Přečtěte si, jak vnímala svýma očima letošní výpravu za Rusíny do Rumunska Majka Radiměřová
V prvé řadě je třeba přiznat, že jsem se do Rumunska vydala hlavně proto, že mi chyběly Karpaty. Nikdy předtím jsem tam nebyla a jediné, co se mi vybavilo, když Petr řekl, že se jede do Maramureše, byly marmarošské démanty, křišťálky, které jsme vždycky sbírali cestou ze Siněvirského průsmyku. A vlastně ještě Marmarošský Sighet, o kterém rodáci z Podkarpatské Rusi básnili pokaždé, kdykoli jsme projížděli Solotvino, takže za těch 30 let se mi jeho zvukomalebný název zhmotnil v město téměř mýtické. Takže do Maramureše mě přivedly dva důvody: Karpaty a Sighet.
O Sighetu ještě bude řeč, ale jinak se moje očekávání naplnila vrchovatě, rumunské Karpaty mě uchvátily stejně jako ty ukrajinské.Sice mi tam scházela Boržava, ale taková polonina je jen jedna, to se nedá nic dělat. No, a jak jsem postupně objevovala Maramureš, pořád jsem ho porovnávala se Podkarpatím a tohle mi z toho nakonec vyšlo:
Silnice
Že jsou rumunské dálnice lepší než naše se tak nějak ví už dlouho, ale že v té „vukojebině“ bude i ta poslední silnička do kopečka dokonalá, mi vyrazilo dech. Takhle dokonalá je v ukrajinských Karpatech snad jen cesta do Davosu, totiž do Bukovele.
Kostely
Na dřevěné kostely, fenomén Karpat, jsem byla extra zvědavá. Nebyly tak architektonicky rozmanité jako lemkovské a huculské, všechny měly stejný půdorys a věž zakončenou gotizující jehlou. Zato byly řemeslně dokonalé a hlavně udržované. Na Ukrajině je sice taky asi 8 kostelů zapsaných na seznamu UNESCA (většina ve Lvovské oblasti) stejně jako v Maramureši. Ale zatímco na Podkarpatí jsem postupně sledovala zánik dalších a dalších šindelových střech a jejich následné oplechování, případně úplnou likvidaci dřevěného kostela a jeho nahrazení zděnou stavbou, v Maramureši jsem viděla spoustu nových celodřevěných kostelů s bohatou řezbářskou výzdobou. Udržovanou tradici řezbářského řemesla představovaly i typické vyřezávané brány, na Podkarpatí jev neviděný.
Gastronomie
Mamaliga byl asi jediný rumunský název jídla, který jsem znala. Pochytila jsem ho od rodáků z Podkarpatské Rusi. Kukuřičnou kaši s brynzou, tradiční pokrm Karpat, v Podkarpatí zvaný tokan, nám samozřejmě připravili i v našem penzionu ve Viseu de Sus. Vařili skvěle, po domácku, ale já tentokrát nebudu porovnávat. Chci jen zmínit dvě věci, na které jsem na ukrajinské straně Karpat nenarazila: výtečnou slivovici – tuicu a výrobky z borůvek (sirupy, likéry, dezert papanasi).
Hřbitovy
Hřbitovy mám ráda, je tam klid a člověk se něco dozví o mrtvých i živých. S tím klidem to neplatí pro Veselý hřbitov v Sapantě, ale to je přece jen unikát. Hroby na venkově v Maramureši celkem odpovídaly mému středoevropskému hřbitovnímu vkusu: měly obrubníky a klasické desky s nápisy. To řeckokatolické a pravoslavné hroby v Podkarpatí je jiná divočina: často bez obrubníků, s křížky ověšenými plastovými věnci a plechovými kbelíky coby lucernami. Rumuni ve snaze snížit pozůstalým náklady na pohřeb měli často na deskách předpřipravená jména s fotkou a datem narození, mnohdy v mém (mladém) věku. Na Ukrajině jsem se s tím nesetkala, ale slyšela jsem o tom. Faktem je, že naše známá rusínská babička Paraska z Toruně nám s blaženým výrazem ve tváři ukazovala sváteční oblečení „do truny“. My jen lapali po dechu a Paraska pak šťastně žila dalších asi 15 let.
Sighet
Když jsme se konečně ocitli ve vytouženém Sighetu, do našich plánů na prohlídku města vstoupil démon Ivan a jeho trampoty se zelenou kartou, ale nakonec to dobře dopadlo. Zázemí s tiskárnou poskytlo místní Ukrajinské pedagogické lyceum Tarase Ševčenka a Ivan s Dášou tak mohli odjet na Ukrajinu. A díky řediteli jsme si na chodníku před lyceem vyslechli krátkou přednášku o historii Sighetu jako dávné obchodní křižovatce, a to náramně zapadalo do mých představ. Jak vypadal meziválečný Sighet, ten pestrý multikulturní kotel a živé centrum Židů na Maramureši, jsme bohužel mohli vidět už jen v dokumentu, který běžel jako smyčka v Muzeu Elieho Wiesela v jeho rodném domě. Dnešní Sighet bez židovského živlu, s převažujícím rumunským obyvatelstvem, na hranicích Schengenu a s válkou na druhém břehu Tisy je už asi jen stínem Sighetu ze vzpomínek rodáků. Nicméně na korze jsem si připadala jako v Mukačevu a v tržnici jsme se rukama nohama domlouvali s ženami, které prodávaly pašované cigarety, aby nakonec vyšlo najevo, že jsou to „rumynyšky“ ze Solotvina.
Na závěr té neuspořádané směsice dojmů bych chtěla vyjádřit naději, že po válce se Ukrajina dostane do Evropské unie a Zakarpatí se dočká rozvoje v souladu s životním prostředím a autentickou ochranou kulturního dědictví, jako jsem to viděla v Maramureši.
A taky chci poděkovat Petrovi a všem, kdo výpravu do Rrumunska tak skvěle připravili.
Marie Radiměřová
