalo, tak jsem ho vypil do dna. Potom jsem poprosil, zda by mi prodal sýr. Dostal jsem kus sýra na talíř, okoštoval jsem, poděkoval a bral se k odchodu. On mi ukázal, že vše je moje a i pro seňoritu, kterou tam se mnou na cestě zahlédl. Tím myslel Dášu. Okolo chodil tlustý, špinavý, zarostlý a zapáchající chlap, asi nějaký pomocník v gumákách. Sestoupili jsme cestou dolů k autu a čekali na ostatní, až sjedou auty Uzla a Petra dolů. Po 16.h jsme se auty vydali domů na penzion. Čekala nás opět vynikající večeře. Poté jsme se dohodli na programu druhého dne – mělo být zamračeno a déšť, proto jsme naplánovali objížďku dřevěných kostelů v okolí. Po prohlídce kostelů jsme navštívili restauraci, kde jsme si objednali každý zvlášť oběd. Ani si nepamatujeme, co jsme jedli. Pokračovali jsme do města na drobný nákup a domů. Po večeři jsme se dohodli na další den – výlet parním vlakem po úzkokolejce Mocanita do nitra Karpat. Mocanita Maramures – Plimbare cu Mocanita in Viseu de Sus. Byla to zajímavá cesta podél řeky do skanzenu, kde nás čekalo občerstvení po předložení 4 poukázek, které jsme obdrželi zároveň s jízdenkami – hlavní jídlo (grilovaná krkovička, čevabčiči a klobása + zeleninový salát), teplý a studený nápoj a dezert.

Porce se nedala najednou zkonzumovat. Někteří z nás se připojili ke kulturnímu programu lidových tanců a ochutnali dobrou Marmarošskou slivovici, určitě nejlepší v Evropě. Petr s Uzlem ochutnali trochu více… S kopce dolů a za vydatného veselí cesta ubíhala rychleji.

Další den jsme se dohodli k návštěvě údolí, kde žijí Rusíni. Větší skupina se vydala na kopce do okolí a já s Dášou jsme zůstali v obci se záměrem navštívit starostu obce a na prohlídku obce s naším praporem. Starostu jsme našli na radnici Vasila Popoviče, ten naši návštěvu s vlajkou pochopil jako provokaci a byl k nám odměřený a chladný. Přesto nám ale věnoval knihu, kterou on vydal a sám nám ji podepsal. Byla to kniha Ukrajinsko-rumunský slovník s vysvětlivkami. Potom jsme navštívili srubovou kavárnu nového stylu, kde byl majitelem starostův syn a jeho matka hospodářka. Já jsem si tam dal pivo a Dáša limonádu. Nic jsme neplatili, byla to pozornost podniku, řekl vedoucí Vasil. Prošli jsme si obec a obdivovali zahrádky plné kvetoucích lilií, vše jsme si vyfotili a podebatovali s jednou majitelkou zahrádky, která nás zvala k focení dovnitř zahrádky. Lilie byly vyšší než ona sama. Domlouvali jsme se rusínsky. Čekali jsme v malé kavárně na příchod ostatních, přitom jsme se seznámili s majitelkou i kuchařkou, Dáša dostala zmrzlinu a já jsem majitelce věnoval české pivo. Mezitím nás došli ostatní a poseděli jsme pohromadě za deště venku před kavárnou. Učitelka Maruška šla za starostou s prosbou o knihu, kterou obdržela a naše nedorozumění s vlajkou napravila. Dostala 3 knížky s podpisem, k tomu se svezla jeho autem starosty. Auty jsme jeli zase k večeři.

Po večeři jsme se s Dášou rozhodli, že se druhý den po snídani vydáme na cestu na Slovensko. K nám se přidala Dáša s Majkou, cestovatelky, svezly se s námi do Sighetu.

Ony si tam prohlédnou město a autobusem se vrátí do penzionu. Na nádraží v Sighetu jsme se rozloučili a my pokračovali na hranici s Ukrajinou. Na rumunské straně nám kontrolovali doklady, a pustili přes dřevěný most přes řeku Tisu na ukrajinskou stranu. Hrůza vidět tento historický zastaralý most, natož přes něj projet. Na ukrajinské straně voják po nás požadoval strachovku, tj. zelenou kartu, kterou jsme neměli. Proto nás vrátil zpět do Rumunska opět přes hrůzostrašný most. Na rumunské hranici jsme museli už čekat a vysvětlovat, proč se vracíme zpět. Nakonec jsme prošli a celníci nám poradili, že nám rumunská strana poskytne pojištění na 1 den a pojedeme zpět. Jenže neřekli sídlo patřičné pojišťovny v Sighetu. Zastavili jsme na náměstí a hledali pojišťovnu. Vtom jsem zahlédl modrou státní ceduli a nadrzo jsme vešli dovnitř. Zjistili jsme, že se jedná o budovu Ukrajinské univerzity T.H. Ševčenka, proto jsem v duchu zvolal HURÁ! Aspoň se tam domluvíme ukrajinsky. Po vstupu do budovy jsem po ukrajinsky pozdravil paní u vchodu, rovněž odpověděla ukrajinsky. Přednesl jsem jí náš problém, proto nás odkázala do kanceláře direktora. Po vstupu do jeho pracovny jsem ho pozdravil po ukrajinsky, podali jsme si ruce a obrátil jsem se na něj s prosbou o pomoc s pojištěním auta. Ihned zavolal sekretářku, ta nás dovedla do pojišťovny. Nebylo to daleko. Paní úřednice nám však sdělila, že pojišťuje jen občany Rumunska a cizí příslušníky nikoliv! Sekretářka z univerzity se s námi rozloučila a odešla. Já jsem musel urychleně vyhledat WC. Poprosil jsem Dášu, aby v pojišťovně počkala a já zaběhnu někam do restaurace. Na poslední chvíli se mi to podařilo. Cestou zpět do pojišťovny jsem potkal naše holky Majku a Dášu, které jsme vysadili u nádraží. Vysvětlil jsem jim náš problém s autem a společně jsme šli za Dášou do pojišťovny. Všichni jsme se odebrali za direktorem na univerzitu a vše mu vysvětlili. Já jsem na jejich radu volal do

pojišťovny v Čechách a požadoval zaslání zelené karty a pojišťovací smlouvy mailem na mailovou adresu direktora univerzity T. H. Ševčenka do Sighetu. Během pěti minut přišel mail se zelenou kartou a smlouvou. A bylo po problému. Já jsem si uvědomil, že moje karta zůstala na stole doma připravená, kde jsem ji zapomněl. Po poděkování direktorovi jsme se s ním i jeho předchůdcem, zakladatelem univerzity, rozloučili a oba nás vyprovodili až na ulici. Tam jsme se společně vyfotili. Podruhé jsme se rozloučili i s Majkou a Dášou. Sedli jsme do auta a podruhé jsme se vydali na rumunsko – ukrajinskou hranici. Po příchodu na hranici si další příslušník všiml nabourané kapoty našeho auta. Musel jsem předložit protokol o záznamu havárie a že jedeme na Slovensko k bráchovi auto opravit. Až poté nás propustili na ukrajinskou hranici zase po hrůzostrašném mostě. Tam jsem vojákovi ukázal doklady a strachovku, ten se jen zběžně podíval a poslal nás dál. Pak nás 2x kontrolovali – doklady a auto na ukrajinské straně – pas, techničák a strachovku. Po 15ti min. jsme opustili Rumunsko. Cesta přes Ukrajinu proběhla bez problémů až do Užhorodu. Tam jsem na trhu chtěl koupit dárky pro rodinu na Slovensko, ale nakonec jsme to vzdali. Pokračovali jsme na ukrajinsko-slovenskou hranici. Ve frontě jsme byli jako 2. auto kolem 16.h. Zavolal jsem bráchovi do Hostovic na Slovensko, že se blížíme.. Na ukrajinské straně hranice jsme čekali 1,5h. Nevím, asi Slováci na své straně nepracovali, někdo říkal, že střídají službu. Pak nás pustili na slovenskou stranu, tam jsme strávili 3h. Museli jsme vše z auta vyložit na stůl, celníci provedli dokonalou kontrolu. Proklepávali nám prahy auta i střechu, měli jsme vytáhnout i rezervu z kufru, Dáše se hrabali v batohu. Naštěstí jsem s nimi konverzoval slovensky a řekl, že jedu za bratrem opravit auto. Kontrola pak proběhla povrchně a rychleji. Nakonec jsme do Hostovic dojeli po vyčerpávající jízdě mlhou

a několika setkáních se zvěří po půlnoci unavení, hladoví, vyčerpaní… Nikdy více Maďarsko, Rumunsko, Ukrajina!

To jsme si sice řekli po návratu z té výpravy, ale s odstupem času se na to díváme jinak. Vše bylo o dobrodružství, krásných panoramatech, nádherné přírodě, adrenalinu, nezapomenutelných zážitcích, seznámeních s novými lidmi, atd. atd.

Děkujeme Vám všem, kteří jste nám dělali společnost, pomáhali nám a podporovali nás!

Ivan (Honza) s Dášou

4.8.2024

Koncem dubna náš spolek uspořádal spolu s naším oblíbeným bistrem 4D a pod záštitou primátorky gastronomickou akci Babylónský guláš. Cílem bylo prezentovat, co si pod pojmem guláš představují různé národnostní menšiny, žijící v Brně. I přes pár nepříjemností, kdy nečekaná choroba nejdříve vyřadila moravský tým a následně animátorku, se akce velmi vydařila. Přečtěte si, jak ji viděla svýma očima naše téměř nejmladší členka a vycházející hvězda našeho webu Sára, která se aktivně zúčastnila. (na straně moravského týmu, který jsme narychlo poskládali z našich nerusínských členů)

Tak Vás zas zdravím já, Sára. Tentokrát jsem se nechala od táty ukecat k pomáhání při Gulášfestu v Brně u Bistra 4D. Byla to fakt pecka, sraz byl asi v sedm ráno, ale mně naštěstí, taťka řek, že můžu dorazit až kolem osmý, do tý doby mě prý potřebovat nebude.

Když jsem dorazila, už probíhala nějaká ta základní příprava surovin, někteří i vařili. Celkem se dělalo pět druhů gulášů (nebo něco na ten způsob), my dělali moravský. Rusínskýho se ujal předseda Pedy spolu s pár rusínskýma členama spolku. Dál tam byli Ukrajinci, Maďaři a Poláci. Původně to měla být soutěž o lepší guláš, jenže se nakonec zkonstatovalo, že guláše různých národů jsou tak odlišný, že to nejde hodnotit. Takže nakonec byla jen ochutnávka. Každý tým měl udělat 40 litrů, který měly vystačit od dvanácti hodin (začátek akce) do pěti (konec). Každý tým vyfasoval několik malých lístků do tomboly, který měly hodnotu asi čtyřiceti kaček s tím, že je můžem použít na útratu v Bistru. Samozřejmě, že jako nejmladší členka jsem často lítala pro pivo, sem tam i Pedymu, který byl hned vedle nás.

V našem týmu byla kromě mě a táty (hlavní kuchař) ještě Romana. My holky jsme se starali o zeleninu a pomáhali podle potřeby a rozkazů táty. A protože byl nějaký dětský den, procházela kolem nás hromada lidí s dětmi, takže se nám povedlo nějaké nalákat už cestou.

Občas se stalo, že někdo něco neměl, takže jsme si věci mezi sebou vyměňovali, my a Rusíni měli třeba „putovní“ sůl, kterou měl ten, kdo ji zrovna potřeboval. Někdy na začátku k nám přišel jeden Maďar s višňovicí na seznámení. Škoda, že jsem nezletilá, prý je to sladký. Každopádně jsme se naučili jedno užitečný slovíčko. Víte, jak se řekne vařečka? Fakanál. Miluju slovanský jazyky.

Okolo nás často chodili lidi, byla tam prý nějaká naučná stezka, nebo co, takže jsme lákali kolemjdoucí rodinky. A pak se stalo, že hlavní program, vystoupení pro děti, nemohl dojet, protože onemocněl. Naštěstí má Pedy dost kontaktů, takže náhradu nakonec sehnal. Začátek se ale i tak opozdil. Začlo se teda asi o půlhodinu později, než byl plán.

Aby si někdo mohl dát guláš, musel do bistra, kde si mohl koupit buď lístky na ochutnávku (dostal na každý stánek jeden) nebo jednu celou porci. Nejoblíbenější byly samozřejmě ochutnávky.

Poměrně rychle se prostor zaplnil lidmi a samozřejmě chodili ve vlnách, takže jsme chvíli měli frontu a pak odpočinek. Táta byl skoro pořád u hrnce a nalíval a já s Romanou jsme podávaly misky a braly papírky. Takhle to šlo několik hodin, v mezičase jsem chodila pro pití a sem tam i něco k zakousnutí. Pochopitelně byla mezi týmy i rivalita, především mezi námi a Rusíny, neboť si nás lidi hodně chválili a docela jsme vydělávali. Pak ale nastal problém. Ukrajincům došel guláš. Nikdo pořádně neví, proč se to stalo, asi dávali moc velké porce, 40 litrů totiž dodrželi a ostatní tenhle problém neměli.

Pak se pomalu končilo a s tím ubývalo i lidí. Protože některým před koncem došel taky guláš, přestaly se vydávat ochutnávky a dávaly se jenom celý porce. Nakonec se skončilo později, než bylo v plánu a bylo potřeba všechno umýt. Po tom, co jsme slili zbylý guláš do krabičky, mě táta samozřejmě zapřáhl do umývání. Nějakou dobu to trvalo, ale nakonec jsem měla hotovo, docela jsme i vydělali a pohádali se s Rusíny o to, kdo měl lepší guláš (stejně jsme to byli my). Pak už jsem byla propuštěna a letěla na bus domů.

Doufám že, pokud to čte někdo, kdo tam byl, tak si to užil a já už nebudu dál zdržovat. Tak zatím a mějte se.

Alexandr Pagirya, ukrajinský historik

Podzim 1918 přinesl porážku zemí spolkových mocností v první světové válce a znamenal vlnu národních a sociálních revolucí národů střední a východní Evropy. Ukrajinské národní hnutí se velmi rychle rozšířilo a pokrylo nejen obyvatelstvo bývalých rakouských zemí Haliče a Severní Bukoviny, ale i území  Zakarpatska pod maďarskou nadvládou (zvané Uherská Rus).

Revoluční události konce října 1918 a svržení habsburské monarchie způsobily výrazný vzestup místního obyvatelstva, který vedl na Zakarpatí ke vzniku nových zastupitelských orgánů – lidových rad, které byly heterogenní povahy, složení i politické orientace. Někteří z nich se zaměřili na Ukrajinu, jiní usilovali o opuštění regionu jako součást Maďarska a další o připojení Zakarpatí k Československu.

Huculové povstávají

Nejdynamičtější události se odehrály ve východním cípu regionu sousedícího s Haličem. Zakarpatská huculská oblast byla díky své geografické poloze a silným etnografickým vazbám s haličskou částí zvláštní oblastí maďarské Rusi. I přes politiku maďarizace si v době rozpadu duální monarchie udržovala poměrně vysokou etnickou identitu obyvatelstva, které pociťovalo příbuznost se sousedními obyvateli huculské oblasti. Již 1. listopadu byla v Jasini zorganizována lidová milice (80 osob) za účelem ochrany obyvatelstva před dezertéry a nájezdníky z fronty, v níž byli bývalí příslušníci rakousko-uherské armády v čele s poručíkem Štěpánem Kločurakem. 3. listopadu v obci odzbrojili jednotku maďarských četníků a pohraničníků a na místo Maďara jmenovali místního obyvatele Dmytra Ivanyuka. Policie vzala pod ochranu všechny důležité instituce, popsala majetek a začala organizovat místní život.

Dne 8. listopadu 1918 se v centru Jasiň konala mnohatisícová rada, které se zúčastnili obyvatelé vesnice a jejího okolí. Na schůzce bylo přijato usnesení o sjednocení s Ukrajinou a lidovým hlasováním byl zvolen zastupitelský orgán – Ukrajinská lidová rada v čele se Štěpánem Kločurakem, která zahrnovala 42 lidí (včetně 38 Ukrajinců, dvou Němců a dvou Židů). Podle sociálního původu tvořili většinu rady rolníci (30 osob), inteligenci zastupovalo pouze 6 mužů.

Nově vzniklá Rada jako jedna z prvních v regionu deklarovala svou ukrajinskou orientaci a touhu sjednotit se s Ukrajinou. Díky činnosti různých komisí vytvořených ve struktuře Hlavní Rady, se podařilo částečně obnovit socioekonomický stav poválečné obce a jejího okolí. Huculové ovládli veškeré zásoby potravin, bojovali se spekulacemi, bandity, zahájili rekonstrukci silnic a mostů, obnovili činnost veřejné školy, kde se vyučovalo v ukrajinštině. Místní úřady organizovaly práci kultovních vzdělávacích institucí, které zejména vedly kampaň za připojení  Zakarpatí k Ukrajině. Hutculská  lidová domobrana vznikla na základě jednotek lidové policie a dobrovolníků (300 osob). Po vzoru Jasiň  vznikly v sousedních vesnicích Kvasy a Bilin místní rady, které volily nové starosty a iniciovaly místní reformy.

Kontakty se ZULR

Nově vytvořená rada v Jasinu aktivně vyhledávala kontakty se Státním sekretariátem Západoukrajinské lidové republiky, která se po ztrátě Lvova a krátkém pobytu v Ternopilu přestěhovala do Stanislavivu (dnešní Ivano-Frankivsk). Počátkem prosince 1918 byla vyslána delegace v čele se S. Kločurakem, aby uskutečnila oficiální jednání se zástupci západoukrajinských úřadů o možnosti připojení východních oblastí Zakarpatí k Ukrajině. Zakarpatští  vyslanci při setkání se státním tajemníkem Sidorem Golubovyčem předali kopii zápisu ze zasedání Huculské lidové rady z 8. listopadu 1918 a požádali haličskou armádu o obsazení území Zakarpatí. Předseda vlády Západoukrajinské lidové republiky delegaci z Maďarského Ruska srdečně pozdravil slovy: „Jste první vyslanci z Karpat, kteří nám přinesli tak dobré zprávy. Věřím, že Vaší žádosti dříve či později vyhovíme." Vzhledem k nepříznivé situaci na ukrajinsko-polské frontě však S. Golubovych odmítl poskytnout vojenskou a politickou pomoc a doporučil Zakarpatským Ukrajincům, aby vzali iniciativu do svých rukou. Západoukrajinská vláda, která neměla v úmyslu vrážet klín do vztahů se sousedním Maďarskem, kudy procházely důležité linie zbraní, munice, léků, surovin a ukrajinských válečných zajatců, se rozhodla neoficiálně podporovat zakarpatské Huculy.

Mezitím se situace zakarpatských Huculů výrazně zhoršila. Ve snaze znovu získat kontrolu nad severovýchodními horskými oblastmi regionu vyslaly maďarské úřady ve dnech 20. až 22. prosince 1918 do Jasiny vládního komisaře Kalmana Fizeshiriho, který byl pověřen vyšetřováním „banditství“ a „anarchie“ v regionu, a prapor 620 mužů. Byl vyhlášen výjimečný stav, byly odzbrojeny Lidové milice, zlikvidována Ukrajinská lidová rada, obnovena maďarština ve školách a vládě a do všech funkcí místní samosprávy byli jmenováni bývalí maďarští vládní úředníci a začalo být ukrajinské hnutí. pronásledováno.

Západoukrajinská vláda se v rámci přípravy na realizaci předběžné dohody o sjednocení s Ukrajinskou lidovou republikou (1. prosince 1918) rozhodla zintenzivnit svou politiku v zakarpatském směru. Ve dnech 2. – 3. ledna 1919 byli zakarpatští představitelé pozváni na jednání Ukrajinské národní rady do Stanislavu, při kterém byl schválen akt sjednocení s Ukrajinskou lidovou republikou. Ve Stanislavu delegaci z Maďarského Ruska upřímně pozdravili poslanci západní Ukrajiny a prezident E. Petruševič. „Když jsem šel na pódium, přivítal mě bouřlivý potlesk a hlasité srdečné pozdravy ze všech stran. Byl jsem tak dojat, že jsem nemohl hned začít svůj projev,“ popsal S. Kločurak své dojmy z toho, co viděl. Během svého projevu jménem Lidových rad východního Zakarpatska navrhl připojit region k Ukrajině („Přijměte nás a vezměte nás, bratři, do jedné rodiny“) a otevřeně požádal o vojenskou pomoc proti Maďarům.

Návrh Zakarpatských Ukrajinců byl projednán na zasedání západoukrajinské vlády 3. ledna 1919, kde vyvolal bouřlivou diskusi. Rozhodující slovo v této otázce měl premiér S. Golubovyč, který trval na ozbrojené pomoci maďarským Ukrajincům a pověřil vojenského tajemníka Dmytra Vitovského, aby vybavil jeden prapor haličské armády pro Karpaty. Premiér vycházel z pozice, že Západoukrajinská lidová republika se měla v předvečer sjednocení s Ukrajinskou lidovou republikou co nejvíce rozšířit. Poté, ve dnech 7. až 12. ledna 1919, dostaly okresní vojenská velitelství v Kolomyji, Stryji a Samboru rozkaz vyslat bojové skupiny do Užhorodu, Mukačeva a Jasiny s úkolem převzít kontrolu nad komunikací a pomoci místnímu obyvatelstvu nastolit ukrajinskou vládu.

Republika pod záštitou Vánoc

Podle předem domluveného plánu při tradičním vánočním koledování v noci na 7. ledna 1919 v obci Jasiňa Kločurak spolu s podobně smýšlejícími lidmi - bratry Klympuši (Ivan, Vasyl a Dmytro), Dmytro Nimčuk a Mykhailo Sabadyuk - tajně shromáždili 86 členů odzbrojené Huculské lidové obrany, ke které se další noci přidalo 23 dobrovolníků UGA a 14 důstojníků pod velením  Štěpána Zybachynského, kteří přijeli osobním vlakem z okresního města Kolomyja.

V noci na 8. ledna 1919 využil sváteční nálady ozbrojený oddíl 109 mužů vedený S. Kločurakem a haličsko-bukovinskými důstojníky a beze ztrát odzbrojil 620 vojáků maďarského praporu v Jasini spolu s plukovníkem a čtyřmi důstojníky. Oddíl dokonce obsadil nádraží, poštu, vesnickou radu a přerušil telefonní spojení s Rachovem.  Protože se nepodařilo odzbrojené Maďary zadržet, byli brzy posláni vlakem do Marmurošské-Sihoti. Při přestřelce bylo zraněno 11 maďarských a 8 ukrajinských vojáků.

8. ledna 1919 byla na valné hromadě obyvatel Jasiň a okolních vesnic obnovena Ukrajinská lidová rada, která vyhlásila nezávislou Huculskou republiku a vyzvala obyvatele Zakarpatí, aby se postavili k ozbrojenému odporu proti maďarské nadvládě. Zákonodárným orgánem nového státního celku byla Ukrajinská lidová rada sestávající ze 42 osob (parlament) a exekutiva - zvláštní sekce Rady (vláda) s 12 členy, kteří každý týden podávali zprávy o vykonané práci. Zejména vytvořili sekci vojenských a zahraničních vztahů (Stepan Kločurak), sekci vnitřních věcí Dmitrij Ivanyuk, (policejní velitel Ivan Gundek), sekci potravin (Jurij Kabaljuk), ekonomickou (Ivan Tymchuk), lesní (Stepan Kločurak st. ) a vzdělávací a školní (Ivan Marusyak-Kuzmič). Zřídili také sekci agitace a propagandy v čele s Dmytrom Nimčukem, která měla své pobočky ve Stanislawu a Lavočném, odkud dodávali ukrajinskou literaturu, noviny a různé tiskoviny. Ve školách se vyučovalo v ukrajinštině a vznikl sbor, který vystupoval na prázdninových zábavách. Rozhodnutí Rady měla sílu zákona, na jehož dodržování dohlížel zdejší soud. Byl zde i vojenský soud. Kločurak stál v čele legislativní a výkonné složky vlády a byl velitelem ozbrojených sil, vykonával v podstatě prezidentské funkce. Vyhlášená republika přijala ukrajinské státní symboly (jazyk, státní znak a hymnu), zavedla ukrajinskou hřivnu spolu s maďarskými korunami a byla neformálně považována za součást západní Ukrajiny, k níž byl vstup odložen kvůli nepříznivým mezinárodním okolnostem.

Vyhlášený stát byl od počátku považován za centrum ukrajinské moci v oblasti, která se s rozvojem všeobecného národního povstání měla rozšířit na celé území Zakarpatí a připojit se k západní Ukrajině.

Vlivem událostí v Jasině si obyvatelstvo mnoha vesnic v severovýchodní části regionu vytvořilo vlastní místní zastupitelstva, které připravilo maďarské chráněnce o moc. Do armády se začali masově připojovat dobrovolníci, kteří přísahali věrnost Huculské republice.

Pochod na Sihoť

11. ledna 1919 bylo na poradě důstojníků v Jasině rozhodnuto o zahájení ofenzivy ukrajinských jednotek na Sihoť, aby se zabránilo rumunské okupaci Maramureše. 13. ledna 1919 tři huculské roty se šesti kulomety a dvě plnohodnotné haličské jednotky se dvěma děly pod velením poručíků S. Glushka a V. Vorobce vpochodovaly do Maramureše na podporu místní rady, která vyhlásila sjednocení s Ukrajinou a svolala lidový sjezd v Chustu. Toto město mělo klíčový význam pro legitimizaci plánů Západoukrajinské lidové republiky pro Zakarpatí v předvečer vyhlášení Aktu o sjednocení s Pravobřežní Ukrajinou a zahájení Pařížské mírové konference.

Pro skupinu Sihoť bylo poměrně snadné obsadit Kvasy, Bilin, Usť Riku, Rachov a Berlybash (nyní Kostylivka) a odzbrojit maďarské jednotky a četnictvo v těchto osadách. 15. ledna obsadili Trebushany (nyní Dilove), Vyšiv, Velký Byčkiv a Luh. Rusínské obyvatelstvo zmíněných vesnic s radostí přivítalo vojska Huculské republiky a jejich řady doplnili dobrovolníky. Dne 16. ledna 1919 dobyly předsunuté skupiny ukrajinských jednotek železniční stanici Sihoťská Komora (Solotvino) a později vstoupily na železniční stanici Marmarošská Sihoť kde zajaly maďarskou posádku. Na vládních budovách byly vyvěšeny žluté a modré vlajky.

Bylo plánováno, že skupina pojede do Chustu, aby podpořila místní lidovou radu a zabránila pokusům maďarských úřadů narušit sjezd. Za tímto účelem se ve Velkém Byčkivě začalo s formováním další jednotky v počtu až 300 osob v čele s kornetistou M. Sabaďukem a desátníkem D. Nimčukem, kteří měli za úkol obsadit Chust až do 21. ledna 1919, kdy plánovali zahájení kongresu.

Po úspěšném začátku však vojska Huculské republiky náhle utrpěla katastrofální porážku. Ráno 17. ledna početné rumunské síly obklíčily a zajaly většinu ukrajinských jednotek (přibližně 400 mužů) poblíž Solotviny. V důsledku nepokojů maďarského obyvatelstva opustily ukrajinské jednotky Velký Byčkov a Rachiv. 21. ledna 1919 se hranice Huculské republiky ustanovily v oblasti Usť Rika a Bohdan před Rachovem.

Poslední měsíce republiky

Po tragických událostech v Sihoti se huculské dobrovolnické jednotky stáhly na okraj Jasiny, odkud až do začátku června 1919 stále ovládaly okolní oblast s 20 000 obyvateli. Na rozkaz byly z pověření Státního sekretariátu pro vojenské záležitosti Západoukrajinské lidové republiky roty pod velením poručíka UGA Nestora Rohužynského (cca 200 mužů), kteří v květnu 1919 kvůli Hallerově armádní ofenzívě ustoupili do Haliče.

Kromě vojenské podpory poskytovala vláda Západoukrajinské lidové republiky Huculské republice také potraviny (chléb, kukuřici a cukr) a ropu výměnou za dřevo, čímž vytvářela příležitosti pro sociální a potravinové programy pro místní obyvatelstvo. Z Haliče dorazilo také několik vagonů mouky v pytlích s nápisem „Ukrajina2“, který se pevně zapsal do paměti Huculů jako symbol podpory bratřím na druhé straně Karpat. Zavedli každodenní železniční spojení s Rachovem, Kolomyjou a Stanislawem, zrekonstruovali vesnické budovy zničené válkou a obnovili vzdělávací proces ve školách.

Obecně platí, že Huculská republika trvala až do 11. června 1919, kdy rumunské jednotky pod mandátem Dohody obsadily Jasiňu a zatýkaly členy Ukrajinské lidové rady. V předvečer rumunské okupace se huculské radě podařilo schválit memorandum o připojení východní části Zakarpatí k ČSR. 10. září 1919 Saint-Germainská mírová smlouva uzavřená na Versailleské mírové konferenci s Rakouskem stanovila vstup Podkarpatské Rusi do Československa. Východní oblasti regionu však zůstaly pod kontrolou rumunské správy až do 30. června 1920, kdy byly předány Čechům.

Životopis štábního rotmistra Demetra Ivaňuka v letech 1918 - 1919

      Když jsem se vrátil ze světové války, ujal jsem se politického hnutí proti Maďarům. Zde jsem začal nový boj proti Maďarům. Má politika byla dobrá, tak že jsem se stal revolučním starostou a jako první starosta rusínské národnosti po světové válce. Jako starosta stál jsem v čele revoluční rady Jasiňské, řečnil jsem ma národním shromáždění a vedl jsem  politické hnutí proti Maďarům a bojoval jsem pro úplné odloučení Podkarpatské Rusi od Maďarů a pro připojení k Československu. Byl jsem s revoluční radou jakousi samostatnou vládou tak, jak to bylo v Čechách a na Moravě, prozatímní.

       Zde má bývalá první žena mě ignorovala a byla proti mé politice. Když jsem řečnil na národním shromáždění, tu má bývalá manželka posměšně pokřikovala proti mé řeči a snažila se, aby mou politiku zméněcenila. Ovšem byla vždy znemožněna a zakřiknuta lidmi, aby byla ticho.  Zde jsem měl velkou odpovědnost. Všechno na mně záviselo, cokoliv se v obci stalo, jako krádeže, bitky, urážky na cti, dluhy, lesní krádeže, se vším se přišlo za mou. Též jsem spravoval všechny obecní věci, které se nacházely ve velkém nepořádku v tak těžké době po světové válce. Když se někde něco přihodilo, ať již to bylo cokoliv, se vším se šlo ke starostovi a já musel všechno vždy urovnati tak, aby byli všichni spokojení a také se mně to vždy podařilo, jak se na pořádného starostu sluší. Pracoval jsem v zájmu lidu, hleděl jsem vyjíti každému vstříc, ale sám postrádal jsem spokojenosti života  a zvláště od nepřátelů, kteří mou politiku neschvalovali, aby Podkarpatská Rus byla od Maďarů úplně odloučena.

       Za moji snahu a spravedlivou službu byl jsem zvolen v roce 1918 za vyslance do Budapeště „kde se mělo jednati o Podkarpatskou Rus, aby  i nadále zůstala v moci Maďarů. Zde byl mně svěřen velký úkol, hájiti zájmy Podkarpatskoruského lidu proti Maďarům, kterým se jednalo o to, aby si svolanou konferencí do Budapešti zjednali souhlas všech stran, aby Podkarpatská Rus zůstala v jejích rukou.

       Když naše delegace přijela do Budapeště, čekala na nás maďarská vláda a provolávala slávu Podkarpatské Rusi.  

       Po příjezdu a provolání slávy zavedli nás do restaurace I. třídy na nádraží a tam celou delegaci Podkarpatsko Ruskou hostili a hleděli si nás pro svoje zájmy získati. Novináři chodili od jednoho k druhému a vyptávali se nás na poměry na Podkarpatská Rusi a na to zda lid je pro připojení k Maďarsku. Avšak ničeho pravdivého se od nás nemohli dozvěděti, ježto jsme na toto byli předem připravení a že nesmíme ničeho prozraditi, pokud nebudeme slyšení Maďarskou vládou, k jakému účelu si nás nechala předvolati do Budapešti. Zde se museli novináři spokojiti s tím, že se od nás ničeho nedozvěděli. Po ukončení hostiny v restaurac i odvedli nás na nocleh. Zde jsem já jako starosta agitoval a poučoval naše lidi ještě jednou, aby nenechali na sebe navléknout jařmo Maďarů, jelikož by jím bylo velmi těžko pod jejích vládou a trval jsem na tom, aby všichni se vyslovili proti připojení k Maďarsku, ať se s námi stane cokoliv, třeba že mě jako vedoucímu bylo maďarskými agitátory nabízeno skvělé místo, které jsem nepřijal a dále bojoval pro připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Druhého dne ráno navštívili nás opět novináři a začali se opět vyptávati kam se připojíme a kterou stranou potáhnem, aby tak mohli dáti do novin zprávu dříve, než promluvíme v maďarském paramentě Museli však odejíti s nepořízenou. Radili nám, abychom hlasovali pro Maďarsko, což pro nás bylo směšné a dělali jsme si z toho smích.

       Za nedlouho na to přišel posel z parlamentu, že se máme ihned dostaviti do parlamentu, že maďarská vláda již na nás čeká. Po cestě do parlamentu provolávali mám Maďaři slávu a zároveň Podkarpatské Rusi. Když jsme vstupovali do parlamentu, byli jsme přivítáni zvoněním a provoláním slávy. Ihned nás vyzvali, kdo z nás se hlásí se o slovo. Ovšem, byl jsem to já,který se o slovo přihlásil a jež byl zapsán. Vykázali nám místa k sezení a chvíli jsme čekali, až se maďarské panstvo posadí na svá místa. Když nastal klid počala nám maďarská vláda čísti připravený návrh, který byl plný slibů a kterými nás chtěli připraviti navždy o naši svobodu. Jejich připraveným návrhem pro získání Podkarpatské Rusi jsme nebyli nijak překvapení. Věděli jsme dobře , že maďarská vláda chce Podkaroatskou Rus získati za každou cenu. V návrhu slibovali vše možné i nemožné, jen aby nás získali na svoji stran.

       Ale pevná naše vůle nepovolila, aby Maďaři získali nadvládu nad Podkarpatskou Rusi. Byl jsem vyzván ke slovu o které jsem se přihlásil. Vystoupil jsem veřejně proti maďarské vládě a hájil jsem zájmy lidu našeho přes všechny maďarské sliby, které jsem kategoricky odmítl.

       Veřejně jsem prohlásil, že neschvaluji plány Maďarů, které se mým vystoupením v parlamentě úplně shroutily, Trval jsem na tom, že Podkarpatská Rus nikdy nepřijde do rukou Maďarů, nýbrž, že bude patřiti naším bratřím Čechoslovákům. Na toto prohlášení byl konec všemu. Konference i konec přátelství k nám. Když jsme vycházeli z parlamentu již nám nebyla provolávána sláva a již nás nehostili, neb jsme byli rádi, že jsme  z Budapeště utekli. Samozřejmě  jsme se měli potom velice zle. Každý z nás hleděl, aby se co nejdříve dostal do vlaku a měl již Budapešť  za sebou, což se nám ve zdraví podařilo, avšak Maďaři si nás, zvláště mě velice dobře  poznamenali, neboť mě považovali za největšího nepřítele, který jim zbořil jejich plány.

       Cesta na Podkarpatskou Rus z Budapeště byla pro  nás hrozná. Na každé stanici, kde vlak zustavil, bylo na nás pokřikováno."mégallj, megállj te budos poros“ / počkejte, počkejte vy sprosťáci: / Očekávali jsme, že po nás budou střílet do vlaku, nebo použijí jiného násilí proti nám, avšak díky bohu se tak nestalo. A tak jsme se těžce a se strachem dostali na Podkarsatskou Rus, do svých donmovů. Když jsme přišli domů,  ani zde jeme nebvli vítání, ovšem, že od Maďarů a Židů.  Zde se vše Maďaři a Židé již0 dříve dozvěděli z novin, že nás Madaři ani Podkarpatskou Rus nezískali pro sebe. Maďarská vláda se musela spokojiti s tím co my Rusínini z Podkarpatské Rusi jsme jim nadiktovali, jejich plány zmařili a že jejich sliby na nás neměly žádného vlivu. S tím rozhodnutím, se kterým jsme se do Budapešti odebrali, s tím jsme se opět vrátili, Po znali jsme, žejejich sliby, pohostinství jsou pro nás jen pozlátkem a to shodli jsme se, že nikdy Podkarpatská Rus nesmí připadnouti pod maďarskou vládu i kdybychom se museli se svým lidem o to násilím postarati. Nezaprodali jsme Podkarpatskou  Rus a stáli jsme na tom, že s vládou Maďarů je u nás konec a jsme osvobození z jejich otroctví.

        Když jsem se vrátil domů, byl jsme uvítán svým lidem, ale moji nepřátelé, to byli Maďaři a Židé, by mě byli nejraději utopili na lžíci vody.  Ujal jsem se zase svého úřadu jako starosta obce Jasiny, kterýž to úřad nebyl nijak závidění hodný, pro velké nepořádky a stálou nejistotu o život, které tehdy panovaly v tak těžkých poměrech po válce. Vojáci se stále vraceli domů z války, každý něco chtěl, všichni se vším přišli na starostu, lid byl nepokojný, zkrátka bylo životu stále nebezpečné a těžké úřadování. Jediné dobro bylo to, že lid mě měl na Podkarpatské Rusi velice rád a na mě se vším spoléhal, neboť jsem s každým slušně jednal a každému dobře poradil. Lid viděl, že dobře pracuji, svolávaly se schůze na nichž jsem agitoval pro připojení k Čs. republice a tak jsem prozatímně vedl se zatímní národní radou záležitostí obce Jasiny a porady jak dále postupovati. Byli jsme jakousi prozatímní vládou, jak tomu bylo v Čechách a na Moravě. Vedli jsme ty krásné boje v roce 1918 a 1919 se zápalem směrem k Marmarošské Sehotě. Zde jsme měli velký úkol chrániti lid přednásilnostmi Maďarů, maďarského bolševického vojska, aby neobsadili údolí okresu Rahovského až po Jasinu, než příjdou naše československá vojska obsaditi naši milovanou zemi. Již jsme dobře věděli, že patříme k naším bratrům Slovanům - k Českoslosenské republice.

       Zde o tomto krásném boji rumunská armáda zatlačila maďarské bolševické vojsko. Zde se skončil náš boj. Dále jsme bojovali v boji politickém až do příchodu československého vojska. Ale já se bohužel na volné noze tohoto štěstí nedočkal, abych mohl přivítati československé vojsko v Jasině, jako revoluční Jasiňský starosta, který bojoval všemi  prostředky pro připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice.

       Proč jsem neměl toto štěstí na které jsem tak dlouho čekal?

       V roce 1919 asi v měsíci červnu byl jsem poslán z Jasiny revoluční  radou a obyvateli do Marmarošské Sehoty ohledně obecních záležitostí jako starosta obce Jasiny. Zde mě Maďař a maďarští Židé velice dobře poznali a očekával jsem, že mě za mé vystoupení v Budapešti a za mé neohrožené boje stihne ze strany Maďarů pomsta, což se také stalo. V Marmarošské Sehotě mě Maďaři s pomocí židů chytili a uvrhli mě do marmarošsko-sehotské věznice. V tomto vězení byl konec mého starostování a mé politice. Jelikož jsem nevěděl, proč

mě uvěznili, dovolával jsam se práva a spravedlnosti, co ode mě chtějí. Nechali mě asi týden bez jakéhokoliv výslechu. Byl jsem v cele úplně sám uzavřený a nikdo se mnou, ani dozorci, nesměl mluviti,

       Po týdnu přišli dozorci pro mě a předvedli mě před vyšetřujícího soudce, kterého jsem hned poznal, že je to vyšetřující soudce od okresního soudu z Rahova. Zde jsem hned poznal oč se jedná a proč mě uvěznili. Když jsem vstoupil do kanceláře, soudce mě změřil očima, aniž na můj pozdrav odpověděl a ovšem ihned mě poznal, jako svého politického odpůrce. Poznal jsem ihned, že je se mnou zle, Podíval se na mě přísným pohledem a povídá: "Již jste tady!" Ihned jsem poznal, že zde budou dozvuky mého boje v Budapešti a konec mého starostování. Ptal se mě: "Vy jste starosta z Jasiny !" na čež jsme mu odbověděl,

že mě velice dobře zná a že se nemusí proto ptát. Nechal jste mě i pozdravovat hlavnoslužným z Jasiny, když u mě přespával a teď mě neznáte. Odpověděl mně z vysoka; Znám Vás. Jste Kristus z Jasiny, ale už nebudete. Již jsem byl připraven na nejhorší ,Více se mě vyšetřující soudce neptal. Zavolal dozorce, kteří ke mně přistoupili a chtěli odvésti. Ale já byl tak vysílen, že jsem neměl tolik síly, abych sám šel. Vedli mě po schodech dolů a já si byl jist, že mě vedou na šibenici .Odvedli mě však zpět do mé cely kde mě opět uzavřeli. Nevěděl jsem a nemohl jsem se od nikoho dozvěděti, co se se mnou stane. Do kanceláře mě k dalšímu výslechu již nevolali, ač jsem o to několikráte požádal. Ale nikdy jsem se ničeho nedovolal. Strava byla velmi špatná a z domova nikdo za mou nepřišel, ježto nikdo nevěděl, co se se mnou stalo. Tak jsem se ve vězení trápil za naši svobodu, čas utíkal a já zestárnul k nepoznání. Očekával jsem, kdy přijdou, vyvedou mě ven a učiní mému trápení konec. Když jsem se často ptal, co vlastně se mnou zamýšlejí, nedostalo se mně nikdy odpovědi.

       A když mě již odpověděli tu a tam, tak nic jiného, než že o mou existenci je již postaráno, abych se o nic nestaral. Když jsem byl na procházce s ostatními vězni, tu se tu a tam šuškalo a na mě ukazovalo, že budu oběšený. Ostatní vězni mě litovali. Věděl jsem již, že jsem jako politický vězeň pro mé výroky v Budapešti „Vedle mé cely byl vězněn rovněž jeden starosta z Apší, který se sám oběsil. A proto počítali, a rovněž i já, že příjde nyní řada na mě a že skončím na šibenici.

       Avšak i v mé věci nastal neočekávaný obrat. Ve věznici byl uvězněn také jeden známý Podkarpatskoruský zbojník Šuháj, který ve vězení zastával místo kuchaře. Tento Šuháj mně ráno při donesení snídaně říkal, že mě Z vězení osvobodí. Jakým způsobem mě chtěl osvoboditi to jsem nevěděl a také jsem nevěděl, že je to Šuháj. O tom jsem se dozvěděl později. Tento zbojník jednoho dne po snídani z věznice uprchl, aniž by se vědělo, jakým způsobem. Nebylo toho dne ani snídaně, neboť byla sháňka po Šuhajovi, který byl pryč a nezůstalo po něm ani památky a neměl také kdo snídani za něj vařit. Správcev ěznice a dozorci se sháněli po novém kuchaři, avšak mezi vězni nenašli žádného, který by  uměl vařit. Přišla tedy řada na mě a já jsem úkol kuchaře převzal, neboť jako bývalý šikovatel jsem vařiti trochu uměl, poněvadž  jsem na vojně měl dosti příležitostí se vaření přiučiti. Vařil jsem dobře a vězni byli spokojeni. Ale když se vyšetřující soudce dozvěděl, že dělám kuchaře, bylo velmi zle. Ihned jsem musel z kuchyně zpět do cely, což mě nebylo nijak vítané. Za nějakou dobu však pro mě opět přišli, že mám jit do kuchyně, poněvadž nemohli nikde žádného kuchaře sehnati, ježto se z vězňů nikdo nepřihlásil. Jednoho dne naskytla se mně vhodná příležitost mluviti s jedním známým z války. V kanceláři vyšetřujícího soudce byl jeden pán, soudní notář, kterému se dostaly do ruky mé spisy a jemuž bylo jméno  Demetr Ivanuk velice povědomé. Nedalo mu to pokoje,  až mě ve věznici navštívil. Dostal jsem tudíž jednoho dne tuto neočekávanou návštěvu.

Dozorce vězňů přišel pro mě do kuchyně, abych šel s ním, že mám na chodbě návštěvu. Byl jsem velice překvapen, neboť  za celou dobu mě nikdo nenavštívil. Še1 jsem na chodbu, kde vidím jen neznámého pána, který se mě, podávajíc mně ruku ptá, zda-li jej znám. Já mu musel odpověděti, že jej neznám, ježto jsem jej takto skutečně nepoznával. Avšak on mně říká na to, že je onen, který byl se mnou ve světové válce a já na to jsem si hned na něj vzpomněl. Zde jsme něco mezi sebou pohovořili, ovšem že potichu a to o tom, jak bych se dostal z vězení ven. Tento pán byl již do všeho zasvěcen, ježto četl moje spisy a věděl, že jsem uvězněn jako politický vězeň a že mě nečeká nic dobrého. Litoval mě, poněvadž  jsem s ním ve válce jako s prostým vojínem dobře zacházel, příslíbiv  mně svou pomoc v útěku z věznice. Jméno onoho pána nemohu z politických důvodů zde uváděti, aby neměl tím nějakých následků. Po odchodu onoho pána jsem opět odešel pokračovati ve vaření oběda, avšak neměl jsem již žádného stání, dozvěděv se co na mě čeká a má první myšlenka byla osnovati plán k útěku, neb jsem nemohl dále vyčkávati, ježto každá chvíle pro mě znamenala ztrátu života. Po úvaze jsem přišel k názorun, že  mně nezbývá nic jiného a následovati mého předchůdce a dostati se z vězení co nejdřív  ven. Konečně se mně vše podařilo a jsem z MarmarošskoŠehotské věznice ještě s KepušemVaselem utekl. Byla to ovšem jen šťastná náhoda. Jak jsem se dostal z vězení ven nemohu prozraditi,  ježto by určité osoby mohly jejich jmenováním v tomto spise míti nějaké pro ně nedozírné následky, jež mi přiútěku pomáhaly a jímž jsem dal čestné slovo, že je v žádném případě neprozradím, Na útěku jsem byl ve velkém nebezpečí, že budu někde zastřelen, jsem byl pronásledován a v kritickém okamžiku mně nezbylo nic jiného a přeplavati řeku Tisu a prchati hladový před pronásledovateli přes lesy, pole, kopce a k svému domovu, jsa úplně mokrý. Měl jsem obavu, že budu opěťchycen a co by mně za to čekalo si každý jistě domyslí.V noci bál jsem se v lese každého keře, neb jsem se stále domíval, že u něj někdo čeká, aby mě lapil. Po čtyři dny a noci jsem takto vysílený prchal do svého domova Jasiny, kam jsem se v noci dostal úplně zničen hladem a únavou.V Jasině doplazil jsemse k svému strýci, který bydlí u lesa, hledaje tam ochrany. Když jsem strýčka zbudil měl tento obavy, že bude nésti následky mého ukrývání  a nevěděl, co má se mnou počíti.

       Přese vše mně však otevřel a vypravoval mně, že je V Jasině po mě velká sháňka, abych dal na sebe pozor, neb jak mě dopadnou, že je to konec mého života. Tetička se o mně ihned postarala, dala mně teplé prádlo a šaty a mléka, kterého jsem však pro velkou únavu a vysílení nemohl ani požití. Na to strýček se odebral k mé matce a sdělil ji, že jsem u něj. Ještě v noci přišla matka za mnou ke strýci, kde jsme se domluvili na tom co činiti, abych nebyl dopaden. Dal jsem proto matce radu, aby doma pod chlévem vykopala díru, kde bych se mohl schovati a kde by mě mohla dodávati potřebnou stravu. Ještě téže noci matka díru vykopala a já do ní zalezl, ovšem zase v noci dne 15/12. 1919. Díra byla však tak malá, že jsem v ní nemohl ani státi, ani seděti, nýbrž jen ležeti, což bylo pro mě opět vězením. Tam mně nosila matka i stravu, kterou mně dávala dírou učiněnou pod jeslemi dobytka do kterých se dávalo seno dobytku. Jídlo nosila matka v kbelíku, ve kterém nosila pití krávám, aby se nic neprozradilo. Byl to pro mě těžký život, ale přece mně bylo lépe než ve vězení. V této díře jsem proležel téměř až do 10. května 1920. Utekl bych býval již z ní dříve, ale pro velkou zimu nemohl jsem tak učiniti, poněvadž bych na cestě bez přístřeší byl někde zmrzl. Musel jsem proto vyčkávati jara a lepšího počasí. V  noci z 10. na ll. května 1920 jsem se konečně odhodlal  vydati se pěšky na cestu do Užhorodu přes lesy a podkarpatské polonimy podle Polských hranic, obávaje se, že budu každou chvíli dopaden. Utíkal jsem všemi možnými oklikani a cesta mně trvala šest dní a noci než jsemse do Užhorodu šťastně dostal ,kdejsem se přihlásil u civilní správy československé. Zde jsem se cítil již jako doma bezpečne, ježto sem již nesahala moc mých úhlavních  nepřátel. Po mám výslechu a vysvětlení mého útěku se mě ptali, zda-li bych chtěl nějaké zaměstnaní nebo službu.

       Řekl jsem, že jsem byl v bývalé rakousko-uherské armádě šikovatelem a že bych nejraději byl přidělen do československé armády, neboť když jsem mohl sloužiti Maďarům ve vojsku za rakousko-uherské armády a pro svojí vlast a Československou republiku jsem tolik prodělal, proč  bych nemohl sloužiti své vlasti.

       Mému přání, abych byl zařaděn do československé armády bylo vyhověno a byl jsem ihned přidělen k pěšímu pluku 20 do Mukačeva, kde jsem ihned službu nastoupil.

       Zde končilo také mé utrpení, které jsem do té doby prodělal a začal mně nový život. S radosti jsem tuto službu nastoupil a s radosti jídosud konám, jsa si plně jist, že jsem konal a vykonal pro osvobozenouv last platné služby, což jest mojí nejlepší odměnou a jsem pro svoji milovanou vlast ochoten kdykoliv můj život obětovati.

                                                                                                          šrtm. Demetr Ivaňuk