Historie Podkarpatské Rusi

Koncem října navštívilo patnáct členů a členek spolku Podkarpatskou Rus, kam přivezli zdravotnický materiál v celkové hodnotě cca 100 000 Kč. Materiál bude předán přímo na frontu do jednotek složených z mužů pocházejících z této části Ukrajiny. Snad se díky naší pomoci podaří zachránit co nejvíce životů.

Zde je několik mých osobních postřehů:

Přejezd hranic

Člověk zhýčkaný pohybem v  schengenském prostoru, zvyklý volně projíždět torzy hraničních přechodů, na slovensko-ukrajinské hranici tvrdě narazí. V pátek ráno nebylo na hraničním přechodu v Ubľe ve směru na Ukrajinu jediné auto, a i celníci nejspíš popíjeli někde v teple kávu. Proto jsme po zvednutí závory v klidu projeli až k závoře další, kde již začínala ukrajinská část hranice, načež k našemu autu přiběhl rozčílený slovenský celník, donutil nás zacouvat zpět a důkladně zkontroloval vše, co se zkontrolovat dalo, včetně kilometrů na tachometru a množství benzinu v nádrži. Celá posádka ve zdraví přežila a po chvíli mohla pokračovat na ukrajinskou část hranice – zde jsme jen nasbírali tři nezbytná razítka a podpisy na papírek, který jsme odevzdali na posledním stanovišti a náš průjezd na Ukrajinu byl volný.

Zpáteční cesta na přechodu v Užhorodu byla o poznání klidnější - šest hodin čekání a prohlídka všech zavazadel slovenskou celní kontrolou otestovala trpělivost zúčastněných až na úplnou dřeň.

Válka

Ačkoliv patří oblast Podkarpatské Rusi v rámci Ukrajiny k nejbezpečnějším lokalitám, ozvěny probíhajícího ozbrojeného konfliktu jsou patrné i zde. Když při posezení v kavárně hned za slovenskými hranicemi najednou zaslechnete zvuk sirény a hned vzápětí vám dojde, že není ani poledne, ani první středa v měsíci, sevře se vám žaludek a doufáte, že se jedná o planý poplach. Místní obyvatelé už jsou zvyklí, nevěnují tomu žádnou pozornost, ale vy si uvědomíte, že život v bezpečí není úplná samozřejmost.

Při přesunu po ukrajinském území je třeba počítat s uzávěrami silnic doprovázených policejními/vojenskými hlídkami a kontrolami. Najednou zjistíte, jaké máte štěstí, že jste majitelem českého pasu – Česká republika zde má dobré jméno (což bylo patrné i z úsměvů policistů/vojáků) a kontroly nám bez problémů umožnily pokračování v cestě.

Každé městečko a vesnice již má své padlé, které si připomíná fotografiemi hrdinů, svíčkami a květinami, lemujícími hlavní cesty. To se vám sevře žaludek podruhé…

Lidé

Možná jsme měli jen štěstí, ale potkávali jsme většinou samé milé vstřícné a příjemné lidi. Ať už se jednalo o obsluhu v restauracích, prodavačky v obchodech, již zmíněné policisty a vojáky nebo turisty v horách. Všichni se usmívali, rádi pomohli nebo poradili, projevili zájem a v případě útraty peněz i vděčnost. To byla vlastně taková naše druhá mise – nechat místní obyvatele vydělat a utratit zde větší či menší obnos peněz. Opravdovou pohostinnost jsme měli tu čest zažít u paní Olgy z nejvýše položené trvale osídlené obce Bukovinka, která nám připravila vynikající oběd z lokálních surovin a my jsme si u ní potom nakoupili její vlastnoručně vyráběné produkty – karpatský čaj z horských bylin, smrkový sirup nebo nakládané brusinky.

Příroda

Byli jsme ubytovaní v hotelu v obci Podobovec, kde se současně nachází menší lyžařský areál, takže do přírody a krásných hor jsme to měli doslova jen pár kroků. Pohoří Ukrajinských Karpat se rozkládá na ploše 24 000 km² (zdroj Wikipedie), jinými slovy – kamkoliv se podíváte vidíte jen nekonečné vrcholky hor, k tomu sluníčko a krásně podzimně zbarvené listí – zkrátka panorámata jako z kalendáře. Na chvilku zapomenete, že na druhém konci té stejné země zuří krutá válka a umírají lidé. A když si na to znovu vzpomenete, věříte a doufáte, že svou zemi ubrání.

Je jasné, že Ukrajina má teď zcela jiné starosti, než je ochrana přírody, nicméně i přesto nás trošku mrzelo, že se kolem lesních cest povalují odpadky, pet lahve či plechovky, a to v daleko větší míře než je tomu u nás. Stejně tak u nás asi nenarazíte na teenagery prohánějící se na motorkách po vrcholcích hor, případně na auta, která vozí turisty náročným horským terénem do míst, kam už nevede ani lanovka. Na jedné straně vnímáte ten pocit neregulované svobody, na druhé straně je vám líto přírody, které toto chování asi úplně neprospívá...

Každopádně region Podkarpatské Rusi zažívá nyní silný turistický ruch – do této bezpečné lokality se sjíždějí turisté z celé země si odpočinout, načerpat síly, užít si krásné přírody a zapomenout na útrapy války.

Po necelých čtyřech dnech strávených v této zemi si odvážím pocit velkého respektu k místním obyvatelům, kteří neřeší malichernosti, ale prostě žijí a bojují; pocit vděčnosti, že žiji v bezpečné zemi, která má (zatím) v zahraničí dobrou pověst a naději, že se Ukrajina ruskému nájezdníkovi ubrání a nenechá ho zdevastovat svou krásnou zemi a porobit své obyvatelstvo.