Kvůli pokračující invazi barbarů na Ukrajinu jsme i letos museli místo Podkarpatské Rusi navštívit jiný kraj obývaný Rusíny. Vydali jsme se do rumunského Maramureše. Přečtěte si, jak se výprava líbila Dáše a Ivanovi:
Výbor Spolku přátel Podkarpatské Rusi naplánoval cestu do severovýchodní části Rumunska, kde sídlí i část žijících Rusínů.
Jednu ze čtyř posádek osobních vozidel tvořila dvojice cestovatelů Ján Haragáĺ a Dagmar Kotoučková. Pokusím se popsat naše poznatky z této dobrodružné výpravy.
Náš předseda Petr Stavinoha rozhodl, že posádka červené Škody Fabia vyrazí o den předem s přespáním v Maďarsku ve městě Eger. Na řízení auta jsem byl sám, zatímco ostatní se střídali ve dvou. Byl jsem mu tedy vděčen za odpočinek na půli cesty. Vyrazili jsme v pátek 28.6.24 v 6h z Brna směr Bratislava – Budapešť – Eger podle navigace. Vedla nás přes město přesto, že jsem slyšel o severním obchvatu hlavního města Maďarska. Netušil jsem však místo na mapě, kde na obchvat odbočit. O jižním obchvatu jsem nevěděl ani, že existuje. V centru Budapešti jsme se ocitli před 9.h, což byl docela dobrý čas. To byla ale doba největšího provozu na silnicích a ve středu města. Tam je po 100 nebo 200m světelný semafor, proto celou trasu střídavě stojíme a jedeme. Po delší takto únavné jízdě náhle před námi na červenou jeden maďarský řidič Škody Oktavie (automat) prudce zabrzdil, já nestačil zareagovat a lehce jsem do něj narazil zezadu. Zkrátka se mi jako rusínskému Slovákovi políbit Maďara s českým autem zezadu v centru Budapešti. Pomačkal jsem mu zadní dveře a práh. U mého auta byl poškozen předek a SPZ, levý blatník se mi mírně posunul dozadu a ohnul kapotu motoru a zřejmě i panty. Další věci až po rozebrání. Řidič mnou poškozeného auta okamžitě zavolal
policii, byl naprosto, až neuvěřitelně, klidný. Příslušník ihned dorazil. Komunikace nebyla možná, jelikož já jsem nerozuměl maďarsky a on ani slovensky, rusky, ukrajinsky, natož česky. Domlouvali jsme se po telefonu s tlumočnicí slovensky. Předložil jsem policajtovi svůj řidičák, OP a malý technický průkaz. Chtěl pojistku, já měl jen její číslo, zelená karta zůstala nachystaná doma na stole – tam jí bylo dobře… Nezbývalo zaplatit 20 000 forintů pokuty a ještě 6 000 forintů za nepředložení zelené karty, a za výjezd policie. Maďarský policajt sepsal protokol o nehodě. Předal jsem mu svoje jméno, adresu s číslem telefonu a totéž jsem žádal od maďarského řidiče a rovněž i od policajta. Adresy a čísla tel. odmítli sdělit s tím, že vše bude v protokolu. Naštěstí jsem si jméno řidiče napsal hůlkově zvlášť, neboť se na vzniklém protokolu nedalo nic přečíst. Dáša pořídila kvalitní fotodokument, tudíž i s jeho SPZkou. Po dvou hodinách jsme se oba s podepsanými protokoly rozjeli každý svým směrem. Navigace se nám rozpadla, telefon vybitý, naštěstí nabíječka v autě. Další 2h jsme se motali po Budapešti než se nám podařilo zmizet z města. Za městem na benzínce jsme zastavili, konečně se občerstvili a odpočali si. Takto osvěžení jsme konečně pokračovali dál směr Eger. Navigace nás zavedla úplně jinam, načež jsme podle mapy našli město a hledali adresu hotelu. V Egeru jsme se ocitli v 17h, ale pořád ne na správném místě určení. Zcela bezradný jsem volal Petra Stavinohu a ten nás po telefonu z Brna navigoval k hotelu, od kterého nás dělila vzdálenost jen 1km. Hotel se nacházel v zákazu vjezdu, měl svoje parkoviště, konečně jsme byli „doma“. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili úzkými uličkami na průzkum okolí.
V sobotu ráno se při naší snídani v 9h ohlásil Petr se 3 zbylými auty naší dobrodružné výpravy. Bylo počítáno s prohlídkou města, náměstí, kde se konal folklórní festival mládežnických
organizací Maďarska z okolí. Navštívili jsme hrad a v 11h odstartovali směr Rumunsko.
Po maďarské dálnici jsem jel za Petrem Stavinohou, který jel jako závodník. Naštěstí se nedalo jet rychleji než 80km/h, neboť tam probíhala oprava povrchu dálnice, střídavě po obou stranách na 5km, což bylo dost únavné. Tak se mi stalo, že v jedné plné části silnice, jsem uhnul vlevo napůl vozidla. Mikrospánek! Probudil mě zvuk dělící čáry a hned jsem strhl volant doprava, vozidlo škublo, naštěstí v protisměru v té chvíli nic nejelo. To pocítila i spolujezdkyně Dáša, tak jsem jí vysvětlil, co se stalo. Chtěla vystoupit za jízdy. Začali jsme víc komunikovat nahlas, zesílili CD přehrávač skoro na plné pecky a větrání naplno. Na maďarsko-rumunskou hranici jsme dorazili kolem 13.h. Čekali jsme ve frontě aut 2h - kontrolovali pasy a zvlášť technický průkaz auta a řidičák. To zapisovali do PC. Vše vyřídila Dáša a já jsem popojížděl autem. Potom jsme pokračovali přes Rumunsko po rovině, pak následovaly serpentiny do kopce. Na vrcholu v sedle jsme zastavili u stánku s klobásami a sýry. Po krátkém odpočinku jsme pokračovali s kopce zas serpentinami až do Viseu de Sus. Bylo to strašně zdlouhavé a únavné. Na místo jsme dorazili kolem 17. h. Ubytovali jsme se v Penziunea Barsan, vybalili nutné věci, osvěžili se po náročné cestě, a šli na toužebně očekávanou večeři v 19h. Jídlo bylo chutné, vše jsme snědli, neboť asi hlad je nejlepší kuchař. Po večeři jsme zhodnotili celý den pod altánkem při vínku koupeném v Maďarsku.
Po snídani v 8,30h jsme se auty vydali do východních Karpat. Pod vrcholem v sedle byla restaurace, parkoviště s trhovci, stánky se suvenýry. Mohutný kostel se zázemím pro nás nezvyklým byl dominantou širokého okolí. Po rozdělení na skupiny jsme se vydali na túry do kopců. Jedni šli na kopce
pěšky, druzí se svezli terénními auty na vrchol a scházeli pěšky dolů v opačném směru. My jsme se vydali autem pod vrchol kopce a dolů pomalou chůzí. Cestou jsme potkali skupinu, která šla odspodu navrch. Pořídili jsme společnou fotografii a každá skupina šla dál svou cestou. Po cestě dolů jsem objevil salaš s ovcemi a kravami. Musel jsem se tam podívat. Dáša šla pomalu cestou dolů a dobře udělala. Já jsem se domníval, že salaš je jak na Slovensku a napiji se tam dobré žinčice. To byl velký omyl. Uviděl jsem jednoho dobře vypadajícího pastevce, který pil mléko. Poprosil jsem ho, jestli by mi dal ochutnat. Podal mi hrnek mléka, ochutnal jsem, bylo to mléko zřejmě kravské nebo namíchané, ale dobře chutnalo, tak jsem ho vypil do dna. Potom jsem poprosil, zda by mi prodal sýr. Dostal jsem kus sýra na talíř, okoštoval jsem, poděkoval a bral se k odchodu. On mi ukázal, že vše je moje a i pro seňoritu, kterou tam se mnou na cestě zahlédl. Tím myslel Dášu. Okolo chodil tlustý, špinavý, zarostlý a zapáchající chlap, asi nějaký pomocník v gumákách. Sestoupili jsme cestou dolů k autu a čekali na ostatní, až sjedou auty Uzla a Petra dolů. Po 16.h jsme se auty vydali domů na penzion. Čekala nás opět vynikající večeře. Poté jsme se dohodli na programu druhého dne – mělo být zamračeno a déšť, proto jsme naplánovali objížďku dřevěných kostelů v okolí. Po prohlídce kostelů jsme navštívili restauraci, kde jsme si objednali každý zvlášť oběd. Ani si nepamatujeme, co jsme jedli. Pokračovali jsme do města na drobný nákup a domů. Po večeři jsme se dohodli na další den – výlet parním vlakem po úzkokolejce Mocanita do nitra Karpat. Mocanita Maramures – Plimbare cu Mocanita in Viseu de Sus. Byla to zajímavá cesta podél řeky do skanzenu, kde nás čekalo občerstvení po předložení 4 poukázek, které jsme obdrželi zároveň s jízdenkami – hlavní jídlo (grilovaná krkovička, čevabčiči a klobása + zeleninový salát), teplý a studený nápoj a dezert.
Porce se nedala najednou zkonzumovat. Někteří z nás se připojili ke kulturnímu programu lidových tanců a ochutnali dobrou Marmarošskou slivovici, určitě nejlepší v Evropě. Petr s Uzlem ochutnali trochu více… S kopce dolů a za vydatného veselí cesta ubíhala rychleji.
Další den jsme se dohodli k návštěvě údolí, kde žijí Rusíni. Větší skupina se vydala na kopce do okolí a já s Dášou jsme zůstali v obci se záměrem navštívit starostu obce a na prohlídku obce s naším praporem. Starostu jsme našli na radnici Vasila Popoviče, ten naši návštěvu s vlajkou pochopil jako provokaci a byl k nám odměřený a chladný. Přesto nám ale věnoval knihu, kterou on vydal a sám nám ji podepsal. Byla to kniha Ukrajinsko-rumunský slovník s vysvětlivkami. Potom jsme navštívili srubovou kavárnu nového stylu, kde byl majitelem starostův syn a jeho matka hospodářka. Já jsem si tam dal pivo a Dáša limonádu. Nic jsme neplatili, byla to pozornost podniku, řekl vedoucí Vasil. Prošli jsme si obec a obdivovali zahrádky plné kvetoucích lilií, vše jsme si vyfotili a podebatovali s jednou majitelkou zahrádky, která nás zvala k focení dovnitř zahrádky. Lilie byly vyšší než ona sama. Domlouvali jsme se rusínsky. Čekali jsme v malé kavárně na příchod ostatních, přitom jsme se seznámili s majitelkou i kuchařkou, Dáša dostala zmrzlinu a já jsem majitelce věnoval české pivo. Mezitím nás došli ostatní a poseděli jsme pohromadě za deště venku před kavárnou. Učitelka Maruška šla za starostou s prosbou o knihu, kterou obdržela a naše nedorozumění s vlajkou napravila. Dostala 3 knížky s podpisem, k tomu se svezla jeho autem starosty. Auty jsme jeli zase k večeři.
Po večeři jsme se s Dášou rozhodli, že se druhý den po snídani vydáme na cestu na Slovensko. K nám se přidala Dáša s Majkou, cestovatelky, svezly se s námi do Sighetu.
Ony si tam prohlédnou město a autobusem se vrátí do penzionu. Na nádraží v Sighetu jsme se rozloučili a my pokračovali na hranici s Ukrajinou. Na rumunské straně nám kontrolovali doklady, a pustili přes dřevěný most přes řeku Tisu na ukrajinskou stranu. Hrůza vidět tento historický zastaralý most, natož přes něj projet. Na ukrajinské straně voják po nás požadoval strachovku, tj. zelenou kartu, kterou jsme neměli. Proto nás vrátil zpět do Rumunska opět přes hrůzostrašný most. Na rumunské hranici jsme museli už čekat a vysvětlovat, proč se vracíme zpět. Nakonec jsme prošli a celníci nám poradili, že nám rumunská strana poskytne pojištění na 1 den a pojedeme zpět. Jenže neřekli sídlo patřičné pojišťovny v Sighetu. Zastavili jsme na náměstí a hledali pojišťovnu. Vtom jsem zahlédl modrou státní ceduli a nadrzo jsme vešli dovnitř. Zjistili jsme, že se jedná o budovu Ukrajinské univerzity T.H. Ševčenka, proto jsem v duchu zvolal HURÁ! Aspoň se tam domluvíme ukrajinsky. Po vstupu do budovy jsem po ukrajinsky pozdravil paní u vchodu, rovněž odpověděla ukrajinsky. Přednesl jsem jí náš problém, proto nás odkázala do kanceláře direktora. Po vstupu do jeho pracovny jsem ho pozdravil po ukrajinsky, podali jsme si ruce a obrátil jsem se na něj s prosbou o pomoc s pojištěním auta. Ihned zavolal sekretářku, ta nás dovedla do pojišťovny. Nebylo to daleko. Paní úřednice nám však sdělila, že pojišťuje jen občany Rumunska a cizí příslušníky nikoliv! Sekretářka z univerzity se s námi rozloučila a odešla. Já jsem musel urychleně vyhledat WC. Poprosil jsem Dášu, aby v pojišťovně počkala a já zaběhnu někam do restaurace. Na poslední chvíli se mi to podařilo. Cestou zpět do pojišťovny jsem potkal naše holky Majku a Dášu, které jsme vysadili u nádraží. Vysvětlil jsem jim náš problém s autem a společně jsme šli za Dášou do pojišťovny. Všichni jsme se odebrali za direktorem na univerzitu a vše mu vysvětlili. Já jsem na jejich radu volal do
pojišťovny v Čechách a požadoval zaslání zelené karty a pojišťovací smlouvy mailem na mailovou adresu direktora univerzity T. H. Ševčenka do Sighetu. Během pěti minut přišel mail se zelenou kartou a smlouvou. A bylo po problému. Já jsem si uvědomil, že moje karta zůstala na stole doma připravená, kde jsem ji zapomněl. Po poděkování direktorovi jsme se s ním i jeho předchůdcem, zakladatelem univerzity, rozloučili a oba nás vyprovodili až na ulici. Tam jsme se společně vyfotili. Podruhé jsme se rozloučili i s Majkou a Dášou. Sedli jsme do auta a podruhé jsme se vydali na rumunsko – ukrajinskou hranici. Po příchodu na hranici si další příslušník všiml nabourané kapoty našeho auta. Musel jsem předložit protokol o záznamu havárie a že jedeme na Slovensko k bráchovi auto opravit. Až poté nás propustili na ukrajinskou hranici zase po hrůzostrašném mostě. Tam jsem vojákovi ukázal doklady a strachovku, ten se jen zběžně podíval a poslal nás dál. Pak nás 2x kontrolovali – doklady a auto na ukrajinské straně – pas, techničák a strachovku. Po 15ti min. jsme opustili Rumunsko. Cesta přes Ukrajinu proběhla bez problémů až do Užhorodu. Tam jsem na trhu chtěl koupit dárky pro rodinu na Slovensko, ale nakonec jsme to vzdali. Pokračovali jsme na ukrajinsko-slovenskou hranici. Ve frontě jsme byli jako 2. auto kolem 16.h. Zavolal jsem bráchovi do Hostovic na Slovensko, že se blížíme.. Na ukrajinské straně hranice jsme čekali 1,5h. Nevím, asi Slováci na své straně nepracovali, někdo říkal, že střídají službu. Pak nás pustili na slovenskou stranu, tam jsme strávili 3h. Museli jsme vše z auta vyložit na stůl, celníci provedli dokonalou kontrolu. Proklepávali nám prahy auta i střechu, měli jsme vytáhnout i rezervu z kufru, Dáše se hrabali v batohu. Naštěstí jsem s nimi konverzoval slovensky a řekl, že jedu za bratrem opravit auto. Kontrola pak proběhla povrchně a rychleji. Nakonec jsme do Hostovic dojeli po vyčerpávající jízdě mlhou
a několika setkáních se zvěří po půlnoci unavení, hladoví, vyčerpaní… Nikdy více Maďarsko, Rumunsko, Ukrajina!
To jsme si sice řekli po návratu z té výpravy, ale s odstupem času se na to díváme jinak. Vše bylo o dobrodružství, krásných panoramatech, nádherné přírodě, adrenalinu, nezapomenutelných zážitcích, seznámeních s novými lidmi, atd. atd.
Děkujeme Vám všem, kteří jste nám dělali společnost, pomáhali nám a podporovali nás!
Ivan (Honza) s Dášou
4.8.2024
