Životopis štábního rotmistra Demetra Ivaňuka v letech 1918 - 1919
Když jsem se vrátil ze světové války, ujal jsem se politického hnutí proti Maďarům. Zde jsem začal nový boj proti Maďarům. Má politika byla dobrá, tak že jsem se stal revolučním starostou a jako první starosta rusínské národnosti po světové válce. Jako starosta stál jsem v čele revoluční rady Jasiňské, řečnil jsem ma národním shromáždění a vedl jsem politické hnutí proti Maďarům a bojoval jsem pro úplné odloučení Podkarpatské Rusi od Maďarů a pro připojení k Československu. Byl jsem s revoluční radou jakousi samostatnou vládou tak, jak to bylo v Čechách a na Moravě, prozatímní.
Zde má bývalá první žena mě ignorovala a byla proti mé politice. Když jsem řečnil na národním shromáždění, tu má bývalá manželka posměšně pokřikovala proti mé řeči a snažila se, aby mou politiku zméněcenila. Ovšem byla vždy znemožněna a zakřiknuta lidmi, aby byla ticho. Zde jsem měl velkou odpovědnost. Všechno na mně záviselo, cokoliv se v obci stalo, jako krádeže, bitky, urážky na cti, dluhy, lesní krádeže, se vším se přišlo za mou. Též jsem spravoval všechny obecní věci, které se nacházely ve velkém nepořádku v tak těžké době po světové válce. Když se někde něco přihodilo, ať již to bylo cokoliv, se vším se šlo ke starostovi a já musel všechno vždy urovnati tak, aby byli všichni spokojení a také se mně to vždy podařilo, jak se na pořádného starostu sluší. Pracoval jsem v zájmu lidu, hleděl jsem vyjíti každému vstříc, ale sám postrádal jsem spokojenosti života a zvláště od nepřátelů, kteří mou politiku neschvalovali, aby Podkarpatská Rus byla od Maďarů úplně odloučena.
Za moji snahu a spravedlivou službu byl jsem zvolen v roce 1918 za vyslance do Budapeště „kde se mělo jednati o Podkarpatskou Rus, aby i nadále zůstala v moci Maďarů. Zde byl mně svěřen velký úkol, hájiti zájmy Podkarpatskoruského lidu proti Maďarům, kterým se jednalo o to, aby si svolanou konferencí do Budapešti zjednali souhlas všech stran, aby Podkarpatská Rus zůstala v jejích rukou.
Když naše delegace přijela do Budapeště, čekala na nás maďarská vláda a provolávala slávu Podkarpatské Rusi.
Po příjezdu a provolání slávy zavedli nás do restaurace I. třídy na nádraží a tam celou delegaci Podkarpatsko Ruskou hostili a hleděli si nás pro svoje zájmy získati. Novináři chodili od jednoho k druhému a vyptávali se nás na poměry na Podkarpatská Rusi a na to zda lid je pro připojení k Maďarsku. Avšak ničeho pravdivého se od nás nemohli dozvěděti, ježto jsme na toto byli předem připravení a že nesmíme ničeho prozraditi, pokud nebudeme slyšení Maďarskou vládou, k jakému účelu si nás nechala předvolati do Budapešti. Zde se museli novináři spokojiti s tím, že se od nás ničeho nedozvěděli. Po ukončení hostiny v restaurac i odvedli nás na nocleh. Zde jsem já jako starosta agitoval a poučoval naše lidi ještě jednou, aby nenechali na sebe navléknout jařmo Maďarů, jelikož by jím bylo velmi těžko pod jejích vládou a trval jsem na tom, aby všichni se vyslovili proti připojení k Maďarsku, ať se s námi stane cokoliv, třeba že mě jako vedoucímu bylo maďarskými agitátory nabízeno skvělé místo, které jsem nepřijal a dále bojoval pro připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Druhého dne ráno navštívili nás opět novináři a začali se opět vyptávati kam se připojíme a kterou stranou potáhnem, aby tak mohli dáti do novin zprávu dříve, než promluvíme v maďarském paramentě Museli však odejíti s nepořízenou. Radili nám, abychom hlasovali pro Maďarsko, což pro nás bylo směšné a dělali jsme si z toho smích.
Za nedlouho na to přišel posel z parlamentu, že se máme ihned dostaviti do parlamentu, že maďarská vláda již na nás čeká. Po cestě do parlamentu provolávali mám Maďaři slávu a zároveň Podkarpatské Rusi. Když jsme vstupovali do parlamentu, byli jsme přivítáni zvoněním a provoláním slávy. Ihned nás vyzvali, kdo z nás se hlásí se o slovo. Ovšem, byl jsem to já,který se o slovo přihlásil a jež byl zapsán. Vykázali nám místa k sezení a chvíli jsme čekali, až se maďarské panstvo posadí na svá místa. Když nastal klid počala nám maďarská vláda čísti připravený návrh, který byl plný slibů a kterými nás chtěli připraviti navždy o naši svobodu. Jejich připraveným návrhem pro získání Podkarpatské Rusi jsme nebyli nijak překvapení. Věděli jsme dobře , že maďarská vláda chce Podkaroatskou Rus získati za každou cenu. V návrhu slibovali vše možné i nemožné, jen aby nás získali na svoji stran.
Ale pevná naše vůle nepovolila, aby Maďaři získali nadvládu nad Podkarpatskou Rusi. Byl jsem vyzván ke slovu o které jsem se přihlásil. Vystoupil jsem veřejně proti maďarské vládě a hájil jsem zájmy lidu našeho přes všechny maďarské sliby, které jsem kategoricky odmítl.
Veřejně jsem prohlásil, že neschvaluji plány Maďarů, které se mým vystoupením v parlamentě úplně shroutily, Trval jsem na tom, že Podkarpatská Rus nikdy nepřijde do rukou Maďarů, nýbrž, že bude patřiti naším bratřím Čechoslovákům. Na toto prohlášení byl konec všemu. Konference i konec přátelství k nám. Když jsme vycházeli z parlamentu již nám nebyla provolávána sláva a již nás nehostili, neb jsme byli rádi, že jsme z Budapeště utekli. Samozřejmě jsme se měli potom velice zle. Každý z nás hleděl, aby se co nejdříve dostal do vlaku a měl již Budapešť za sebou, což se nám ve zdraví podařilo, avšak Maďaři si nás, zvláště mě velice dobře poznamenali, neboť mě považovali za největšího nepřítele, který jim zbořil jejich plány.
Cesta na Podkarpatskou Rus z Budapeště byla pro nás hrozná. Na každé stanici, kde vlak zustavil, bylo na nás pokřikováno."mégallj, megállj te budos poros“ / počkejte, počkejte vy sprosťáci: / Očekávali jsme, že po nás budou střílet do vlaku, nebo použijí jiného násilí proti nám, avšak díky bohu se tak nestalo. A tak jsme se těžce a se strachem dostali na Podkarsatskou Rus, do svých donmovů. Když jsme přišli domů, ani zde jeme nebvli vítání, ovšem, že od Maďarů a Židů. Zde se vše Maďaři a Židé již0 dříve dozvěděli z novin, že nás Madaři ani Podkarpatskou Rus nezískali pro sebe. Maďarská vláda se musela spokojiti s tím co my Rusínini z Podkarpatské Rusi jsme jim nadiktovali, jejich plány zmařili a že jejich sliby na nás neměly žádného vlivu. S tím rozhodnutím, se kterým jsme se do Budapešti odebrali, s tím jsme se opět vrátili, Po znali jsme, žejejich sliby, pohostinství jsou pro nás jen pozlátkem a to shodli jsme se, že nikdy Podkarpatská Rus nesmí připadnouti pod maďarskou vládu i kdybychom se museli se svým lidem o to násilím postarati. Nezaprodali jsme Podkarpatskou Rus a stáli jsme na tom, že s vládou Maďarů je u nás konec a jsme osvobození z jejich otroctví.
Když jsem se vrátil domů, byl jsme uvítán svým lidem, ale moji nepřátelé, to byli Maďaři a Židé, by mě byli nejraději utopili na lžíci vody. Ujal jsem se zase svého úřadu jako starosta obce Jasiny, kterýž to úřad nebyl nijak závidění hodný, pro velké nepořádky a stálou nejistotu o život, které tehdy panovaly v tak těžkých poměrech po válce. Vojáci se stále vraceli domů z války, každý něco chtěl, všichni se vším přišli na starostu, lid byl nepokojný, zkrátka bylo životu stále nebezpečné a těžké úřadování. Jediné dobro bylo to, že lid mě měl na Podkarpatské Rusi velice rád a na mě se vším spoléhal, neboť jsem s každým slušně jednal a každému dobře poradil. Lid viděl, že dobře pracuji, svolávaly se schůze na nichž jsem agitoval pro připojení k Čs. republice a tak jsem prozatímně vedl se zatímní národní radou záležitostí obce Jasiny a porady jak dále postupovati. Byli jsme jakousi prozatímní vládou, jak tomu bylo v Čechách a na Moravě. Vedli jsme ty krásné boje v roce 1918 a 1919 se zápalem směrem k Marmarošské Sehotě. Zde jsme měli velký úkol chrániti lid přednásilnostmi Maďarů, maďarského bolševického vojska, aby neobsadili údolí okresu Rahovského až po Jasinu, než příjdou naše československá vojska obsaditi naši milovanou zemi. Již jsme dobře věděli, že patříme k naším bratrům Slovanům - k Českoslosenské republice.
Zde o tomto krásném boji rumunská armáda zatlačila maďarské bolševické vojsko. Zde se skončil náš boj. Dále jsme bojovali v boji politickém až do příchodu československého vojska. Ale já se bohužel na volné noze tohoto štěstí nedočkal, abych mohl přivítati československé vojsko v Jasině, jako revoluční Jasiňský starosta, který bojoval všemi prostředky pro připojení Podkarpatské Rusi k Československé republice.
Proč jsem neměl toto štěstí na které jsem tak dlouho čekal?
V roce 1919 asi v měsíci červnu byl jsem poslán z Jasiny revoluční radou a obyvateli do Marmarošské Sehoty ohledně obecních záležitostí jako starosta obce Jasiny. Zde mě Maďař a maďarští Židé velice dobře poznali a očekával jsem, že mě za mé vystoupení v Budapešti a za mé neohrožené boje stihne ze strany Maďarů pomsta, což se také stalo. V Marmarošské Sehotě mě Maďaři s pomocí židů chytili a uvrhli mě do marmarošsko-sehotské věznice. V tomto vězení byl konec mého starostování a mé politice. Jelikož jsem nevěděl, proč
mě uvěznili, dovolával jsam se práva a spravedlnosti, co ode mě chtějí. Nechali mě asi týden bez jakéhokoliv výslechu. Byl jsem v cele úplně sám uzavřený a nikdo se mnou, ani dozorci, nesměl mluviti,
Po týdnu přišli dozorci pro mě a předvedli mě před vyšetřujícího soudce, kterého jsem hned poznal, že je to vyšetřující soudce od okresního soudu z Rahova. Zde jsem hned poznal oč se jedná a proč mě uvěznili. Když jsem vstoupil do kanceláře, soudce mě změřil očima, aniž na můj pozdrav odpověděl a ovšem ihned mě poznal, jako svého politického odpůrce. Poznal jsem ihned, že je se mnou zle, Podíval se na mě přísným pohledem a povídá: "Již jste tady!" Ihned jsem poznal, že zde budou dozvuky mého boje v Budapešti a konec mého starostování. Ptal se mě: "Vy jste starosta z Jasiny !" na čež jsme mu odbověděl,
že mě velice dobře zná a že se nemusí proto ptát. Nechal jste mě i pozdravovat hlavnoslužným z Jasiny, když u mě přespával a teď mě neznáte. Odpověděl mně z vysoka; Znám Vás. Jste Kristus z Jasiny, ale už nebudete. Již jsem byl připraven na nejhorší ,Více se mě vyšetřující soudce neptal. Zavolal dozorce, kteří ke mně přistoupili a chtěli odvésti. Ale já byl tak vysílen, že jsem neměl tolik síly, abych sám šel. Vedli mě po schodech dolů a já si byl jist, že mě vedou na šibenici .Odvedli mě však zpět do mé cely kde mě opět uzavřeli. Nevěděl jsem a nemohl jsem se od nikoho dozvěděti, co se se mnou stane. Do kanceláře mě k dalšímu výslechu již nevolali, ač jsem o to několikráte požádal. Ale nikdy jsem se ničeho nedovolal. Strava byla velmi špatná a z domova nikdo za mou nepřišel, ježto nikdo nevěděl, co se se mnou stalo. Tak jsem se ve vězení trápil za naši svobodu, čas utíkal a já zestárnul k nepoznání. Očekával jsem, kdy přijdou, vyvedou mě ven a učiní mému trápení konec. Když jsem se často ptal, co vlastně se mnou zamýšlejí, nedostalo se mně nikdy odpovědi.
A když mě již odpověděli tu a tam, tak nic jiného, než že o mou existenci je již postaráno, abych se o nic nestaral. Když jsem byl na procházce s ostatními vězni, tu se tu a tam šuškalo a na mě ukazovalo, že budu oběšený. Ostatní vězni mě litovali. Věděl jsem již, že jsem jako politický vězeň pro mé výroky v Budapešti „Vedle mé cely byl vězněn rovněž jeden starosta z Apší, který se sám oběsil. A proto počítali, a rovněž i já, že příjde nyní řada na mě a že skončím na šibenici.
Avšak i v mé věci nastal neočekávaný obrat. Ve věznici byl uvězněn také jeden známý Podkarpatskoruský zbojník Šuháj, který ve vězení zastával místo kuchaře. Tento Šuháj mně ráno při donesení snídaně říkal, že mě Z vězení osvobodí. Jakým způsobem mě chtěl osvoboditi to jsem nevěděl a také jsem nevěděl, že je to Šuháj. O tom jsem se dozvěděl později. Tento zbojník jednoho dne po snídani z věznice uprchl, aniž by se vědělo, jakým způsobem. Nebylo toho dne ani snídaně, neboť byla sháňka po Šuhajovi, který byl pryč a nezůstalo po něm ani památky a neměl také kdo snídani za něj vařit. Správcev ěznice a dozorci se sháněli po novém kuchaři, avšak mezi vězni nenašli žádného, který by uměl vařit. Přišla tedy řada na mě a já jsem úkol kuchaře převzal, neboť jako bývalý šikovatel jsem vařiti trochu uměl, poněvadž jsem na vojně měl dosti příležitostí se vaření přiučiti. Vařil jsem dobře a vězni byli spokojeni. Ale když se vyšetřující soudce dozvěděl, že dělám kuchaře, bylo velmi zle. Ihned jsem musel z kuchyně zpět do cely, což mě nebylo nijak vítané. Za nějakou dobu však pro mě opět přišli, že mám jit do kuchyně, poněvadž nemohli nikde žádného kuchaře sehnati, ježto se z vězňů nikdo nepřihlásil. Jednoho dne naskytla se mně vhodná příležitost mluviti s jedním známým z války. V kanceláři vyšetřujícího soudce byl jeden pán, soudní notář, kterému se dostaly do ruky mé spisy a jemuž bylo jméno Demetr Ivanuk velice povědomé. Nedalo mu to pokoje, až mě ve věznici navštívil. Dostal jsem tudíž jednoho dne tuto neočekávanou návštěvu.
Dozorce vězňů přišel pro mě do kuchyně, abych šel s ním, že mám na chodbě návštěvu. Byl jsem velice překvapen, neboť za celou dobu mě nikdo nenavštívil. Še1 jsem na chodbu, kde vidím jen neznámého pána, který se mě, podávajíc mně ruku ptá, zda-li jej znám. Já mu musel odpověděti, že jej neznám, ježto jsem jej takto skutečně nepoznával. Avšak on mně říká na to, že je onen, který byl se mnou ve světové válce a já na to jsem si hned na něj vzpomněl. Zde jsme něco mezi sebou pohovořili, ovšem že potichu a to o tom, jak bych se dostal z vězení ven. Tento pán byl již do všeho zasvěcen, ježto četl moje spisy a věděl, že jsem uvězněn jako politický vězeň a že mě nečeká nic dobrého. Litoval mě, poněvadž jsem s ním ve válce jako s prostým vojínem dobře zacházel, příslíbiv mně svou pomoc v útěku z věznice. Jméno onoho pána nemohu z politických důvodů zde uváděti, aby neměl tím nějakých následků. Po odchodu onoho pána jsem opět odešel pokračovati ve vaření oběda, avšak neměl jsem již žádného stání, dozvěděv se co na mě čeká a má první myšlenka byla osnovati plán k útěku, neb jsem nemohl dále vyčkávati, ježto každá chvíle pro mě znamenala ztrátu života. Po úvaze jsem přišel k názorun, že mně nezbývá nic jiného a následovati mého předchůdce a dostati se z vězení co nejdřív ven. Konečně se mně vše podařilo a jsem z MarmarošskoŠehotské věznice ještě s KepušemVaselem utekl. Byla to ovšem jen šťastná náhoda. Jak jsem se dostal z vězení ven nemohu prozraditi, ježto by určité osoby mohly jejich jmenováním v tomto spise míti nějaké pro ně nedozírné následky, jež mi přiútěku pomáhaly a jímž jsem dal čestné slovo, že je v žádném případě neprozradím, Na útěku jsem byl ve velkém nebezpečí, že budu někde zastřelen, jsem byl pronásledován a v kritickém okamžiku mně nezbylo nic jiného a přeplavati řeku Tisu a prchati hladový před pronásledovateli přes lesy, pole, kopce a k svému domovu, jsa úplně mokrý. Měl jsem obavu, že budu opěťchycen a co by mně za to čekalo si každý jistě domyslí.V noci bál jsem se v lese každého keře, neb jsem se stále domíval, že u něj někdo čeká, aby mě lapil. Po čtyři dny a noci jsem takto vysílený prchal do svého domova Jasiny, kam jsem se v noci dostal úplně zničen hladem a únavou.V Jasině doplazil jsemse k svému strýci, který bydlí u lesa, hledaje tam ochrany. Když jsem strýčka zbudil měl tento obavy, že bude nésti následky mého ukrývání a nevěděl, co má se mnou počíti.
Přese vše mně však otevřel a vypravoval mně, že je V Jasině po mě velká sháňka, abych dal na sebe pozor, neb jak mě dopadnou, že je to konec mého života. Tetička se o mně ihned postarala, dala mně teplé prádlo a šaty a mléka, kterého jsem však pro velkou únavu a vysílení nemohl ani požití. Na to strýček se odebral k mé matce a sdělil ji, že jsem u něj. Ještě v noci přišla matka za mnou ke strýci, kde jsme se domluvili na tom co činiti, abych nebyl dopaden. Dal jsem proto matce radu, aby doma pod chlévem vykopala díru, kde bych se mohl schovati a kde by mě mohla dodávati potřebnou stravu. Ještě téže noci matka díru vykopala a já do ní zalezl, ovšem zase v noci dne 15/12. 1919. Díra byla však tak malá, že jsem v ní nemohl ani státi, ani seděti, nýbrž jen ležeti, což bylo pro mě opět vězením. Tam mně nosila matka i stravu, kterou mně dávala dírou učiněnou pod jeslemi dobytka do kterých se dávalo seno dobytku. Jídlo nosila matka v kbelíku, ve kterém nosila pití krávám, aby se nic neprozradilo. Byl to pro mě těžký život, ale přece mně bylo lépe než ve vězení. V této díře jsem proležel téměř až do 10. května 1920. Utekl bych býval již z ní dříve, ale pro velkou zimu nemohl jsem tak učiniti, poněvadž bych na cestě bez přístřeší byl někde zmrzl. Musel jsem proto vyčkávati jara a lepšího počasí. V noci z 10. na ll. května 1920 jsem se konečně odhodlal vydati se pěšky na cestu do Užhorodu přes lesy a podkarpatské polonimy podle Polských hranic, obávaje se, že budu každou chvíli dopaden. Utíkal jsem všemi možnými oklikani a cesta mně trvala šest dní a noci než jsemse do Užhorodu šťastně dostal ,kdejsem se přihlásil u civilní správy československé. Zde jsem se cítil již jako doma bezpečne, ježto sem již nesahala moc mých úhlavních nepřátel. Po mám výslechu a vysvětlení mého útěku se mě ptali, zda-li bych chtěl nějaké zaměstnaní nebo službu.
Řekl jsem, že jsem byl v bývalé rakousko-uherské armádě šikovatelem a že bych nejraději byl přidělen do československé armády, neboť když jsem mohl sloužiti Maďarům ve vojsku za rakousko-uherské armády a pro svojí vlast a Československou republiku jsem tolik prodělal, proč bych nemohl sloužiti své vlasti.
Mému přání, abych byl zařaděn do československé armády bylo vyhověno a byl jsem ihned přidělen k pěšímu pluku 20 do Mukačeva, kde jsem ihned službu nastoupil.
Zde končilo také mé utrpení, které jsem do té doby prodělal a začal mně nový život. S radosti jsem tuto službu nastoupil a s radosti jídosud konám, jsa si plně jist, že jsem konal a vykonal pro osvobozenouv last platné služby, což jest mojí nejlepší odměnou a jsem pro svoji milovanou vlast ochoten kdykoliv můj život obětovati.
šrtm. Demetr Ivaňuk