S velkým potěšením publikujeme článek Majky, kterě se jako jediné z nás podařilo letos na Podkarpatskou Rus podívat, a to rovnou na 3 týdny.
To, že se letos na Zakarpatí, díky situaci s koronavirem nepodívám, jsem si ani nepřipouštěla. Když se začaly na začátku léta otevírat hranice, byla sem připravena odjet. Tentokrát to ale vlakem ani autobusem nešlo......Naštěstí vesmír má pro nás vždy nějaké řešení, třeba v podobě pana Kovtuna. Člověka, který se na Ukrajině narodil, jezdí tam pravidelně a znal aktuální situaci na hranicích.
Když jsem Ivanovi Kovtunovi zavolala chystal se odvézt děti k sestře na prázdniny a měl jedno volné místo. Vyjeli jsme 3. července z Brna přes Maďarsko směr Zakarpatí. Mariana, výřečná a dobrosrdečná žena pana Kovtuna mi už v Brně nabízela ubytování v jejich domě a tak stalo, že jsem první týden strávila v Latirce, malé vesničce u Nižnich Vorot. Manželé Kovtunovi odjeli za tři dny zpět do Brna a já s dětmi jsme zůstali v péči tety Ani. Byl to báječný týden, pásla jsem krávy, sušila seno a pochutnávala si na domácí kuchyni tety Ani. Protože Latirka je jen pár kilometrů od hory Pikuj, naplánovala jsem si jeden den výšlap na tuto, jistě zajímavou horu a počítala jsem s tím, že větší děti půjdou se mnou. Dospělí ale moc nadšeni nebyli, zrazovali mě, báli se zmijí a nejraději by nás na Pikuj poslali v holinkách, tak jsem šla nakonec sama. Nelitovala jsem, byl to krásný výšlap
Po týdnu jsem se všemi rozloučila, poděkovala a odjela autobusem do Nižnich Vorot. Měla jsem namířeno přes Mižhirje do Chustu a odtud do Jasiny. Vím, že na jaře byly v této oblasti velké záplavy a řeka Tisa tam doslova odnesla silnici, my už jsme ale jeli po nově rozestavěné cestě. V Jasině jsem se zdržela jen tři dny. Navštívila jsem kamarádku Vasilinu, pomohla jsem ze senem, trochu se tam porozhlédla a odjela zpět přes Rachov do Mukačeva. Rachov mě mile překvapil, je to malebné horské městečko a ráda bych se tam ještě podívala. V Mukačevu jsem nedobrovolně uvízla dva dny. Přijela jsem večer a ubytovala se v mém oblíbeném hotelu hned u nádraží abych druhý den odjela vlakem do Volovce. Byla ale sobota a o víkendu, jak jsem zjistila, doprava díky karanténě téměř nefungovala a jediný vlak který ten den jel, mi ujel. Taxi do Užhorodu stálo 50 hřiven a tak jsem jsem si tam zajela, podívat se na řeku Už, projít se po zámeckých schodech a dát si dobrou kávu. A také zjistit, že na rozdíl od vesnic, kde se roušky nenosily a lidé žili běžným životem, koronavirem téměř nedotčeným, se ve městech roušky nosily, ale tak nějak dobrovolně, "po ukrajinsky".
V neděli ráno jsem si přivstala a rychlíkem Užhorod - Kyjev jsem dojela do Volovce. Z Volovce jsem si vzala taxi, potřebovala jsem se dostat do Pilipce, kde jsem si zabukovala dvě noci v rodinném penzionu. Těšila jsem se na vycházky a poloninu Boržavu, ale byla jsem zklamaná. Dokola se staví, pod Vodopádem Šipot se prohánějí buldozerery a budují příjezdové komunikace a parkovišté pro megalomanské stavby ze dřeva. Úplně se mění ráz krajiny kolem vodopádu. Bylo to smutné a nechtělo se mi tam zůstat. Vzpoměla jsem si, že kousek odtud, trochu ukryté mezi kopci, je lyžařské středisko Podobovec a přesunula jsem se tam. Byl to dobrý nápad. Bylo tam opravdu krásně, stará dobrá "turbáza" skvělá domácí kuchyně, spousta borůvek a taky bylinek, které si suším a vozím domů. A......Boržava, nadarmo se jí neříká nejkrásnější polonina. Zůstala jsem pět dní. Byla to krásná tečka za letošním třitýdením putováním po Zakarpatí.
Zpátky do Brna už jsem se vracela linkovým autobusem Užhorod - Brno!
Marie Hölpertová