Včera v noci jsme se vrátili z Podkarpatské Rusi, kam jsme především dopravili válečnou pomoc. Přečtěte si, jak to vše vnímal Michael:
29/4 Vyjíždíme z Brna za hezkého počasí krátce po 14.hodině, míříme na Starý Hrozenkov, potom po dálnici směr Žilina, kde je uprostřed města nehoda několika aut a všechny objezdové trasy beznadějně ucpané. Přesto se nám podaří vyzvednout Vlada v Ružomberku téměř na čas a pokračujeme po dálnici dále. Zastavujeme se na výbornou večeři ve Spišském salaši a přes Michalovce míříme na přechod v Uble. Zde jsme jediné auto, proto formality pro přechod zaberou snad jen 10 minut a my pokračujeme dále. Do Výšky dojíždíme něco před půlnocí a domácí nás vítají pivem a samohonkou.
30/4 Využíváme krásné počasí k celodennímu výletu, z Výšky jedeme na Ljutu a odolný Duster nás vyveze cestou necestou o 150 výškových metrů, které bychom jinak museli po svých. Po žluté a oklikou po zelené se dostáváme na Ljutianskou Holycu s kótou 1375 mnm. Skvělý okrouhlý výhled je podpořen pivem, které jsme si přinesli a nestačilo ještě zteplat. Po odpočinku sestupujeme kousek pod vrchol, kde vidíme 2 zarostlé „mládence“ ve vojenském přívěsu, kteří obsluhují meteo-stanici a vysvětlují, že zde měří v 30denních turnusech létem i zimou (posléze domácí vysvětlí, že se zde plánuje „vrtule“ a měření rychlosti větru je nezbytným podkladem). Opuštěnější místo pro výkon zaměstnání jsem opravdu dlouho neviděl…. Jinou cestou sejdeme k autu a vracíme se na základnu kolem 16 hodiny. Odpočíváme a těšíme se na večeři. Kolem 21 hodiny volá Adam, že ho nepustili s nákladem přes přechod v Uble a jedou na Užhorod; následně všechny posádky směřují na Užhorod, protože celníci v prvé destinaci zjevně nejsou nakloněni naší dobročinné aktivitě. Vynucená objížďka znamená, že všichni nakonec přijíždějí po půlnoci, z důvodu dlouhé cesty a rozhořčení cestovatelů nad byrokratickým přístupem Slováků mizí pivo z ledničky ve velkém….
1/5 Celkem 18 lidí se sešlo na snídani, 17 z nich našlo předešlou noc místo na pokojích, jenom Lubin se uvelebil v pohodlném koženém gauči v „předsálí“. Cílem pro dnešní hromadný výlet je Vododílnyj hřbet, který v těchto místech tvoří hranici rozvodí mezi Baltem a Černým mořem. Znamená to trochu delší cestu auty do Užoku a odbočení na velmi rozbitou cestu na Roztoku. Po cestě nabíráme staršího ukrajinského vojáka, který má stejný směr, je lehce rozradostněn alkoholem a poskytnutým opušťákem a nezastaví se mu pusa. Komunikace je značně obtížná, protože dotyčný trpí samomluvou a semele páte přes deváte. Snažíme se najít společnou řeč, načež voják tvrdí, že umí německy. Na Paddyho dotaz „Kde ses naučil německy?“, odpovídá „Ja“, z čehož je jasné, že se toho asi moc nedovíme. Nakonec auta necháváme před Roztokou pod dohledem vojáků a vyrážíme na hřbet. Na rozdíl do včerejška nás čeká jen nějakých 250 m výškového převýšení, než se dostaneme na červenou vrcholovku. Mimochodem, jsem mile překvapen značením, které známe z Česka, má stejný tvar i když pravda je značně omšelé a chybí tu známé rozcestníky. Na vrcholovce potkáme několik polských turistů, kteří jdou natěžko proti nám. Po nějakých 10,5 kilometrech se vracíme zpět k autům. Po cestě se zastavujeme ještě uhasit žízeň v Luhu, kde jistojistě tolik cizinců v jednom krámu nikdy neviděli. Po příjezdu zpět na Výšku následuje oficiální předání pomoci dobrovolníkům Tarasovi a Irině. S nimi ještě zůstáváme v debatě a oni nám ukazují válečné trofeje z fronty a také velké množství ocenění a uznání, která obdrželi za pomoc jednotkám ze zdejší oblasti. Je to smutné povídání, protože řada podpisů či poděkování vojáků je od těch, kteří v boji zahynuli. Můj pocit je, že všichni působí vyčerpaným a otupělým dojmem, tím spíše, že v dohledu zřejmě není naděje na brzké ukončení konfliktu. Po výborné večeři následuje společenský večer.
2/5 Hned po snídaní nastává logistická auto-rošáda, která je spojená s tím, že se přesouváme na nové ubytování do Podobovce na vzdálenost asi 120 km. Skupina neturistů odjíždí s multivanem přes několik zastávek do cílového Podobovce, pak vyráží na vodopády Šypit, kde naráží na nově vybudované megadílo spa&wellness pod vodopády (zda je však obsazeno, je s otazníkem). Duo Duster+Land Rover jede vyzkoušet sílu koní pod kapotu, přilnavost pneumatik a řidičský um po nezpevněných cestách a brodech; nejpočetnější turisté zdolávají 1408 m vysoký Pikui, na hřbetu, po kterém se šlo už předešlý den. Sraz všech na výbornou večeři v 19 hodin.
3/5 Návštěva Bukovynky – po „light“ snídani, aby bylo místo i na oběd, míříme přes Mizhirii (kde je dům ČsČK zbudovaný z podnětu Alice Masarykové) a přes Siněvirský průsmyk na místo. D+LR opět volí terénní vložku, která je přivádí až před dveře paní Olgy. Druhá skupina nechává auto ve vesničce Svoboda a jdou na kopec pěšky. Než se obě skupinky na místě setkají, v doprovodu místního čtyřnohého chlupáče se jdeme podívat na výhled, kde je již „základní kámen“ Paddyho domu na důchod. Po obědě a drobném relaxu se odhlasuje ještě návštěva Koločavy, protože řada lidí zde nebyla. Parkujeme před hospodou Četnická stanice, kde je sice zavřeno, ale po operativním telefonátu se objevuje Natálka i s oběma syny a pouští nás dovnitř. Alex nás pak vede na místní hřbitov, kde je hrob Nikoly Šuhaje. Poprvé za celou dobu se horší počasí a po cestě nazpět padá pár kapek. To však program nijak nenarušuje, protože je již rozehřáta „baňja“ a saunujeme se. V přestávkách u bazénu vedeme debatu k dávné i nedávné historii Podkarpatské Rusi.
4/5 Uběhlo to jako voda a dnes nás čeká odjezd. Ve Volovci ještě nakupujeme potraviny a „něco domů“, po cestě tankujeme a něco kolem 11:45 jsme už ve frontě před hranicí za Užhorodem. Přemýšlíme, zda budeme čekat, či zda zkusíme přejezd v Uble, volíme druhou variantu. Sice je to nakonec fronta kratší, ale tempo pomalejší, takže všichni, ať jsme, kde jsem, nakonec trávíme nějaké 3,5hodiny přejezdem hranic. Za vytrvalého deště jedeme přes Sninu a Humenné. Podle map.cz nacházíme výbornou restauraci v Pivovaru u Medvěda, kde mají výborné pivo na čepu. S plnými žaludky pokračujeme dál po dálnic směr Ružomberok, přičemž vedeme filosofickou debatu nad tím, že příští den je pondělí, musíme jít do práce a nikomu se zhola nechce. Reakce Vlada je, že buď nejezdit na dovolenou anebo nechodit do práce. Paddy mu lakonicky odpovídá, že by byl šťastný muž, kdyby mohl volit to druhé… V Ružomberku se s Vladom loučíme a za minimálního provozuj dorážíme v 23 hod. do Brna.
Co říci závěrem? Musím ocenit pohostinnost domácích, výbornou ukrajinskou kuchyni, z níž jsem některá jídla měl poprvé a skvělou společnost po celý pobyt. Budu se těšit na další setkání. Sláva Ukrajině!
