Životopis štábního rotmistra Demetra Ivaňuka v letech 1918 - 1919

      Když jsem se vrátil ze světové války, ujal jsem se politického hnutí proti Maďarům. Zde jsem začal nový boj proti Maďarům. Má politika byla dobrá, tak že jsem se stal revolučním starostou a jako první starosta rusínské národnosti po světové válce. Jako starosta stál jsem v čele revoluční rady Jasiňské, řečnil jsem ma národním shromáždění a vedl jsem  politické hnutí proti Maďarům a bojoval jsem pro úplné odloučení Podkarpatské Rusi od Maďarů a pro připojení k Československu. Byl jsem s revoluční radou jakousi samostatnou vládou tak, jak to bylo v Čechách a na Moravě, prozatímní.

       Zde má bývalá první žena mě ignorovala a byla proti mé politice. Když jsem řečnil na národním shromáždění, tu má bývalá manželka posměšně pokřikovala proti mé řeči a snažila se, aby mou politiku zméněcenila. Ovšem byla vždy znemožněna a zakřiknuta lidmi, aby byla ticho.  Zde jsem měl velkou odpovědnost. Všechno na mně záviselo, cokoliv se v obci stalo, jako krádeže, bitky, urážky na cti, dluhy, lesní krádeže, se vším se přišlo za mou. Též jsem spravoval všechny obecní věci, které se nacházely ve velkém nepořádku v tak těžké době po světové válce. Když se někde něco přihodilo, ať již to bylo cokoliv, se vším se šlo ke starostovi a já musel všechno vždy urovnati tak, aby byli všichni spokojení a také se mně to vždy podařilo, jak se na pořádného starostu sluší. Pracoval jsem v zájmu lidu, hleděl jsem vyjíti každému vstříc, ale sám postrádal jsem spokojenosti života  a zvláště od nepřátelů, kteří mou politiku neschvalovali, aby Podkarpatská Rus byla od Maďarů úplně odloučena.

       Za moji snahu a spravedlivou službu byl jsem zvolen v roce 1918 za vyslance do Budapeště „kde se mělo jednati o Podkarpatskou Rus, aby  i nadále zůstala v moci Maďarů. Zde byl mně svěřen velký úkol, hájiti zájmy Podkarpatskoruského lidu proti Maďarům, kterým se jednalo o to, aby si svolanou konferencí do Budapešti zjednali souhlas všech stran, aby Podkarpatská Rus zůstala v jejích rukou.

       Když naše delegace přijela do Budapeště, čekala na nás maďarská vláda a provolávala slávu Podkarpatské Rusi.  

       Po příjezdu a provolání slávy zavedli nás do restaurace I. třídy na nádraží a tam celou delegaci Podkarpatsko Ruskou hostili a hleděli si nás pro svoje zájmy získati. Novináři chodili od jednoho k druhému a vyptávali se nás na poměry na Podkarpatská Rusi a na to zda lid je pro připojení k Maďarsku. Avšak ničeho pravdivého se od nás nemohli dozvěděti, ježto jsme na toto byli předem připravení a že nesmíme ničeho prozraditi, pokud nebudeme slyšení Maďarskou vládou, k jakému účelu si nás nechala předvolati do Budapešti. Zde se museli novináři spokojiti s tím, že se od nás ničeho nedozvěděli. Po ukončení hostiny v restaurac i odvedli nás na nocleh. Zde jsem já jako starosta agitoval a poučoval naše lidi ještě jednou, aby nenechali na sebe navléknout jařmo Maďarů, jelikož by jím bylo velmi těžko pod jejích vládou a trval jsem na tom, aby všichni se vyslovili proti připojení k Maďarsku, ať se s námi stane cokoliv, třeba že mě jako vedoucímu bylo maďarskými agitátory nabízeno skvělé místo, které jsem nepřijal a dále bojoval pro připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Druhého dne ráno navštívili nás opět novináři a začali se opět vyptávati kam se připojíme a kterou stranou potáhnem, aby tak mohli dáti do novin zprávu dříve, než promluvíme v maďarském paramentě Museli však odejíti s nepořízenou. Radili nám, abychom hlasovali pro Maďarsko, což pro nás bylo směšné a dělali jsme si z toho smích.

       Za nedlouho na to přišel posel z parlamentu, že se máme ihned dostaviti do parlamentu, že maďarská vláda již na nás čeká. Po cestě do parlamentu provolávali mám Maďaři slávu a zároveň Podkarpatské Rusi. Když jsme vstupovali do parlamentu, byli jsme přivítáni zvoněním a provoláním slávy. Ihned nás vyzvali, kdo z nás se hlásí se o slovo. Ovšem, byl jsem to já,který se o slovo přihlásil a jež byl zapsán. Vykázali nám místa k sezení a chvíli jsme čekali, až se maďarské panstvo posadí na svá místa. Když nastal klid počala nám maďarská vláda čísti připravený návrh, který byl plný slibů a kterými nás chtěli připraviti navždy o naši svobodu. Jejich připraveným návrhem pro získání Podkarpatské Rusi jsme nebyli nijak překvapení. Věděli jsme dobře , že maďarská vláda chce Podkaroatskou Rus získati za každou cenu. V návrhu slibovali vše možné i nemožné, jen aby nás získali na svoji stran.

       Ale pevná naše vůle nepovolila, aby Maďaři získali nadvládu nad Podkarpatskou Rusi. Byl jsem vyzván ke slovu o které jsem se přihlásil. Vystoupil jsem veřejně proti maďarské vládě a hájil jsem zájmy lidu našeho přes všechny maďarské sliby, které jsem kategoricky odmítl.

       Veřejně jsem prohlásil, že neschvaluji plány Maďarů, které se mým vystoupením v parlamentě úplně shroutily, Trval jsem na tom, že Podkarpatská Rus nikdy nepřijde do rukou Maďarů, nýbrž, že bude patřiti naším bratřím Čechoslovákům. Na toto prohlášení byl konec všemu. Konference i konec přátelství k nám. Když jsme vycházeli z parlamentu již nám nebyla provolávána sláva a již nás nehostili, neb jsme byli rádi, že jsme  z Budapeště utekli. Samozřejmě  jsme se měli potom velice zle. Každý z nás hleděl, aby se co nejdříve dostal do vlaku a měl již Budapešť  za sebou, což se nám ve zdraví podařilo, avšak Maďaři si nás, zvláště mě velice dobře  poznamenali, neboť mě považovali za největšího nepřítele, který jim zbořil jejich plány.

       Cesta na Podkarpatskou Rus z Budapeště byla pro  nás hrozná. Na každé stanici, kde vlak zustavil, bylo na nás pokřikováno."mégallj, megállj te budos poros“ / počkejte, počkejte vy sprosťáci: / Očekávali jsme, že po nás budou střílet do vlaku, nebo použijí jiného násilí proti nám, avšak díky bohu se tak nestalo. A tak jsme se těžce a se strachem dostali na Podkarsatskou Rus, do svých donmovů. Když jsme přišli domů,  ani zde jeme nebvli vítání, ovšem, že od Maďarů a Židů.  Zde se vše Maďaři a Židé již0 dříve dozvěděli z novin, že nás Madaři ani Podkarpatskou Rus nezískali pro sebe. Maďarská vláda se musela spokojiti s tím co my Rusínini z Podkarpatské Rusi jsme jim nadiktovali, jejich plány zmařili a že jejich sliby na nás neměly žádného vlivu. S tím rozhodnutím, se kterým jsme se do Budapešti odebrali, s tím jsme se opět vrátili, Po znali jsme, žejejich sliby, pohostinství jsou pro nás jen pozlátkem a to shodli jsme se, že nikdy Podkarpatská Rus nesmí připadnouti pod maďarskou vládu i kdybychom se museli se svým lidem o to násilím postarati. Nezaprodali jsme Podkarpatskou  Rus a stáli jsme na tom, že s vládou Maďarů je u nás konec a jsme osvobození z jejich otroctví.

        Když jsem se vrátil domů, byl jsme uvítán svým lidem, ale moji nepřátelé, to byli Maďaři a Židé, by mě byli nejraději utopili na lžíci vody.  Ujal jsem se zase svého úřadu jako starosta obce Jasiny, kterýž to úřad nebyl nijak závidění hodný, pro velké nepořádky a stálou nejistotu o život, které tehdy panovaly v tak těžkých poměrech po válce. Vojáci se stále vraceli domů z války, každý něco chtěl, všichni se vším přišli na starostu, lid byl nepokojný, zkrátka bylo životu stále nebezpečné a těžké úřadování. Jediné dobro bylo to, že lid mě měl na Podkarpatské Rusi velice rád a na mě se vším spoléhal, neboť jsem s každým slušně jednal a každému dobře poradil. Lid viděl, že dobře pracuji, svolávaly se schůze na nichž jsem agitoval pro připojení k Čs. republice a tak jsem prozatímně vedl se zatímní národní radou záležitostí obce Jasiny a porady jak dále postupovati. Byli jsme jakousi prozatímní vládou, jak tomu bylo v Čechách a na Moravě. Vedli jsme ty krásné boje v roce 1918 a 1919 se zápalem směrem k Marmarošské Sehotě. Zde jsme měli velký úkol chrániti lid přednásilnostmi Maďarů, maďarského bolševického vojska, aby neobsadili údolí okresu Rahovského až po Jasinu, než příjdou naše československá vojska obsaditi naši milovanou zemi. Již jsme dobře věděli, že patříme k naším bratrům Slovanům - k Českoslosenské republice.

       Zde o tomto krásném boji rumunská armáda zatlačila maďarské bolševické vojsko. Zde se skončil náš boj. Dále jsme bojovali v boji politickém až do příchodu československého vojska. Ale já se bohužel na volné noze tohoto štěstí nedočkal, abych mohl přivítati československé vojsko v Jasině, jako revoluční Jasiňský starosta, který bojoval všemi  prostředky pro připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice.

       Proč jsem neměl toto štěstí na které jsem tak dlouho čekal?

       V roce 1919 asi v měsíci červnu byl jsem poslán z Jasiny revoluční  radou a obyvateli do Marmarošské Sehoty ohledně obecních záležitostí jako starosta obce Jasiny. Zde mě Maďař a maďarští Židé velice dobře poznali a očekával jsem, že mě za mé vystoupení v Budapešti a za mé neohrožené boje stihne ze strany Maďarů pomsta, což se také stalo. V Marmarošské Sehotě mě Maďaři s pomocí židů chytili a uvrhli mě do marmarošsko-sehotské věznice. V tomto vězení byl konec mého starostování a mé politice. Jelikož jsem nevěděl, proč

mě uvěznili, dovolával jsam se práva a spravedlnosti, co ode mě chtějí. Nechali mě asi týden bez jakéhokoliv výslechu. Byl jsem v cele úplně sám uzavřený a nikdo se mnou, ani dozorci, nesměl mluviti,

       Po týdnu přišli dozorci pro mě a předvedli mě před vyšetřujícího soudce, kterého jsem hned poznal, že je to vyšetřující soudce od okresního soudu z Rahova. Zde jsem hned poznal oč se jedná a proč mě uvěznili. Když jsem vstoupil do kanceláře, soudce mě změřil očima, aniž na můj pozdrav odpověděl a ovšem ihned mě poznal, jako svého politického odpůrce. Poznal jsem ihned, že je se mnou zle, Podíval se na mě přísným pohledem a povídá: "Již jste tady!" Ihned jsem poznal, že zde budou dozvuky mého boje v Budapešti a konec mého starostování. Ptal se mě: "Vy jste starosta z Jasiny !" na čež jsme mu odbověděl,

že mě velice dobře zná a že se nemusí proto ptát. Nechal jste mě i pozdravovat hlavnoslužným z Jasiny, když u mě přespával a teď mě neznáte. Odpověděl mně z vysoka; Znám Vás. Jste Kristus z Jasiny, ale už nebudete. Již jsem byl připraven na nejhorší ,Více se mě vyšetřující soudce neptal. Zavolal dozorce, kteří ke mně přistoupili a chtěli odvésti. Ale já byl tak vysílen, že jsem neměl tolik síly, abych sám šel. Vedli mě po schodech dolů a já si byl jist, že mě vedou na šibenici .Odvedli mě však zpět do mé cely kde mě opět uzavřeli. Nevěděl jsem a nemohl jsem se od nikoho dozvěděti, co se se mnou stane. Do kanceláře mě k dalšímu výslechu již nevolali, ač jsem o to několikráte požádal. Ale nikdy jsem se ničeho nedovolal. Strava byla velmi špatná a z domova nikdo za mou nepřišel, ježto nikdo nevěděl, co se se mnou stalo. Tak jsem se ve vězení trápil za naši svobodu, čas utíkal a já zestárnul k nepoznání. Očekával jsem, kdy přijdou, vyvedou mě ven a učiní mému trápení konec. Když jsem se často ptal, co vlastně se mnou zamýšlejí, nedostalo se mně nikdy odpovědi.

       A když mě již odpověděli tu a tam, tak nic jiného, než že o mou existenci je již postaráno, abych se o nic nestaral. Když jsem byl na procházce s ostatními vězni, tu se tu a tam šuškalo a na mě ukazovalo, že budu oběšený. Ostatní vězni mě litovali. Věděl jsem již, že jsem jako politický vězeň pro mé výroky v Budapešti „Vedle mé cely byl vězněn rovněž jeden starosta z Apší, který se sám oběsil. A proto počítali, a rovněž i já, že příjde nyní řada na mě a že skončím na šibenici.

       Avšak i v mé věci nastal neočekávaný obrat. Ve věznici byl uvězněn také jeden známý Podkarpatskoruský zbojník Šuháj, který ve vězení zastával místo kuchaře. Tento Šuháj mně ráno při donesení snídaně říkal, že mě Z vězení osvobodí. Jakým způsobem mě chtěl osvoboditi to jsem nevěděl a také jsem nevěděl, že je to Šuháj. O tom jsem se dozvěděl později. Tento zbojník jednoho dne po snídani z věznice uprchl, aniž by se vědělo, jakým způsobem. Nebylo toho dne ani snídaně, neboť byla sháňka po Šuhajovi, který byl pryč a nezůstalo po něm ani památky a neměl také kdo snídani za něj vařit. Správcev ěznice a dozorci se sháněli po novém kuchaři, avšak mezi vězni nenašli žádného, který by  uměl vařit. Přišla tedy řada na mě a já jsem úkol kuchaře převzal, neboť jako bývalý šikovatel jsem vařiti trochu uměl, poněvadž  jsem na vojně měl dosti příležitostí se vaření přiučiti. Vařil jsem dobře a vězni byli spokojeni. Ale když se vyšetřující soudce dozvěděl, že dělám kuchaře, bylo velmi zle. Ihned jsem musel z kuchyně zpět do cely, což mě nebylo nijak vítané. Za nějakou dobu však pro mě opět přišli, že mám jit do kuchyně, poněvadž nemohli nikde žádného kuchaře sehnati, ježto se z vězňů nikdo nepřihlásil. Jednoho dne naskytla se mně vhodná příležitost mluviti s jedním známým z války. V kanceláři vyšetřujícího soudce byl jeden pán, soudní notář, kterému se dostaly do ruky mé spisy a jemuž bylo jméno  Demetr Ivanuk velice povědomé. Nedalo mu to pokoje,  až mě ve věznici navštívil. Dostal jsem tudíž jednoho dne tuto neočekávanou návštěvu.

Dozorce vězňů přišel pro mě do kuchyně, abych šel s ním, že mám na chodbě návštěvu. Byl jsem velice překvapen, neboť  za celou dobu mě nikdo nenavštívil. Še1 jsem na chodbu, kde vidím jen neznámého pána, který se mě, podávajíc mně ruku ptá, zda-li jej znám. Já mu musel odpověděti, že jej neznám, ježto jsem jej takto skutečně nepoznával. Avšak on mně říká na to, že je onen, který byl se mnou ve světové válce a já na to jsem si hned na něj vzpomněl. Zde jsme něco mezi sebou pohovořili, ovšem že potichu a to o tom, jak bych se dostal z vězení ven. Tento pán byl již do všeho zasvěcen, ježto četl moje spisy a věděl, že jsem uvězněn jako politický vězeň a že mě nečeká nic dobrého. Litoval mě, poněvadž  jsem s ním ve válce jako s prostým vojínem dobře zacházel, příslíbiv  mně svou pomoc v útěku z věznice. Jméno onoho pána nemohu z politických důvodů zde uváděti, aby neměl tím nějakých následků. Po odchodu onoho pána jsem opět odešel pokračovati ve vaření oběda, avšak neměl jsem již žádného stání, dozvěděv se co na mě čeká a má první myšlenka byla osnovati plán k útěku, neb jsem nemohl dále vyčkávati, ježto každá chvíle pro mě znamenala ztrátu života. Po úvaze jsem přišel k názorun, že  mně nezbývá nic jiného a následovati mého předchůdce a dostati se z vězení co nejdřív  ven. Konečně se mně vše podařilo a jsem z MarmarošskoŠehotské věznice ještě s KepušemVaselem utekl. Byla to ovšem jen šťastná náhoda. Jak jsem se dostal z vězení ven nemohu prozraditi,  ježto by určité osoby mohly jejich jmenováním v tomto spise míti nějaké pro ně nedozírné následky, jež mi přiútěku pomáhaly a jímž jsem dal čestné slovo, že je v žádném případě neprozradím, Na útěku jsem byl ve velkém nebezpečí, že budu někde zastřelen, jsem byl pronásledován a v kritickém okamžiku mně nezbylo nic jiného a přeplavati řeku Tisu a prchati hladový před pronásledovateli přes lesy, pole, kopce a k svému domovu, jsa úplně mokrý. Měl jsem obavu, že budu opěťchycen a co by mně za to čekalo si každý jistě domyslí.V noci bál jsem se v lese každého keře, neb jsem se stále domíval, že u něj někdo čeká, aby mě lapil. Po čtyři dny a noci jsem takto vysílený prchal do svého domova Jasiny, kam jsem se v noci dostal úplně zničen hladem a únavou.V Jasině doplazil jsemse k svému strýci, který bydlí u lesa, hledaje tam ochrany. Když jsem strýčka zbudil měl tento obavy, že bude nésti následky mého ukrývání  a nevěděl, co má se mnou počíti.

       Přese vše mně však otevřel a vypravoval mně, že je V Jasině po mě velká sháňka, abych dal na sebe pozor, neb jak mě dopadnou, že je to konec mého života. Tetička se o mně ihned postarala, dala mně teplé prádlo a šaty a mléka, kterého jsem však pro velkou únavu a vysílení nemohl ani požití. Na to strýček se odebral k mé matce a sdělil ji, že jsem u něj. Ještě v noci přišla matka za mnou ke strýci, kde jsme se domluvili na tom co činiti, abych nebyl dopaden. Dal jsem proto matce radu, aby doma pod chlévem vykopala díru, kde bych se mohl schovati a kde by mě mohla dodávati potřebnou stravu. Ještě téže noci matka díru vykopala a já do ní zalezl, ovšem zase v noci dne 15/12. 1919. Díra byla však tak malá, že jsem v ní nemohl ani státi, ani seděti, nýbrž jen ležeti, což bylo pro mě opět vězením. Tam mně nosila matka i stravu, kterou mně dávala dírou učiněnou pod jeslemi dobytka do kterých se dávalo seno dobytku. Jídlo nosila matka v kbelíku, ve kterém nosila pití krávám, aby se nic neprozradilo. Byl to pro mě těžký život, ale přece mně bylo lépe než ve vězení. V této díře jsem proležel téměř až do 10. května 1920. Utekl bych býval již z ní dříve, ale pro velkou zimu nemohl jsem tak učiniti, poněvadž bych na cestě bez přístřeší byl někde zmrzl. Musel jsem proto vyčkávati jara a lepšího počasí. V  noci z 10. na ll. května 1920 jsem se konečně odhodlal  vydati se pěšky na cestu do Užhorodu přes lesy a podkarpatské polonimy podle Polských hranic, obávaje se, že budu každou chvíli dopaden. Utíkal jsem všemi možnými oklikani a cesta mně trvala šest dní a noci než jsemse do Užhorodu šťastně dostal ,kdejsem se přihlásil u civilní správy československé. Zde jsem se cítil již jako doma bezpečne, ježto sem již nesahala moc mých úhlavních  nepřátel. Po mám výslechu a vysvětlení mého útěku se mě ptali, zda-li bych chtěl nějaké zaměstnaní nebo službu.

       Řekl jsem, že jsem byl v bývalé rakousko-uherské armádě šikovatelem a že bych nejraději byl přidělen do československé armády, neboť když jsem mohl sloužiti Maďarům ve vojsku za rakousko-uherské armády a pro svojí vlast a Československou republiku jsem tolik prodělal, proč  bych nemohl sloužiti své vlasti.

       Mému přání, abych byl zařaděn do československé armády bylo vyhověno a byl jsem ihned přidělen k pěšímu pluku 20 do Mukačeva, kde jsem ihned službu nastoupil.

       Zde končilo také mé utrpení, které jsem do té doby prodělal a začal mně nový život. S radosti jsem tuto službu nastoupil a s radosti jídosud konám, jsa si plně jist, že jsem konal a vykonal pro osvobozenouv last platné služby, což jest mojí nejlepší odměnou a jsem pro svoji milovanou vlast ochoten kdykoliv můj život obětovati.

                                                                                                          šrtm. Demetr Ivaňuk

Kdysi jsem četl knihu Horalská republika od Zdenka Matěje Kuděje z roku 1932. V knize se děj odehrává na pozadí vzniku a existence Huculské republiky v roce 1919.  Huculská republika byl krátkou dobu existující stát na území Podkarpatské Rusi. Stát existoval v lednu až červnu 1919, nebyl však nikým uznán. Poměrně dlouho jsem se marně pokoušel sehnat více seriózních informací o historii tohoto státečku.

Těsně před válkou se na nás obrátila pravnučka údajného starosty Jasini z let 1918 - 1919, zda bychom jí pomohli zjistit něco víc o jejím předkovi. Vydali jsme se s ní do Jasini na přelomu října a listopadu 2022. Již cestou nás mile překvapila, když vytáhla a přečetla životopis svého praděda, který on pravděpodobn přiložil k žádosti o povýšení v československé armádě. V Jasini jsme pak zjistili, že Dmitro Ivaňuk, její praděd, byl nejen starostou, ale i ministrem vnitra Huculské Republiky. A také byl zřejmě členem rusínského shromáždění, které svolala 7. prosince 1918 do Budapešti maďarská vláda. To se nám podařilo ověřit i v místním muzeu, kde právě chystali výstavu o Huculské republice a odkázali nás na článek ukrajinského historika Alexandra Pagirya, který se této problematice věnoval. 

Naše slibné pátrání bohužel přerušil nájezd ruských barbarů na Ukrajinu a my jsme naši energii přesměrovali na podporu napadeného státu. V následujících 2 článcích se ale s vámi podělíme o článek ukrajinského historika a životopis Dmytra Ivaňuka, které se nám s pomocí umělé inteligence podařilo převést do digitální podoby a přeložit.

Dmitra Ivaňuka ve svém článku zmiňuje Pagirya. Dále zmiňuje staršího (dědeček) a mladšího (strýc) Kločuraka, což jsou příbuzní Haliny Pawlowské. Naopak Dmitro Ivaňuk se ve svém životě dopouští fabulace, když tvrdí, že byl vedoucí delegace Rusínů do Budapešti (ve skutečnosti to byl Kločurak) a že se vyjádřil pro připojení k Československu (ve skutečnosti k Západoukrajinské lidové republice). Alespoň vidíme, že přikrášlovaní životopisů tu bylo i dříve. Pozoruhodné je i jeho setkání se zbojníkem Šuhajem ve vězení. Budeme se těšit, pokud nám napíšete komentáře.

Přečtěte si krátkou zprávu o výpravě Majky na Podkarpatskou Rus loni v Srpnu.

V srpnu jsem byla na Zakarpatí, tak podávám pár informací o tom jak se tam teď žije.
Přejezd hranic v obou směrech trval víc jak pět hodin ( jela jsem linkovým autobusem).
První den jsem přespala v Užhorodu v hotelu Zakarpatí, myslím, že dobrovolně bych si ho nevybrala, ale jinde bylo obsazeno. Ve městě, zdálo se, život plynul jako obyčejně. Bylo znát, že je tam hodně lidí, restaurace a kavárny zavíraly v šest večer a všechno je drahé. Druhý den jsem odjela maršrutkou do Nižnye Vorota ke kamarádce, tam jsem strávila pár dní. Z Nižných Vorot jsem jela do Mižhirje a dál do Siněviru. Nikde jsem se nezastavovala, tentokrát jsem neměla moc času a chtěla jsem dojet do jednoho pravoslavného ženského kláštera v lese (směr Vilšany až za přehradou). Do toho kláštera mě dovezl Ivan ze Siněviru, se kterým jsem už byla telefonicky domluvená. Zůstala jsem tam tři dny, trochu jsem jim pomáhala a taky pásla krávy ale měla jsem i dost času, abych si udělala pár výletů do okolí. Po třech dnech jsem se vydala pěšky opačným směrem na Chust. V první vesnici jsem se zastavila v “magazíně”, prodavačka byla trochu zvědavá a když zjistila, že jdu z monastýra (bylo to, jako bych vyslovila kouzelnou formuli), tak mě posadila tchánovi do auta, že jede do Chustu. Ještě jsme tam ani nedojeli, když zastavil v jedné vesnici a říká:” Ten autobus před námi jede do Prahy, zeptám se řidiče, jestli vás vezme.” Vzal mě a tak jsem jela až do Brna.

Víkend prodloužený 17. listopadem jsme využili k setkání jihomoravské a západočeské sekce našeho spolku. Standa a Zdenek připravili skvělý program.

V pátek jsme si prohlédli centrum Plzně a ve Starém Plzenci jsme absolvovali exkurzi v Bohemia sektu a poučili se o problematice výroby sektů a ochutnali jsme i některé nám doposud neznámé české sekty z vyšších produktových řad. Večer jsme se potom sešli se všemi dostupnými členy, osobně jsme se seznámili a probrali jsme možnosti další činnosti.

V sobotu jsme zamířili na Chodsko. Cestou jsme si nejdříve zevrubně prohlédli zámek v Čečovicích, který Zdeněk s manželkou a partou nadšenců koupil a postupně jej uvádějí do původního stavu. Následně jsme udělali zastávky na krátké prohlídky Horšovského Týna, Klenčí pod Čerchovem a Výhledů. V Trhanově jsme si vedle Lomikarova zámku dopřáli opulentní oběd a kolem Kozinovy chalupy v Újezdě jsme dorazili do Domažlic na plavecký stadion, kde jsme se ubytovali. Pozdnější odpoledne jsme věnovali plavání a radostem aquaparku a poté jsme se vydali na prohlídku centra Domažlic s místní průvodkyní. Protože už bylo dost chladno, větší část prohlídky jsme strávili v kulturním centru pivovaru Domažlice, kde jsme si kromě tajemství výroby piva místní sládkovou prohlédli i výstavu o sousedských vztazích mezi Chody a Bavory napříč stoletími a dozvěděli se zřejmě pravdivější verzi příběhu o Kozinovi a Lomikarovi, než od Jiráska. Následně jsme místní pivo ochutnali při večeři v pivovarské restauraci za zpěvu dudácké kapely, kterou nám naši plzeňští členové přichystali jako překvapení.

Neděli jsme pak už věnovali dlouhé cestě domů, kterou jsme si zpestřili pouze obědem a prohlídkou Strakonic.

Připomeňme si pěkné chvíle prohlídkou fotek.

Protože díky probíhající válce považujeme poznávací výpravy na Ukrajinu za nemorální, vydali jsme se letos na východ Slovenska. Zde žije také početná rusínská komunita v několika desítkách obcí a na Prešovské univerzitě je Ústav rusínského jazyka a kultury. Akce se zúčastnilo 12 členů, což představuje více než čtvrtinu našeho spolku.

Vyrazili jsme z Brna ve středu odpoledne ve třech autech a sešli jsme se příjemném hotelu Hubert v Levoči. Už bylo po sezóně, restaurace byla večer zavřená, a tak jsme akci důstojně zahájili burčákem, který v množství více než dostatečném vyrobil a dodal Ivan. 

Ráno jsme se přesunuli na historické náměstí, načerpali jsme atmosféru krásného středověkého města a prohlédli jsme si oltář mistra Pavla v místní bazilice, který je zapsán ve světovém dědictví UNESCO. Po brzkém obědě ve Spišskom salaši jsme přijeli na Prešovskou univerzitu, kde jsme se sešli se členy Ústavu rusínského jazyka a kultury. 

Setkání začalo prezentací nové knihy docenta Padjaka, ve které uvádí překlady her světových autorů do rusínštiny od Jaroslava Sysaka, uvedené (rusínským) Divadlem Alexandra Duchnoviče v Prešově.  Záměrem je využít těchto obecně známých textů ke kodifikaci spisovné rusínštiny. V následné diskusi pan Padjak i jeho kolegové v optimistickém duchu shrnuli práci, kterou pro rozvoj rusínštiny vykonávají. Poté jsme my představili náš spolek. V následující besedě jsme se potom věnovali problémům Rusínů na Ukrajině (která je z obav ze separatismu jako národnost neuznává) a dialektům rusínštiny (a oblasti, odkud byl vybrán dialekt pro spisovnou rusínštinu na Slovensku). Členové ústavu mluvili mezi sebou i s námi výhradně rusínsky a na závěr každý dostal jeden výtisk prezentované knihy, takže všichni naši členové se v rusínštině významně zlepšili.

Z Univerzity jsme se poté přesunuli do Muzea rusínské kultury, kde jsme se zúčastnili vernisáže výstavy Divadlo Alexandra Duchnoviče v proměnách času. Akce opět probíhala především v rusínštině a byla doprovozena zpěvy rusínských lidovek. Kromě prohlídky muzea jsme se během rautu měli možnost seznámit i s ředitelkou muzea, paní Královou a dalšími osobnostmi rusínské kultury na Slovensku. Na závěr jsme jako spolek dostali 15 nových rusínských knih do naší knihovny a docent Padjak nám pak do svých knih napsal věnování. Fotky z akce jsou zde fotky

Plni dojmů jsme se ještě večer přesunuli do Svidníka, kde jsme v hotelové restauraci zhodnotili tento událostmi nabitý den.

Pátek jsme zahájili prohlídkou vojenského muzea ve Svidníku, zaměřeného především na boje v obou světových válkách, které v okolí probíhaly. Následovala prohlídka skanzenu "Muzeum ukrajinské kultury" jehož název se dochoval ještě z předrevolučních dob, kdy byli Rusíni povinně označováni za Ukrajince. I přes tuto nesrovnalost v názvu se nám vesnička složená z staveb dovezených z okolních rusínských vesnic velmi líbila. 

Následovala prohlídka kostela sv. archanděla Michaela v Ladomirové a kostela sv. Mikuláše v Bodružálu. Oba kostely jsou zapsány ve světovém dědictví UNESCO a uchvátily nás především překrásnými interiéry. Hlavně naše dámy měly možnost navštívit prostor za oltářem, což by bylo na Podkarpatské Rusi nepřípustné. Krásné letní počasí jsme využili i k návštěvě bojišť v Údolí smrti a v Dukelském průsmyku, kde jsme navštívili rozhlednu a vše si prohlédli i z ptačí perspektivy.

Na večer jsme se pak přesunuli do Hostovic, rodné vsi Ivanovy. Zde nás pohostili výborným gulášem a domácím vínem. Po večeři jsme setrvali v družné zábavě a Ivan s bratrem Milanem nám k tomu svými mocnými hlasy zazpívali mnoho rusínských písní.

V sobotu jsme již naše tempo zvolnili. Prošli jsme se do sousedního Osadného, kde jsme si prohlédli v kostele kryptu s kostmi vojáků padlých v první válce a v hospodě jsme si dali místní rusínskou specialitu - smažené pirohy plněné zelím, brynzou a brambory. Po návratu nám starosta Hostovic pověděl o historii i současnosti obce a vyjádřil svůj pohled na aktuální světové i domácí dění. Nakonec jsme si prohlédli místní kostel sv. Bohorodičky a přilehlý vojenský hřbitov. Po opulentní večeři následoval už jen závěrečný večírek.

Neděli jsme pak celou strávili na téměř 600 km dlouhé cestě domů. Výprava byla díky náplni i krásnému počasí úspěšná a doufáme, že příští rok ji zopakujeme.

V sobotu. 16. 9. se náš spolek zúčastnil každoročního festivalu národnostních menšin Babylonfest. V krásném letním počasí se našich deset členů na stánku prakticky nezastavilo. Podvědomí o Podkarpatské Rusi jsme šířili především prostřednictvím jídla - prodali jsme 50 porcí boršče a 40 porcí bograče. Žíznivé hosty jsme osvěžili 100 pivy značky Karpat. Kdo chtěl, mohl si vyfotit QR kódy a tak se dostat k receptům na našich webových stránkách. Kromě toho jsme prodali 3 knihy Vlada Kušteka Československý svět v Karpatech a rozdali větší množství starších čísel našeho časopisu. Všichni zájemci dostali vyčerpávající odpovědi na své otázky, mezi nimiž tradičně převažovaly dotazy na Mikolu Šuhaje. Setkali jsme se ale i se zajímavými dotazy na téma původu Rusínů a jejich jazyka, heraldického původu podkarpatského znaku a vymezení Rusínů oproti Ukrajincům.

Také jsme navázali přátelské vztahy s ostatními menšinami a s Maďary jsme dohodli, že odloženou soutěž ve vaření bograče uskutečníme mimo babylonfest v Údolí oddechu.

Díky všem aktivním i pasivním členům za účast.

Viktoria měla smůlu. Válka ji zastihla už v roce 2014, protože bydlela na předměstí Luhansku. Nejdříve po okolí pobíhala hrstka místních zchudlých Rusů zfanatizovaná kremelskou propagandou a vykřikovala protiukrajinská hesla. Později se ale začali mezi nimi objevovat ozbrojenci a do oblasti přišla ukrajinská armáda.  Po té, co se v okolí začalo střílet, opustili s manželem a třemi dětmi  svůj dům a odešli do Ukrajinského vnitrozemí, do Nikopolu. Na přijetí ruského občanství, ani na vystěhování do Ruska vůbec nepomyslela. I když její mateřská řeč je ruština, považuje se za občanku Ukrajiny a všem, kteří po Rusku touží, vždy říkala, že jim nic nebrání, aby se tam odstěhovali, že místa je tam dost. Ona je spokojená na Ukrajině, ruská nihilistická a nabubřelá  mentalita jí nikdy nepřirostla k srdci.

V Nikopolu si našli bydlení a práci a později se jim narodilo čtvrté dítě. Když v únoru 2023 vtrhli Rusové na Ukrajinu, zastavili se na protějším břehu Dněpru a Nikopol se stal terčem každodenního ostřelování.  Manžel proto po krátkém váhání poslal Viktorii s dětmi do bezpečí, do České republiky s tím, že se nejdříve postará o majetek rodiny a potom přijede za nimi (Na Ukrajině se mobilizace nevztahuje na otce tří a více nezletilých dětí). Bohužel, za dosud ne zcela objasněných okolností byl zabit a tak se čerstvá vdova ocitla sama se čtyřmi dětmi poprvé v zahraničí.

Nejdříve přes KACPU v Brně sehnala dočasné ubytování u Vranovské přehrady a snažila se vydělávat pomocnými pracemi v místních restauracích. Když ale skončila sezóna  a zároveň se přiblížil konec nájemní smlouvy, ocitla se ve velmi tíživé situaci a obrátila se s žádostí o pomoc na Odbor sociální péče  brněnského magistrátu. Měla štěstí, protože její žádost skončila v rukou úřednice Káti, která pochází z Jasini na Podkarpatské Rusi. Káťa zase zná náš spolek a řekla mi o tomto případu a zeptala se, zda bychom nemohli pomoci, protože jejich odbor na to nemá už kapacitu. Měla štěstí. Zrovna tou dobou se z bytu, na jehož pronájem se na počátku války více lidí složilo, stěhovala do Kanady jiná ukrajinská vdova s dětmi. Vše proběhlo rychle a do týdne bydlela Viktorie i s rodinou v zařízeném třípokojovém bytě.

Od nás dostala půl roku bydlení zdarma s tím, že do té doby se zde rozkouká a najde si práci, aby byla soběstačná. Pomohli jsme jí umístit dvě děti do školy a jedno do školky. Nejstarší dcera se rozhodla pokračovat v dálkovém studiu vysoké školy na Ukrajině a k tomu si našla práci v rychlém občerstvení. Po večerech pak pracuje jako kosmetička. Viktoria si během pár měsíců našla práci jako uklízečka a ošetřovatelka tak, aby se současně mohla věnovat péči o malé děti. Rodina s příjmem sotva vychází, ale je šťastná, že bydlí na pěkném a bezpečném místě. Ačkoliv je její rodný jazyk ruština, přestala rusky mluvit a přešla výhradně do ukrajinštiny.  Za rok se naučila česky rozumět prakticky všemu a v běžném denním životě se česky i domluví. Její děti po roce ve školách a školce mluví česky prakticky bez přízvuku.

Vzhledem k tomu, že ve svých čtyřiceti letech se Viktorie poprvé ocitla v zahraničí, je pozoruhodné poslechnout si její názory na život zde:

Na Ukrajině je pár velmi bohatých lidí a většina je poměrně chudá, ve srovnání s ČR. Střední třída je velmi málo početná. I když jsme s mužem oba pracovali v průmyslu a měli jsme nadprůměrné platy, na uživení naší početné rodiny to nestačilo a museli jsme si k tomu ještě přivydělávat. Proto jsou na Ukrajině lidé většinou orientovaní na vydělávání peněz. Volné dny nebo dokonce dovolená jsou prakticky neznámé pojmy. Na Ukrajině jsou proto prakticky všechny obchody a služby dostupné 7 dní v týdnu a otevírací doba je delší než zde. Lidé mají proto málo, nebo vůbec žádný čas na zábavu a na společenské styky. V ČR se mi líbí celkově mnohem vyšší životní úroveň oproti Ukrajině. V práci mám volné víkendy. Češi se mnohem více věnují zábavě a společenskému a rodinnému životu. Je tu uvolněná atmosféra a lidé se tváří spokojeně. Oproti Ukrajině zde není projevována zdaleka taková úcta a pozornost ženám a starším lidem – na Ukrajině je například naprostá samozřejmost uvolnit jim místo k sezení v hromadné dopravě. Také mě překvapily poměrně dlouhé dodací lhůty na různé vybavení do domácnosti a dlouhé termíny objednání služeb. Na Ukrajině to většinou lze vyřídit do druhého dne.

A ještě pár postřehů ze současné Ukrajiny – Viktoria musela během svého pobytu zde dvakrát odcestovat zpět na Ukrajinu kvůli vyřízení úředních formalit.  V oblasti bojů si lidé nezištně pomáhají a spolupracují. Ve městech, která se stávají terčem ruského ostřelování raketami a drony  se lidé snaží válku vytěsnit, ale v případě potřeby si pomáhají. Na venkově, kam ruské rakety nedopadají je pro lidi válka něco vzdáleného, co je obtěžuje. O uprchlících v zahraničí si myslí, že žijí v luxusu a dostávají nemalé částky podpory.

Nezbývá nám než si přát, aby byly loupeživé uralo – altajské hordy společným úsilím brzy rozdrceny a vyhnány z Ukrajiny, aby se uprchlíci mohli vrátit domů a začít budovat novou Ukrajinu.

Vzpomínka na Libora Chytílka

Setkávání s mými předky

Prvním „setkáním“ s Podkarpatskou Rusí se mi dostalo hned v dětství a bylo celkem nezvyklé pro malé dítě předškolního věku:“Tvůj dědeček spí svůj věčný sen tam, kde byl ve svém krátkém a těžkém životě šťastný. Spí vysoko u oblohy, pod keřem červeného hlohu. Ptáčci mu tam zpívají.“ Babička nevěděla kde přesně byl manžel a milující táta pochován, jen s mámou tušily.

Babičce s mámou zbyly jen vzpomínky a touha vypravit se na bývalé území Československa – Podkarpatskou Rus. Babička se toho okamžiku nedožila, žila jen ve vzpomínkách. Maminka a otec odjeli v létě roku 1997 a přijeli nadšení. V následujícím roce jsem odjela i já s dětmi.

Setkání s Liborem - 1997

Máma přijela nadšená, jenže cestovka ze Vsetína v dalším roce stačila zkrachovat.

Na podzim téhož roku jsem si omylem koupila Špígl – bulvár. A na jedné ze stránek, vykoukl na mne malý článeček o Podkarpatské Rusi, CK Subcarpatia Brno s nabídkou poznávacích turistických zájezdů po bývalé Podkarpatské Rusi. Máma mi nejprve za noviny nadala, co kupuji za škvár, ale jen do té doby než jsem ukázala článek. A v ten moment jsme začaly kout plány. Zavolala jsem na uvedené telefonní číslo a jupí, volná místa v zájezdu byla ještě k dispozici, a tak jsme se vydali po stopách mámina dětství všichni.

Byli jsme domluveni, že na autobus budeme čekat v Hranicích na zastávce Pod farou, na výjezdu z města směr Valašské Meziříčí. Bus zastavil, pan Libor nás přivítal a po cestě seznamoval všechny účastníky zájezdu s programem a tím, co by mohlo nastat. Vše co sdělil, se splnilo do puntíku. I ta státní hranice se slovenskými a ukrajinskými státními orgány. Zájezd super, dojeli jsme zpět a přemýšleli i dalších cestách po této zemi. A tak jsme jezdili s Liborem snad do roku 2010, jako turisté, ale i soukromě autem. A vždy se nám dostalo plno informací a setkání se zajímavými lidmi díky Liborovi.

Pokud přišla nějaká překážka, Libor hned řešil, někdy úspěšně jindy méně, ale vždy jsme byli spokojeni. Takto jsme poznali kus Podkarpatské Rusi její střední část kolem Koločavy, Siněviru, města Mižhirje, ale i východní oblast kolem Jasiny.

2002 – 2022

Léta běžela a při léčebném pobytu Libora v Teplicích nad Bečvou, jsme se domluvili na akci – seznámení se s uměleckým školstvím na Zakarpatí. Příprava trvala snad dva roky, do této akce jsme požádali o spolupráci Mgr. Ivan Latka, předsedu klubu TGM v Užhorodě a historik. Nastal čas posledních příprav a v květnu roku 2005 jsme vyjeli s DPS Sluníčko, sborem naší základní umělecké školy. Rodiče nám svěřili své dětičky - 40 žáčků ve věku 10 – 18 let. Čtyři učitelky instrumentalistky a sbormistryně pěveckého sboru a jela i naše paní doktorka Cecílie. A samozřejmě Libor, náš průvodce po cestě. V Užhorodu jsme byli přizváni k vernisáži fotografií ing. Rudolfa Štursy pod názvem Bohem zapomenutá země, která se konala ve skanzenu. Následoval i koncert v Dětské umělecké škole na náměstí Sandora Pettöfi (dříve náměstí T.G.Masaryka). Další koncert jsme hráli na Kyjevské univerzitě, pobočka Užhorod - slovanské katedře pro studenty českého jazyka. Další den jsme opustili

město a v divadle v Mukačevu následovalo další vystoupení. Pak další a další města Tjačiv a Teresva hudební škola, základní škola v Hrušovu, dva koncerty v Koločavě a na břehu SIněvirského jezera, to byl takový bonbónek a naše rozmařilost. Vše klapalo jak na drátku a my se vrátili šťastní z naší velké cesty po deseti dnech domů. A navíc jako bonus jsme podepsali dohodu o mezinárodní umělecké spolupráci v rámci hudebního školství Česká republika - Slovensko – Ukrajina, Zakarpatská oblast – Maďarsko. Do těchto dnů spolupráce neskončila a smlouva je podepsána do roku 2027. Naše „cestování“ mezi zeměmi dovedl přerušit jen covid a nyní válečný stav na Ukrajině. Nicméně i v tyto dny plánujeme další cesty na východ a přátelé i k nám na Moravu. Vše se dělo pravidelně ve dvouletých cyklech.

Vidíš Libore, za co všechno můžeš a byl jsi nápomocen dobré věci, když jsem si „stavěla“ vzdušné zámky v nadoblačnu. Podařilo se vše díky Tobě, díky tvojí pomoci.

PS: Podkarpatskou Rus jsem poznala z vyprávění babičky a maminky. Ale byl jsi to Ty Libore, který jsi mne naučil prošlápnout si cestičku mateřinkou přes poloninky, poloniny a přeskakovat potůčky a říčky v jedné nádherné zemi.

Když jsme naposledy spolu mluvili po telefonu, měl jsi plno plánů, co dodat – velké děkuji.

S úctou Jana

Верховино світку ти наш. Гей, як у тебе тут мило. Як ігри вод, пливе тут час, свобидно шумно весело. Ой не ма то краю краю над ту Верховину, коби мени погуяти хоч одну годину…………

Náš spolek pořádá ve spolupráci s obecním úřadem Železné veřejnou sbírku na podporu domova pro seniory a čtyř mateřských škol na území města Jasiňa. Podrobnosti a návod, jak přispět naleznete zde https://www.donio.cz/dobrovolnici-pro-jasinu

Akci zastřešují Adam Blažke, místopředseda spolku a Miroslava Humpolíková, zastupitelka Železného.

Přečtěte si kapitolu o Rusínech a o našem spolku z letošní diplomové práce Nely Navrátilové. Práci napsala pro Etnologický ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Práci vede profesorka PhDr. M. Pavlicová, CSc.

Rusíni

Rusíni jsou dnes v České republice uznáni jako samostatná národnostní menšina a od roku 2001 je menšina zastoupena v Radě vlády pro národnostní menšiny a v jejích poradních orgánech. Dále je zastoupena ve výběrových dotačních komisích Ministerstva kultury, a v komisi pro kulturní aktivity menšin. Kromě toho je zastoupena ve Výboru pro národnostní menšiny hlavního města Prahy a statutárního města Brna. Jelikož Rusíni jakožto etnikum nemají svůj stát, lze jejich počet určit na základě statistických dat pouze dle národnosti a mateřského jazyka, nikoli státního občanství. Podle výsledků sčítání lidu z roku 2021 žilo v České republice 603 osob hlásících se k rusínské národnosti, z to 40 jedinců v Brně. Současnou rusínskou komunitu ještě doplňují lidé, kteří přijíždějí do českých zemí za prací, přičemž někteří z nich se zde usazují natrvalo. Mnoho z těchto nových obyvatel se k rusínské národnosti aktivně nehlásí a rusínským jazykem již nehovoří.

Země bývalé Podkarpatské Rusi, dnes Zakarpatské oblasti Ukrajiny, se nachází v oblasti Karpat na hranicích Polska, Slovenska a Ukrajiny. Po druhé světové válce přišli Rusíni o status státního národa a Podkarpatská Rus byla anektována Sovětským svazem. V důsledku toho byla jejich politická a kulturní autonomie omezena a jejich práva a postavení v rámci státu se radikálně změnily, což vedlo k emigraci. Mnoho Rusínů se přistěhovalo do Prahy a na severní Moravu. Ale jejich největší komunita mimo domovinu se nachází ve Spojených státech amerických a menší skupiny karpatských Rusínů pak také emigrovaly do Kanady, Argentiny a Austrálie, již v 70. a 80. letech 19. století.

Před převratem 1989 nebyli Rusíni oficiálně uznáváni jako menšina, avšak po změně politického režimu se začala věnovat pozornost jejich situaci. V současnosti existují organizace, jako je Společnost přátel Podkarpatské Rusi v Praze a Rusínská iniciativa v ČR, které se snaží hájit zájmy a podporovat kulturní dědictví Rusínů v České republice a spolek Přátelé Podkarpatské Rusi v Brně, který vydává čtvrtletní časopis Přítelé Podkarpatské Rusi. Dále je zde Chomutovský folklorní pěvecký soubor Skejušan, který se zabývá tradičním rusínským folklórem. Většina Rusínů v Česku je příslušníky Řeckokatolické nebo Pravoslavné církve.

Přátelé Podkarpatské Rusi 2022

Spolek Přátelé Podkarpatské Rusi byl založen jako brněnská pobočka Společnosti přátel Podkarpatské Rusi sídlící v Praze, konkrétně v roce 1992, avšak od roku 2011 byl registrován už jako samostatný spolek. V roce 2022, kdy zesnul dlouholetý předseda Ing. Libor Chytílk, nebyly ve spolkovém rejstříku dokončeny zákonné změny a spolek byl donucen k mírnému přeorganizování. Jelikož předešlá situace měla za následek zastavení činnosti, kdy spolek nemohl žádat o dotace, nejjednodušším řešením bylo obnovení původního spolku pod novým názvem Přátelé Podkarpatské Rusi 2022. Dnes organizace sídlí na Staré radnici na adrese Radnická 8, kde se sdružují tak dvakrát, třikrát do měsíce. Ze začátku byli členové spolku především původní obyvatelé bývalé Podkarpatské Rusi, avšak postupem času byla členská základna rozšířena i o sympatizanty s kladným vztahem k této oblasti vytvořeným například během turistických zájezdů. V současnosti jsou členové převážně z Brna a Jihomoravského kraje, ale také z dalších krajů republiky. Podle současného předsedy Mgr. Petra Stavinohy je většina z nich z Brna, hodně také z Plzně a středních Čech, v organizaci je zapojeno 45 platících členů a přes 250 lidí z Brna a Jihomoravského kraje a asi jedna třetina členů má rusínskou krev, zatímco dvě třetiny jsou přátelé spolku. Organizace také vydává od roku 2018 čtvrtletní zeměpisně-etnograficko-společenský online časopis Přátelé podkarpatské Rusi, jehož redaktorem je předseda spolku Mgr. Petr Stavinoha. Periodikum fungovalo od roku 2010, ale kvůli nákladům se přeorientovalo do elektronické podoby. O zajímavosti z historie spolku se v rozhovoru podělil pan Stavinoha následovně: „původním cílem spolku Přátelé Podkarpatské Rusi byly majetkové náhrady (…) řekl bych, k tomu vyrovnání došlo před rokem 2016, to bylo vyřešené, takže vlastně smysl tohoto spolku jako "landsmanšaftu" (Sudetoněmecké krajanské sdružení, organizace nuceně emigrovaných Němců z oblasti Sudet) ztratil smysl a teď je to spíš zaměřené na lidi, kteří mají Podkarpatskou Rus rádi. Nás je teď aktivních asi 40 a největší perla, co máme mezi členy je pravnučka Ivanjuka, ministra vnitra Huculské republiky z roku 1919.“

Hlavní náplní spolku je osvětová, kulturní a vzdělávací činnost, uchování rusínské identity, popularizace bývalé Podkarpatské Rusi v ČR a uchovávání předmětů související s rusínskou kulturou, historií a domovinou. Organizace pro své členy i přátelé spolku poskytuje konzultace k tématice Zakarpatské oblasti Ukrajiny, respektive bývalé Podkarpatské Rusi. Pořádá členské besedy, přednášky, výstavy, zájezdy, poznávací výlety do okolí a návštěvy kostelů pro vzdálenější netamní členy spolku, vánoční besídky, ale i další aktivity jako umisťování pamětních desek, ochutnávky podkarpatského piva aj. V březnu se konala akce Před 100 lety spolu v bistru 4D, které se zúčastnilo přes 250 lidí. Zahájena byla programem pro děti a následně vystoupila ukrajinská kapela SNAK. Akce byla finančně a materiálně podpořena městem Brnem, Jihomoravským krajem a společností CK Alpina. Součástí dne bylo ochutnávání podkarpatských specialit, jako je bograč, hribna juška, pelmeně a syrniky a dokonce i pivo od pivovaru Cypa ve Kvasech u Rachova, což je pivovar ze Zakarpatské oblasti Ukrajiny.„Týden po Velikonocích jsme měli Podkarpatský den v jedné hospodě v Bystrci. Bylo odporné počasí, ale i tak se tam sešlo přes 250 hostů a udalo se tam asi 500 porcí jídla.“ Do budoucna má spolek pro své příznivce zájem pořádat podobné kulturní dny Podkarpatské Rusi pravidelně. Kromě toho bude letos sdružení účinkovat v rámci Dne národnostních menšin - Babylonfestu při gastro prezentaci tradičních pokrmů národnostních menšin. Podkarpatská kuchyně kombinuje vlivy maďarské, české, ukrajinské a sovětské kuchyně a nabízí husté a výživné polévky jako bograč (vývar na způsob guláše) nebo studenou okrošku, chutné masové taštičky polité smetanou nazývané pelmeně, také nabídnou šašlíky, deruny a telecí se švestkami, tvarohové lívance syrniky nebo smetanovou kukuřičnou kaši Banoš.13

Spolek také spolupracuje s ostatními menšinami v jiných zemích i v ČR, aktivně se účastní jejich setkání, pořádá akce na školách, kde seznamuje žáky s rusínskou menšinou a její historií, snaží se navazovat kontakty s občany a institucemi Zakarpatské oblasti Ukrajiny, podporuje příbuzenské vazby, humanitární akce aj. Partnerem spolku je Krajanský spolek T. G. Masaryka v Užhorodě, se kterým zde například společně budoval památník TGM.14 V roce 2019 byl spuštěn projekt pod záštitou senátora Jirsy a Svazu měst a obcí ČR, aby si obce vzpomněly na výročí spojení s Podkarpatskou Rusí a adoptovaly si tamní obce za účelem poskytnutí materiální pomoci. Projekt byl však zastaven covidem, přesto spolek pokračuje v poskytování humanitární pomoci v podobě vybavení chemických laboratoří a další spolupráce, která se ukázala být velmi užitečná během války na Ukrajině.

Příběh Euro a Brnoběžníka
Narodil jsem se v malebném městě, rozkládajícím se na březích řeky Uh v podhůří oblouku Karpat v Podkarpatské Rusi.
Ani jsem se nestačil trochu rozkoukat již nás odtud začali vyhánět nejprve "Sičovici" a pak nás vyhnali Maďaři. Prý to byl dost drsný úprk (Dá se to připodobnit televiznímu seriálu "Vlak štěstí a naděje"). Nejprve jsme krátce zůstali v Kroměříži a pak jsme se octli na Července u Litovle, kde jsme poté přežili válku v domečku, který si právě dostavili otcovi rodiče aby sem mohli odejít do důchodu z hájovny Čerlinka. Svého důchodu se stejně nedožili, protože ještě v průběhu války oba zemřeli.
V Července u Litovle jsme přežili celou válku a hned po válce jsme odešli do pohraničí, do tehdejšího Frývaldova, dnes Jeseníku, kde jsme prožívali podobné scenérie, jaké jsou popsány v televiznímu seriálu "Zdivočelá země". V Jeseníku jsem prožil své mládí a první lásky i svou leteckou kariéru, která je popsána na webové stránce Aeroklub Jeseník v kapitole Historie - slovo pamětníka
V Jeseníku jsem maturoval, o čemž píši na webové stránce Absolventi gymnázia Jeseník ročník 1954.
Vystudoval jsem poté fakultu architektury a pozemního stavitelství VUT Brno v roce 1960. Absolventi FAPS VUT Brno ročník 1960 v oboru architektura občanských staveb.

V době studií jsem bydlel u tety na Bayerově ulici, ještě před dokončením studií jsem se oženil a přestěhoval na Eliášovu ulici do Žabovřesk. Za ženu jsem si vzal Janu rozenou Slačíkovou, vystudovanou mikrobioložkou a pedagožkou a v Žabovřeskách jsme počali 3 dcery. Než se ze mně mohl stát řádný Žabovřeskáč, byli jsme nuceni se přestěhovat do Černých Polí na ulici Erbenovu. Když už se z nás stali Černopoláci, zůstali jsme najednou sami v obrovském bytě, kde jednu dobu žilo 7 osob, nezbylo nám, než si najít něco tak akorát a přestěhovali jsme se do Králova Pole na Skácelovu. Takže na stará kolena se z nás stali Královopoláci, protože tady jsme už celou generaci. Celý život tak mám zaškatulkován na údobí vymezená jednotlivými bydlišťi a vlastně ani pořádně nevím kam vlastně patřím.
Nemohu ani říci, že jsem Evropan, protože Užhorod do Evropy nepatří. A že jsem s tím měl trable o tom darmo mluvit. Po Velké sametové a po zřízení českého státu mi málem nechtěli dát české občanství. Nějaký týden to pak trvalo, než mi pak dali razítko do občanky. Jednou mě dokonce nechtěli pustit do letadla, když zjistili, že jsem se narodil na Ukrajině. Chvíli to trvalo jim vysvětlit, že mám český pas a že tedy asi musím být českým občanem a mám právo na ten pas cestovat. Nakonec se dali ukecat.
Dokonce i vnoučata měla problémy s vystavením občanky, když úředníci zjistili, že se dědeček narodil na Ukrajině. Než jim vystavili občanky, tak proběhlo zjišťování, zda mám na území ČR trvalý pobyt od roku 1949. Nevím proč zrovna 1949. Bez tohoto zjištění jim vůbec nechtěli ty občanky vydat
Největší problém ale jsem měl s tím, že bych ani v Brně nesměl zemřít, protože můj rodný list tady vůbec neplatí a nemohl by mi být vystaven list úmrtní. Tak jsem si musel nechat vystavit nový rodný list, do kterého nadělali spoustu chyb a pak je museli velmi naštvaně opravovat. To se ví - úředníci. Jsem teď již ale v klidu, protože je mi již povoleno v Brně i umřít.
Ještě dodávám, že jsem v devadesátých letech svou rodnou zemi třikrát navštívil a procestoval. Byl jsem očarován její krásou. Rovněž mým vnoučatům se na Podkarpatské Rusi hrozně líbilo. Největším překvapením ale bylo když jsem na Jablonickém průsmyku na hřebenu Karpat viděl památník 17 Sičoviků, kteří zahynuli při vyhánění Čechoslováků z Podkarpatské Rusi v roce 1938. Jsou zde uvedeni jako první bojovníci za samostatnost Ukrajiny. Jak se ta historie v různém podání historiků různě vysvětlit.
Dnes se moje rodiště jmenuje: Uzhgorod, Zakarpatska Oblasť, Ukraine. Bydleli jsme tam na ulici Viniční, která je tam označována jako ulice Prevoschoditelstva.

Bograč

Bograč patří mezi nejznámější podkarpatská jídla. Původně to bylo jídlo pastevců, kteří navečer po práci do kotle naházeli všechno, co bylo zrovna k dispozici, a pak si pochutnali na silném masovém vývaru se zeleninou.  Původ bograče je v Maďarsku, jehož součástí  Podkarpatská Rus byla téměř 1000 let. Bograč (z maďarského  bogrács = kotel) je předchůdce guláše a kromě samotného Maďarska se vaří i ve Slovinsku, Chorvatsku, Rumunsku  a v západních oblastech Ukrajiny.  Na Podkarpatské Rusi ale žáci předčili učitele, a podle našeho názoru se zde vaří nejlepší bograč.  Podobně, jako u jiných krajových jídel, i u bograče existuje celá řada zaručených receptů. Společné je to, že do bograče patří různé druhy masa, paprika, cibule, mrkev a brambory. Bograč musí být hustý a měl by se připravovat ve velkém kotli na ohni.

Budeme potřebovat:

150 g uzené  slaniny nakrájené na kostičky

rostlinný olej

500 g vepřové krkovice* nařezané na kostky

500 g jehněčí žebra* rozsekaná na menší kusy

500 g hovězí ho  krku nebo kližky* nařezané na kostky

3 cibule nasekané na drobno

6 palic česneku, rozdrcených

4 rajčata čerstvá oloupaná, nebo z konzervy

1 mrkev nastrouhaná nahrubo

1, 5 kg brambor

feferonky nakrájené na kolečka dle chuti

1 petržel, 1 mrkev a 1 – 2 stonky řapíkatého celeru, vše nakrájené na kolečka

2 bílé a 2  červené papriky nakrájené na plátky

2 lžíce mleté červené maďarské papriky případně 1 lžíce a druhá lžíce uzené mleté papriky

kmín

5 bobkových listů

 pepř a sůl

*) maso můžeme použít i jiné. Důležitá je jeho celková hmotnost a pestrost,  aby byl bograč řádně silný chuťově vyvážený

Postup:

Do rozehřátého kotlíku vložte slaninu a za občasného míchání vyškvařte tuk. Přidejte cibuli a na středním ohni ji restujte do zlatova. Pokud se ze slaniny vyškvařilo málo tuku, přilijte olej. Až cibulka zezlátne, zaprašte ji paprikou, zamíchejte a přilijte trochu vody, aby se paprika nespálila. Vložte maso a za občasného míchání restujte. Maso po chvíli pustí vodu, kterou je potřeba zcela odvařit. Až je voda odvařená a maso se začne opékat, přidejte nastrouhanou mrkev, feferonku, kmín pepř a bobkový list. Promíchejte a krátce zarestujte.  Přidejte polovinu česneku, promíchejte a potom přidejte rajčata a opět promíchejte. Až začne obsah kotlíku vařit, vložte papriku a přilijte tolik vody, aby bylo maso těsně pod hladinou a dusilo se, ne vařilo ve velkém množství vody. Na mírném ohni udržujte těsně na hranici varu a po hodině osolte. V případě potřeby vodu dolejte. Až je maso měkké (po 2 – 3 hodinách, podle jeho druhu a kvality), přidejte kořenovou zeleninu a tolik vody, aby pokrm získal konzistenci polévky. Přiveďte opět k varu a vložte brambory a zbytek česneku. Vařte, dokud brambory nezměknou. Hotový bograč podávejte posypaný čerstvou petrželí nebo koprem a s chlebem a podle chuti můžeme přidat i čerstvé, nebo sušené feferonky.

Konec listopadu roku 1938 se stal osudným datem pro mnoho Ćechů i Slováků usídlených na Podkarpatské Rusi.

Proč se slaví na Podkarpatské Rusi Vánoce 7. ledna a Nový rok znovu 14. ledna? Proč se pro bitvu u Zborova uvádí 2 data - 19. 6. a 1. 7. 1917? A proč komunisti slavili říjnovou revoluci v listopadu? A kdy vlastně budou Velikonoce? A proč jsou na Podkarpatské Rusi někdy stejně jako u nás, někdy o týden později a někdy i o měsíc nebo o víc? Vypadá to zmateně, ale není to tak zlé. Se špetkou historie, astronomie a matematiky se touto problematikou v následujícím článku prokoušeme.