Čtvrté výročí vpádu ruských barbarů na Ukrajinu si zástupci našeho spolku připomněli na pietních shromážděních ve Šlapanicích a v Tišnově. Přečtěte si náš projev na těchto shromážděních.

Vážení občané, milí přátelé,

Dnes si připomínáme čtyři roky od chvíle, kdy ruská armáda překročila ukrajinské hranice. Čtyři roky války, ale také bombardování měst, útoků na nemocnice a školy. Čtyři roky násilných deportací dětí a mučení zajatců i civilistů. Čtyři roky úderů na energetiku, snaha zlomit civilní obyvatelstvo zimou a tmou. Tohle nejsou vedlejší škody války. To je metoda.

Ale tato válka nezačala v roce 2022. Začala v roce 2014, kdy Rusko obsadilo Krym, rozpoutalo občanskou válku na Donbase a pokusilo se o totéž v Oděse i Charkově.

Ale ani rok 2014 není začátek. Je to jen další kapitola imperiální expanze Ruska, která trvá již 700 let. Rusko v době svého vzniku nebylo větší než Morava. Po staletí se ale rozšiřovalo silou.  A vždy to osprvedlňovalo stupidními báchorkami,  například o „ochraně pravoslavných“,  o „ochraně ruských občanů“  nebo o „historických nárocích“ a o „denacifikaci“. Výsledek? Stát, který v průměru roste o velikost Belgie každý rok. To není přirozený vývoj. To je systematická agrese.

Dějiny jasně ukazují, že s Ruskem uzavírat dohody nemá smysl. Nemají ani cenu papíru, na kterém jsou napsané. Pro příklady nemusíme chodit daleko.

V roce 1917 Masaryk vyjednal volný průjezd čs. legií — bolševici dohodu během pár měsíců porušili a legie napadli.

Beneš v roce 1943 podepsal smlouvu garantující předmnichovské hranice Československa — o rok později nám Sovětský svaz prostě ukradl Podkarpatskou Rus.

A Varšavská smlouva? V roce 1968 skončila tanky v našich ulicích a okupací.

Toto nejsou výjimky. To je vzorec jednání.

A když dnes ruské vedení tvrdí, že „Rusko nemá hranice“, musíme říct jasně: hranice mít bude — tam, kde mu je vytyčíme my. Ne papírem. Ne sliby. Ale odstrašením, jednotou a podporou těch, kteří dnes brání Evropu.

Ukrajina dnes nese hlavní tíhu obrany Evropy. Není to boj o její území — je to obrana pravidel, která chrání i nás. Pokud Ukrajina padne, fronta se posune. A tentokrát už nebude daleko.

Podpora Ukrajiny není gesto. Je to strategická nutnost pro naši bezpečnost. Pro bezpečí Evropy.

Sláva Ukrajině.

V pátek 21. 11. jsem byl pozván naší členkou a mojí dcerou Sárou, abych přednášel studentům ivančického gymnázia Jana Blahoslava o událostech 17. listopadu 1989. Tímto bych chtěl poděkovat studentskému parlamentu, který akci perfektně zorganizoval, profesorům a ředitelce gymnázia, kteří studenty v tomto úsilí při připomínce Dne boje za svobodu a demokracii podpořili.

Považuji za vysoce důležité ukazovat studentům, že demokracie není standard, že je třeba o ni každý den pečovat. V dnešní době, kdy Rusko již jedenáctým rokem vede bezprecendentním způsobem válku proti zemi, která se snaží postavit svoji budoucnot na základě demokratických hodnot, je třeba i mladé generaci ukazovat, že boj za svobodu není minulostí, ale denodenně potřebnou nutností.
Adam

A ještě pohled na přednášku Sářinýma očima (a perem):

Zdravím, tady Sára

Ráda bych napsala krátký článek o tom, jak jsme na škole Gymnázium Jana Blahoslava v Ivančicích slavili Sametovou revoluci, kde měl přednášku i můj táta Adam.

Náš studentský parlament organizuje různé akce (Helloween, Samet, Den duševního zdraví a tak). No a na oslavu právě Sametu je zvykem, že se pozvou na školu lidé, kteří udělají přednášku nebo nějakou vymyslí i učitelé. Nedělá se to každý rok, záleží, jak se povede někoho sehnat.

No, tenhle rok jsme chtěli mít i ty přednášky a jelikož se má kamarádka stala předsedkyní, tak jsme to spolu řešily. A já si vzpomněla, že táta by k tomu mohl něco říct. Po delším domlouvání se nám i podařilo domluvit co a jak.

Výsledek byl, že prváci měli na výběr, jestli půjdou na přednášku našeho dějepisáře, program paní ředitelky nebo tátovu přednášku na téma Samet z pohledu školáka, který si jí i účastnil. Zbytek vyššího gymnázia měl přednášku přidělenou. Ta tátova se naplnila jako první.

V den konání byl na místě chaos. Předsedkyně byla na roztrhání a já měla za úkol být s tátou a dělat asistentku i spojku s parlamentem. Celá škola byla vyzdobena barvami trikolóry a všude byly obrázky spojené s Revolucí. Po krátkém zápasení s technikou se nám povedlo zprovoznit vše potřebné k prezentaci, tak akorát před začátkem.

Táta to vzal ze široka, aby pokryl celou hodinu a půl (dvě vyučovací hodiny). Mluvil o tom, jak k nám přijeli Sověti poprvé, mluvil o Palachovi a všech důležitých událostech z dob, kdy jsme byli pod SSSR. Povídal také o tom, jak se žilo lidem, kdy to bylo lepší a kdy horší. Kvůli rodinné situaci, kdy jeho máma s tátou podepsali Chartu 77, jsme dostali vhled i do života disidentů. Všichni žáci nadšeně poslouchali a část z nich se i zapojila se svými otázkami. Na závěr hodiny mluvil táta o tom, jak revoluce probíhala, pochopitelně zapojil i svůj pohled tehdejšího studenta.

Po skončení šel do sborovny učitelů, kde na něj čekalo menší občerstvení (povedlo se nám zajistit aspoň chlebíčky a kafe) a popovídal si s předsedkyní parlamentu a koordinátorkou parlamentu (učitelka).

Nesmělo chybět ani cinkání klíči a zpěv písně Karla Kryla Bratříčku zavírej vrátka se školním sborem, kvůli kterému jsme akci přesunuli na pátek.

To bude tak nějak vše, doufám, že jsem vás moc nenudila

V rámci letošní spolkové podzimní cesty na Ukrajinu jsme se zúčastnili hned dvou vzpomínkových akcí, nejdříve v Užhorodu a následně v Perečíně.

Nejdříve jsme se sešli u busty prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, abychom si připomněli a uctili památku této významné osobnosti společných dějin. Pietní akt inicioval Klub T.G.M. pod vedením Ivana Latka, které se též účastnil osobně. Dále byli přítomni generálním konzul Slovenské republiky v Užhorodě Henrich Sasai, poslanec Volodymyr Čubirko a zástupci místní samosprávy a též firmy, která se stará o park v okolí památníku. Za spolek Přátel Podkarpatské Rusi se slova ujal Adam a slova, která zazněla, reflektovala nejen historický odkaz TGM, ale i význam pro současnost v kontextu bojů na Ukrajině. 

Připomeňme, že sám Masaryk navštívil Užhorod v roce 1921 jako vyjádření zájmu a úcty k tomuto regionu. Novodobá socha, u které jsme se sešli, je od akademického sochaře Josefa Vajce, pochází z roku 2002.
Následně jsme se odebrali k pomníku Milana Rastislava Štefánika, který sdílí stejný park.

O několik desítek minut později nás ukrajinští hostitelé očekávali v nedalekém Perečině, kde byla slavnostně odhalena pamětní deska Miroslavu Tyršovi, jehož myšlenky a činnost zanechaly hlubokou stopu v historii nejen Čech, ale i Slovenska a Podkarpatské Rusi. Iniciátory této akce se staly organizace krajanský spolek Klub T. G. Masaryka v Užhorodě a Užhorodský SpolokSvlovákov.

Miroslav Tyrš žil v letech 1832 – 1884. V mládí se potýkal se zdravotními problémy, věnoval se proto tělesné výchově a otužování. Studoval právo, filozofii, estetiku a dějiny umění, vyučoval tělocvik a napsal řadu prací z dějin umění, nakonec se stal univerzitním profesorem.  V roce 1862 společně se stejně smýšlejícím Jindřichem Fügnerem založil v Praze tělovýchovnou jednotu Sokol, jejímž se stal starostou. V roce 1882 pak uspořádali v Praze první sokolský slet. 

Na Podkarpatskou Rus pronikly Tyršovy myšlenky koncem 19. století. Obzvláště aktivní se sokolské hnutí stalo po roce 1919, když Zakarpatí vstoupilo do složení Československa. V meziválečném období – nazývaném „zlatým věkem Sokola" – se počet členů vyšplhal na desítky tisíc.

V Mukačevě existovalo přes 30 sokolských organizací s více než tisícem členů. V roce 1927 byl otevřen Sokolský dům v Mukačevě, o pět let později moderní tělocvična v Užhorodu. Vyučovali zde nejlepší instruktoři z Československa – učitelé gymnázií, vojenští důstojníci a lékaři. Dále byly sokolské jednoty v Berehovu a Iršavě.

V roce 1932 byl v rámci slavnostního oslavy státního svátku Československé republiky na užhorodském nábřeží odhalen pomník dr. Miroslava Tyrše. Na kamenné stéle se tyčila busta provedená podle návrhu J. Myslbeka. Pomník byl však brzy poté zničen...

Podle iniciátora odhalení pamětní desky Ivana Latka si Tyršova činnost zaslouží mnohem větší pozornost. „Proto jsme se rozhodli pamětní desku instalovat a tak podnítit krajany, aby se zajímali o historii rodného kraje a jeho významných osobností," uvedl. Autorem pamětní desky je Eduard Aleksij. Pomník byl odhalen za finanční podpory Statutárního města Jihlava, spolku Přátelé Podkarpatské Rusi z Brna, Volodymyra Čubirka, Vasyla Slyčka a dalších.  Po slavnosti následovalo přátelské posezení v nedaleké restauraci.

I když v ten den již nezbylo mnoho času na návštěvu Užhorodu, tak jsem ještě kromě obligátního nákupu stačil oběhnout několik míst, které mají vztah prvorepublikové éře a osobnostem této etapy. Pro znalé to bude příslovečným nošením dříví do lesa, ale já jsem byl opravdu překvapen kolem odkazů lze najít. 
Prvním je lipová alej, která se táhne podél řeky Už, je to prý nejdelší lipová ale v Evropě, Je zde vysazeno skoro 300 stromů několika druhů lip, které kvetou skoro měsíc. Spojuje centrální část města Užhorodu a urbanistickou perlu Malé Galago.

Dále jsem se zastavil u budovy hlavní pošty v Užhorodě na Poštovním náměstí 4, kterou Josef Gočár ve 30. letech minulého století projektoval. J. Gočár je také autorem budovy obchodního domu Baťa nacházející se na Divadelním náměstí. Petr Kropáček byl spolužákem Josefa Gočára a podle jeho architektonického projektu byla od roku 1930 stavěna Masarykova škola na nábřeží řeky Už.

Mimochodem, ukrajinská pošta (opět z iniciativy místních spolků) vydala několik známek, které české architekty připomínají. Poštovní známka s obálkou připomíná architekta Adolfa Libšera (1885-1963) a jeho projekt budovy Okresního soudu v Užhorodě (1930-1933). Poslední v této sérii je známka s portrétem architekta Františka Krupky (1885-1963) a obálka s jeho projektem polyfunkční budovy Legiodružstva (1929-1932).

Cestu jsem zakončil opět procházkou pod lipami (nejdřív jsem minul Masarykův jasan, starý cca 400 let) u Masarykova mostu přes řeku a následně se vrátil do hotelu. 

Michael

Dámy a pánové, vážení přátelé, milí hosté, 
je mi ctí, že v dnešní slavný den mohu jménem spolku Přátelé Podkarpatské Rusi promluvit zde, u busty Tomáše Garrigua Masaryka. Masaryka, muže, který se nejen podílel na založení našeho společného státu, ale také mu vtiskl jeho základní pilíře - ducha humanismu, demokracie a pravdy.
Před 107 lety, 28. října 1918, vznikla Československá republika. Stát, který se zrodil z ideálů svobody, sebeurčení a demokracie. Masaryk, spolu s generálem Milanem Rastislavem Štefánikem a Edvardem Benešem vedl zahraniční odboj a přesvědčil světové mocnosti, že národy bývalého Rakouska-Uherska mají právo na vlastní stát. Podkarpatská Rus se stala součástí Československa na základě Saintgermainské smlouvy v roce 1919. Masaryk osobně navštívil Užhorod v dubnu 1921. Jeho návštěva byla symbolem zájmu a úcty k tomuto regionu.
Dnes si připomínáme 28. říjen – den, kdy se zrodilo Československo. Ale nejsme tu jen kvůli minulosti. Jsme tu i kvůli přítomnosti. Kvůli tomu, co se děje dnes – tady, na Ukrajině, v Evropě, ve světě.
Masaryk věřil, že demokracie není jen forma vlády, ale způsob života. Že svoboda není samozřejmost, ale úkol. A že pravda – jeho slavné „Pravda vítězí“ – není fráze, ale závazek.
Dnes, kdy Ukrajina čelí brutální agresi ruských hord, si tyto hodnoty připomínáme s novou naléhavostí. Vidíme, jak statečně se Ukrajinci brání. Jak chrání nejen svou zemi, ale i naši společnou evropskou budoucnost. A my – jako občané České republiky, jako Evropané, jako přátelé Podkarpatské Rusi – nemůžeme zůstat stranou.
Naše historie je propojená. Naše osudy se prolínají. A naše odpovědnost je společná.
Když Masaryk mluvil o malých národech, říkal, že jejich síla není v počtu, ale v morální autoritě. V tom, že dokážou stát za pravdou, i když je to těžké. Dnes tuto autoritu vidíme právě tady, na Ukrajině.
Přál bych si, aby dnešní den nebyl jen vzpomínkou, ale i výzvou. Abychom z Masaryka nevnímali jen tuto jeho bustu, ale především jeho odvahu. Abychom byli hlasem solidarity, když je slyšet střelbu. Abychom byli hlasem rozumu, když se šíří propaganda. A hlavně, abychom byli hlasem lidskosti.
Děkuji vám, že jste tu. Děkuji spolku TGM za pozvání. A děkuji Ukrajině, že nám připomíná, co znamená boj za svobodu.
Sláva Ukrajině. A čest památce Tomáše Garrigua Masaryka.

Viktoria měla smůlu. Válka ji zastihla už v roce 2014, protože bydlela na předměstí Luhansku. Nejdříve po okolí pobíhala hrstka místních zchudlých Rusů zfanatizovaná kremelskou propagandou a vykřikovala protiukrajinská hesla. Později se ale začali mezi nimi objevovat ozbrojenci a do oblasti přišla ukrajinská armáda.  Po té, co se v okolí začalo střílet, opustili s manželem a třemi dětmi  svůj dům a odešli do Ukrajinského vnitrozemí, do Nikopolu. Na přijetí ruského občanství, ani na vystěhování do Ruska vůbec nepomyslela. I když její mateřská řeč je ruština, považuje se za občanku Ukrajiny a všem, kteří po Rusku touží, vždy říkala, že jim nic nebrání, aby se tam odstěhovali, že místa je tam dost. Ona je spokojená na Ukrajině, ruská nihilistická a nabubřelá  mentalita jí nikdy nepřirostla k srdci.

V Nikopolu si našli bydlení a práci a později se jim narodilo čtvrté dítě. Když v únoru 2023 vtrhli Rusové na Ukrajinu, zastavili se na protějším břehu Dněpru a Nikopol se stal terčem každodenního ostřelování.  Manžel proto po krátkém váhání poslal Viktorii s dětmi do bezpečí, do České republiky s tím, že se nejdříve postará o majetek rodiny a potom přijede za nimi (Na Ukrajině se mobilizace nevztahuje na otce tří a více nezletilých dětí). Bohužel, za dosud ne zcela objasněných okolností byl zabit a tak se čerstvá vdova ocitla sama se čtyřmi dětmi poprvé v zahraničí.

Nejdříve přes KACPU v Brně sehnala dočasné ubytování u Vranovské přehrady a snažila se vydělávat pomocnými pracemi v místních restauracích. Když ale skončila sezóna  a zároveň se přiblížil konec nájemní smlouvy, ocitla se ve velmi tíživé situaci a obrátila se s žádostí o pomoc na Odbor sociální péče  brněnského magistrátu. Měla štěstí, protože její žádost skončila v rukou úřednice Káti, která pochází z Jasini na Podkarpatské Rusi. Káťa zase zná náš spolek a řekla mi o tomto případu a zeptala se, zda bychom nemohli pomoci, protože jejich odbor na to nemá už kapacitu. Měla štěstí. Zrovna tou dobou se z bytu, na jehož pronájem se na počátku války více lidí složilo, stěhovala do Kanady jiná ukrajinská vdova s dětmi. Vše proběhlo rychle a do týdne bydlela Viktorie i s rodinou v zařízeném třípokojovém bytě.

Od nás dostala půl roku bydlení zdarma s tím, že do té doby se zde rozkouká a najde si práci, aby byla soběstačná. Pomohli jsme jí umístit dvě děti do školy a jedno do školky. Nejstarší dcera se rozhodla pokračovat v dálkovém studiu vysoké školy na Ukrajině a k tomu si našla práci v rychlém občerstvení. Po večerech pak pracuje jako kosmetička. Viktoria si během pár měsíců našla práci jako uklízečka a ošetřovatelka tak, aby se současně mohla věnovat péči o malé děti. Rodina s příjmem sotva vychází, ale je šťastná, že bydlí na pěkném a bezpečném místě. Ačkoliv je její rodný jazyk ruština, přestala rusky mluvit a přešla výhradně do ukrajinštiny.  Za rok se naučila česky rozumět prakticky všemu a v běžném denním životě se česky i domluví. Její děti po roce ve školách a školce mluví česky prakticky bez přízvuku.

Vzhledem k tomu, že ve svých čtyřiceti letech se Viktorie poprvé ocitla v zahraničí, je pozoruhodné poslechnout si její názory na život zde:

Na Ukrajině je pár velmi bohatých lidí a většina je poměrně chudá, ve srovnání s ČR. Střední třída je velmi málo početná. I když jsme s mužem oba pracovali v průmyslu a měli jsme nadprůměrné platy, na uživení naší početné rodiny to nestačilo a museli jsme si k tomu ještě přivydělávat. Proto jsou na Ukrajině lidé většinou orientovaní na vydělávání peněz. Volné dny nebo dokonce dovolená jsou prakticky neznámé pojmy. Na Ukrajině jsou proto prakticky všechny obchody a služby dostupné 7 dní v týdnu a otevírací doba je delší než zde. Lidé mají proto málo, nebo vůbec žádný čas na zábavu a na společenské styky. V ČR se mi líbí celkově mnohem vyšší životní úroveň oproti Ukrajině. V práci mám volné víkendy. Češi se mnohem více věnují zábavě a společenskému a rodinnému životu. Je tu uvolněná atmosféra a lidé se tváří spokojeně. Oproti Ukrajině zde není projevována zdaleka taková úcta a pozornost ženám a starším lidem – na Ukrajině je například naprostá samozřejmost uvolnit jim místo k sezení v hromadné dopravě. Také mě překvapily poměrně dlouhé dodací lhůty na různé vybavení do domácnosti a dlouhé termíny objednání služeb. Na Ukrajině to většinou lze vyřídit do druhého dne.

A ještě pár postřehů ze současné Ukrajiny – Viktoria musela během svého pobytu zde dvakrát odcestovat zpět na Ukrajinu kvůli vyřízení úředních formalit.  V oblasti bojů si lidé nezištně pomáhají a spolupracují. Ve městech, která se stávají terčem ruského ostřelování raketami a drony  se lidé snaží válku vytěsnit, ale v případě potřeby si pomáhají. Na venkově, kam ruské rakety nedopadají je pro lidi válka něco vzdáleného, co je obtěžuje. O uprchlících v zahraničí si myslí, že žijí v luxusu a dostávají nemalé částky podpory.

Nezbývá nám než si přát, aby byly loupeživé uralo – altajské hordy společným úsilím brzy rozdrceny a vyhnány z Ukrajiny, aby se uprchlíci mohli vrátit domů a začít budovat novou Ukrajinu.

Konec listopadu roku 1938 se stal osudným datem pro mnoho Ćechů i Slováků usídlených na Podkarpatské Rusi.

Pan Jan Kruml, náš člen, objevil pozoruhodné svědectví osobního lékaře prezidenta Beneše, které vrhá nové a pro mnohé nečekané světlo, na události spojené se ztrátou Podkarpatské Rusi.

Jedná se o pasáž z článku Martina Nekoly - Zdravotní stav Edvarda Beneše očima jeho ošetřujícího lékaře, uveřejněného ve SLEZSKÉM SBORNÍKU CXVII / 2019 číslo 2.  Článek je ve sborníku na stránkách 100 - 117, citovaná pasáž je ze stran 104 - 105. Odkaz na celý článek: https://www.szm.cz/media/docs/2-2019-5ee723f5288f4.pdf

Zdravotní stav Edvarda Beneše očima jeho ošetřujícího lékaře Dr. Oskara Klingera4.  

Již při první návštěvě mi Dr. Beneš prohlásil, že pokládá za svůj životní úkol odčinění Mnichova a obnovení samostatné Čs. republiky. Tato touha po odstranění Mnichova táhne se jako červená nit celou jeho prací politickou za hranicemi a byla jistě důležitým faktorem, že se odhodlal v r. 1943 podepsat smlouvu se Sovětským svazem. Provázel jsem pana prezidenta na všech jeho cestách a zájezdech doma i za hranicemi, s výjimkou cesty do Ameriky v květnu 1943. Po návratu jsem zjistil trochu nižší tlak krevní a pochopitelnou únavu po dlouhém a bouřlivém letu, ale jinak byl pan prezident objektivně nezměněn, ač mi kancléř Smutný18 říkal, že se Dr. Beneš necítil celou tu dobu dobře. A mně řekl: "Od teďka budete jezdit všude s ním."

Největší ránu dostal pan prezident v emigraci 6. ledna 1944 po našem návratu z Moskvy, kde jsme podepsali smlouvu se Sověty. Tohoto dne ráno, po vystoupení z letadla na nově otevřeném letišti v Northoltu, odevzdal Čičajev, rezident sovětské zpravodajské služby v Londýně, panu prezidentovi osobní dopis Stalinův, žádající zřeknutí se Podkarpatské Rusi ve prospěch Sovětů. Při jízdě s panem prezidentem z Norholtu do jeho sídla v Aston Abbotts jsem pozoroval největší neklid a rozčílení, jaké jsem u něho poprvé viděl a které bezesporu bylo největším poškozením jeho zdraví v emigraci.

Po příjezdu do Aston Abbotts jsem položil hned pana prezident do postele, kde zůstal po dobu dvou dnů. Zjistil jsem poprvé vysoký tlak: Tk 190/90 mm Hg. Také poprvé se dostavila jedna úplně bezesná noc. Během dvou dnů se však porucha úplně upravila a pan prezident neměl až do své choroby v červenci 1947 vyšší tlak než 160/80 mm Hg. Od této chvíle však byl největší můj zřetel upřen k prevenci arteriosklerózy, což se stručně řečeno dělo užíváním přesličky, malých dávek jódu a po vynalezení rutinu tímto preparátem za pomoci ještě jiných preparátů a příslušné diety a celkové životosprávy. Dva až třikrát do roka byl vždy překontrolován v emigraci prof. Dr. Cottonem z londýnské university, internistou, kardiologem a specialistou na cévní choroby.

A takto mně sdělil důvody hrozného rozčílení: "Stalin mě podvedl. Jel jsem přece do Ruska jen proto, že mě Rusové jediní z velkých národů slíbili předmnichovské hranice, a proto podepsal jsem s nimi smlouvu, kterou jsem v principu pokládal za pokračování naší smlouvy s nimi z r. 1935. A zatím než jsme doletěli zpět do Anglie (za 8 dnů), Stalin již porušuje dané slovo." Od této doby byl Dr. Beneš velmi skeptickým vůči Stalinovi a našim komunistům v Moskvě, kteří na jedné straně posílali projevy oddanosti prezidentovi do Londýna, na druhé straně pak moskevský rozhlas vedený zuřivými komunisty štval proti londýnské vládě. V této depresi a skepticismu do budoucnosti jsme byli připraveni odletět na Slovensko přes Moskvu v polovině března 1945. V noci téhož dne, kdy jsme měli odletět, dostal Dr. Beneš zase po dlouhé době záchvat Ménièrova syndromu (tento přicházel skutečně jen při velkém rozčílení a starostech).

4 MUDr. Oskar Klinger (1898-1973) - lékař T. G. Masaryka, internista Borůvkova sanatoria v Praze. Během druhé světové války pobýval v exilu ve Velké Británii, kde začal působit rovněž jako osobní lékař jak Edvarda Beneše, tak Jana Masaryka a jako předseda Československého červeného kříže. Po válce pokračoval v péči o prezidenta i ministra zahraničí, s nímž zůstal v úzkém přátelském styku. V dubnu 1948 emigroval do Velké Británie a později se přesunul do New Yorku, kde si otevřel soukromou lékařskou praxi. Až do smrti tvrdil, že spolu s Janem Masarykem plánovali útěk z komunistického Československa. StB však záměr odhalila a Masaryk byl zavražděn, nebo vydíráním donucen k sebevraždě.

18 Jaromír Smutný (1892-1964) - diplomat, nejbližší spolupracovník, asistent a posléze kancléř Edvarda Beneše

Po prohrané bitvě u Stalingradu se maďarská vláda asi poprvé zamyslela, zda se v rámci probíhající 2. světové války přidala na správnou stranu. Výsledkem tohoto zamyšlení bylo moudré rozhodnutí o dobudování Arpádovy linie. Jednalo se o systém opevnění v karpatském oblouku, které mělo chránit severovýchodní hranice maďarského státu. 

Území dnešní Zakarpatské oblasti je téměř totožné s prvorepublikovou Podkarpatskou Rusí (dnes navíc zahrnuje kdysi slovenské město Čop, anektované Sověty kvůli svému železničnímu uzlu, a jihovýchodní hranice byla v roce 1946 upravena tak, aby nebylo vidět do Sovětského svazu). Před rokem 1919 však byla celá oblast po 1 000 let nedílnou součástí uherského státu, proto její dějiny de facto kopírují historii maďarskou. Zde se budeme věnovat pouze vybraným oblastem historie.

Nížinné oblasti Podkarpatské Rusi byly osídleny již v době neolitu, jak dokazují například vykopávky z okolí Seredného, staré přes 4 000 let. První slovanské kmeny přišly do těchto končin v 6.-7. století. V 9. století až sem dosahoval vliv Velkomoravské říše a oblast Podkarpatské Rusi byla pravděpodobně její součástí. V 10. století došly přes Verecký průsmyk do Panonské nížiny maďarské kmeny vedené Arpádem, který zde dle legend pronesl řeč o zemi zaslíbené. V následujícím století Maďaři pustošili střední Evropu, až se po sérii porážek definitivně usadili v Panonské pánvi a přijali evropskou kulturu. Karpatský oblouk po dalších 1 000 let tvořil severní a severovýchodní hranici Uher.

Zhruba v té době, kdy Maďaří začali formovat svůj stát, přišli po karpatských hřebenech z oblastí dnešního Bulharska Malorusové, předchůdci dnešních Rusínů. Věnovali se především pastevectví. Do úrodných nížin se jim nepodařilo proniknout, a proto se staly jejich vlastí právě Karpaty. V 17. století se Uhry staly součástí Habsburské monarchie. Během revolučních let 1848-1849 v celé Evropě probíhaly národní revoluce, Maďaři se chopili příležitosti a byť byla jejich revoluce poražena, díky své nekompromisní politice vůči Vídni v roce 1867 dosáhli Rakousko-uherského vyrovnání a v podstatě federálního uspořádání říše. U Rusínů však k národnímu probuzení ani obrození nedošlo. Bylo to dáno téměř stoprocentní negramotností a vysokou mírou emigrace za prací. První světová válka zasáhla území Podkarpatské Rusi intenzivními boji o karpatské průsmyky nejdříve na přelomu let 1914-1915 a potom znovu za Brusilovovy ofenzívy v roce 1916.

V roce 1918 se Uhersko ocitlo na straně poražených. Po celé zemi se vzedmula velká vlna nacionalismu a většina národů Uher zatoužila po sebeurčení a samostatnosti. Z letargie se probrali i Rusíni a vznikly hned čtyři národní rusínské rady. Ta americká v čele s Grigorijem Žatkovičem, přítelem T. G. Masaryka, žádala o připojení ke vznikajícímu Československu. Národní rada v Chustu volala po sjednocení s Ukrajinou (která byla v té době ještě samostatným státem). Národní rada v Užhorodě naopak prosazovala autonomii v rámci Maďarska. Nezávisle na národních radách byla v lednu 1919 vyhlášena v Jasině Huculská republika. Ta se postupně šířila k jihu do Rachova a Trebušan. Když její ozbrojenci ale překročili Tisu a vstoupili do Marmarošské Sihoti na území Rumunska, vyslali Rumuni svoji armádu a Huculskou republiku obsadili. Nakonec se Národní rada v Prešově přiklonila na stranu Žatkoviče a zástupci Rusínů oficiálně požádali v květnu 1919 na konferenci v Saint-Germain o připojení k Československu. Tento požadavek byl bezodkladně přijat, stejně jako ostatní územní nároky vznikajícího Československého státu. Tou dobou totiž držely československé legie celou Transsibiřskou magistrálu od Uralu až po Tichý oceán, čímž fakticky ovládaly celou asijskou část Ruska. Tato skutečnost Československu dávala velmi silnou vyjednávací pozici.

Od jara 1919 postupně přicházeli na území Podkarpatské Rusi čeští vojáci, četníci, úředníci, učitelé a jiní odborníci. Proces začlenění k ČSR byl dokončen až v roce 1920, kdy se z oblasti Jasině a Rachova stáhla rumunská armáda a předala území československé správě. Během necelých dvaceti let pod československou správou došlo k dosud největšímu rozkvětu Podkarpatské Rusi. Byly zřízeny obecné školy s vyučováním v rusínštině (doposud bylo vyučování možné jen v maďarštině), čímž poklesla negramotnost ze 75 % (1919) na pouhých 15 % (1938). Pozemková reforma z let 1923-1924 zlikvidovala neefektivní, šlechtou provozované velkostatky, umožnila soukromé hospodaření drobným vlastníkům, čímž v podstatě ukončila období feudalismu. Dále došlo ke všeobecnému rozvoji infrastruktury, především silniční sítě, lesnictví, dřevozpracujícího průmyslu a lázeňství. V Užhorodě, Mukačevu a Chustu byly postaveny celé nové čtvrti. Bohužel, celosvětová hospodářská krize na počátku třicátých let slibný vývoj přibrzdila a některé projekty, např. plnou elektrifikaci se nepodařilo zcela dokončit.

V období vzniku Československa slibovala nová vláda Rusínům i Slovákům autonomii, později však na svůj slib jaksi pozapomněla. V období ekonomického růstu to příliš nevadilo, ale v době hospodářské krize začala tato skutečnost představovat problém, který se stal s příchodem politické krize v letech 1938-1939 ještě znásobil. Další problém Podkarpatské Rusi ve třicátých letech představovali ukrajinští nacionalisté. Po roce 1919 celá Halič, obývaná převážně etnickými Ukrajinci, připadla Polsku. Ukrajinci toužili po obnovení jednotné Ukrajiny, která byl v té době rozdělena mezi Polsko a SSSR. Na území SSSR jejich bojovnost potlačil Stalin uměle vyvolaným hladomorem (následkem kterého zemřelo více než 7 milionů lidí, tj. více než při holokaustu!). Na území Polska ukrajinské bojůvky útočily na polské četníky a státní úřady, ale také terorizovaly polské obyvatelstvo a pořádaly pogromy na Židy. Polský stát s nimi vedl urputný boj. Mnozí Ukrajinci následně z Polska emigrovali na území Podkarpatské Rusi. Český stát jim nevěnoval patřičnou pozornost a umožnil jim organizovat tzv. siče. Teoreticky se jednalo o krajanské spolky, ale ve skutečnosti šlo o polovojenské organizace, které prováděly protičeskoslovenskou propagandu a přesvědčovaly Rusíny, že jsou Ukrajinci. Jejich cílem bylo vyhlásit samostatnost Podkarpatské Rusi, ovládnout ji a využít ji jako základ pro budování budoucí samostatné Ukrajiny.

Po Mnichovské dohodě v září 1938 následovala v listopadu tzv. Vídeňská arbitráž, na základě které ČSR odstoupila Maďarsku značnou část jižního Slovenska, ale také okresy Užhorod, Mukačevo, Beregovo a Sevluš (dnes Vinohradov), které byly součástí Podkarpatské Rusi. Podkarpatská Rus a Slovensko získaly autonomii. Po celé období tzv. druhé republiky v letech 1938-1939 probíhaly na území Podkarpatské Rusi drobné i větší boje československé armády, četnictva a stráže obrany státu (SOS) s maďarskými a polskými bojůvkami, které se snažily urychlit rozpad ČSR. Za zmínku stojí vybudování tzv. cesty života československou armádou. Jednalo se o velmi rychlou výstavbu silnice z Prešova do Chustu, která umožnila zásobování celého regionu, protože dosavadní zásobovací trasy se ocitly na území nepřátelského Maďarska.

Období druhé republiky skončilo kuriozitou - vznikem státu, který existoval necelých 12 hodin. Dne 14. března 1939 večer obsadili ozbrojení sičovci vládní budovu v Chustu a vyhlásili samostatný stát, Karpatskou Ukrajinu v čele s premiérem Augustinem Vološinem, rodákem z Kelečína. Tento stát byl neprodleně uznán německým konzulem, který sídlil na druhé straně ulice. Do rána ale budovu obklíčilo československé vojsko a četnictvo a po rozednění povstalce vyhnali. Z vítězství se však neradovali, protože vzápětí obdrželi zprávu, že Praha byla obsazena Němci a Československo zaniká. Slovensko vyhlásilo samostatnost a Podkarpatská Rus připadlo fašistickému Maďarsku. Oni sami dostali rozkaz k návratu do protektorátu přes Rumunsko, Jugoslávii a Rakousko. Když se Čechoslováci začali stahovat, pokoušeli se je sičovci přemluvit ke společnému boji proti Maďarům, ale byli odmítnuti. Následně se sičovci zmocnili opuštěných zbraní, rozdali je chustským středoškolákům a společně se utkali s postupující maďarskou armádou. Nevycvičení nováčci neměli proti řadovému vojsku šanci. V této potyčce bylo zabito na 3 000 převážně nezletilých bojovníků. V současné Ukrajině jsou oslavováni jako hrdinové a na jejich počest stojí na Krásném poli na příjezdu do Chustu velký památník. Premiér Vološin se následně odstěhoval do Prahy, kde žil poklidně až do května 1945, kdy byl NKVD unesen do Moskvy a následně popraven, aby nemohl vznést nárok na své premiérství.

Po přičlenění k Maďarsku chtěli mnozí Rusíni bojovat za samostatné Československo a začali emigrovat. Jejich proud zesílil po vypuknutí války, kdy se na ně jakožto maďarské občany začala vztahovat branná povinnost. Několik desítek tisíc Rusínů uteklo přes Karpaty, ale neocitli se v Polsku, nýbrž v Sovětském svazu, který byl v té době spojencem Německa. Byli ihned pozatýkáni a uvězněni v gulazích. Zde byli drženi až do poloviny roku 1942 a mnoho jich zemřelo na následky podvýživy, mrazu a nemocí. Teprve potom získali možnost narukovat do československé jednotky, která vznikla tou dobou Buzuluku. Až do roku 1944 tvořili 1. československý armádní sbor především tito Rusíni. Následně byl jejich počet převýšen volyňskými Čechy, kteří spontánně a dobrovolně rukovali, aby mohli opustit Sovětský svaz.

Na podzim 1944 vstoupila na území Podkarpatské Rusi sovětská vojska. Československá vláda vyslala na toto "osvobozené" území obratem své zmocněnce, kteří měli zajistit obnovu československé státnosti, ale Sověti jejich činnost od počátku mařili. Následně sovětská správa zaranžovala volby, ve kterých mohli kandidovat jen komunisté, a následovalo referendum o připojení k SSSR, které bylo realizováno textem na potravinových lístcích, takže k hlasovaní PRO došlo při nákupu chleba. V květnu 1945 bylo Československo obnoveno v předmnichovských hranicích, ale již 29. června byla Podkarpatská Rus a město Čop podstoupeny SSSR. Hranice byla definitivně vytyčena v dubnu 1946. Území bylo přejmenováno na Zakarpatskou oblast a slibovaná autonomie byla zrušena.

Pod sovětskou správou probíhala rusifikace obyvatelstva, nedobrovolná a devastační kolektivizace zemědělství, nesmyslná industrializace bez zajištění surovin a odbytu a devastace lesů. Rusínská inteligence byla cíleně likvidována. Na druhé straně byla zcela vymýcena negramotnost a dokončena elektrifikace oblasti. Poloha na západní hranici SSSR také vedla k budování většího množství vojenských základen.

Po rozpadu SSSR v roce 1991 se Zakarpatská oblast stala součástí Ukrajiny. V té době se sice ozvaly hlasy volající po obnově původního Československa, bylo jich však malé množství a obecně k tomu scházela vůle. Ani Maďarsko nepožadovalo navrácení svého historického území, a proto asi v nejbližší době zůstane zachován status quo. Lze jen spolu s Rusíny doufat v to, že po vyřešení současného konfliktu Ukrajiny s Ruskem přestane mít kyjevská vláda strach ze separatismu a umožní tomuto národu sebeurčení.

Petr Stavinoha

Článek Valerije Paďaka, který bydlí v Užhorodě, přednáší na Ústavu rusínského jazyka a kultury na Prešovské univerzitě, provozuje vlastní vydavatelství a neunavně se snaží prosadit uznání rusínské národnosti na Ukrajině