Vzpomínka na Libora Chytílka

Setkávání s mými předky

Prvním „setkáním“ s Podkarpatskou Rusí se mi dostalo hned v dětství a bylo celkem nezvyklé pro malé dítě předškolního věku:“Tvůj dědeček spí svůj věčný sen tam, kde byl ve svém krátkém a těžkém životě šťastný. Spí vysoko u oblohy, pod keřem červeného hlohu. Ptáčci mu tam zpívají.“ Babička nevěděla kde přesně byl manžel a milující táta pochován, jen s mámou tušily.

Babičce s mámou zbyly jen vzpomínky a touha vypravit se na bývalé území Československa – Podkarpatskou Rus. Babička se toho okamžiku nedožila, žila jen ve vzpomínkách. Maminka a otec odjeli v létě roku 1997 a přijeli nadšení. V následujícím roce jsem odjela i já s dětmi.

Setkání s Liborem - 1997

Máma přijela nadšená, jenže cestovka ze Vsetína v dalším roce stačila zkrachovat.

Na podzim téhož roku jsem si omylem koupila Špígl – bulvár. A na jedné ze stránek, vykoukl na mne malý článeček o Podkarpatské Rusi, CK Subcarpatia Brno s nabídkou poznávacích turistických zájezdů po bývalé Podkarpatské Rusi. Máma mi nejprve za noviny nadala, co kupuji za škvár, ale jen do té doby než jsem ukázala článek. A v ten moment jsme začaly kout plány. Zavolala jsem na uvedené telefonní číslo a jupí, volná místa v zájezdu byla ještě k dispozici, a tak jsme se vydali po stopách mámina dětství všichni.

Byli jsme domluveni, že na autobus budeme čekat v Hranicích na zastávce Pod farou, na výjezdu z města směr Valašské Meziříčí. Bus zastavil, pan Libor nás přivítal a po cestě seznamoval všechny účastníky zájezdu s programem a tím, co by mohlo nastat. Vše co sdělil, se splnilo do puntíku. I ta státní hranice se slovenskými a ukrajinskými státními orgány. Zájezd super, dojeli jsme zpět a přemýšleli i dalších cestách po této zemi. A tak jsme jezdili s Liborem snad do roku 2010, jako turisté, ale i soukromě autem. A vždy se nám dostalo plno informací a setkání se zajímavými lidmi díky Liborovi.

Pokud přišla nějaká překážka, Libor hned řešil, někdy úspěšně jindy méně, ale vždy jsme byli spokojeni. Takto jsme poznali kus Podkarpatské Rusi její střední část kolem Koločavy, Siněviru, města Mižhirje, ale i východní oblast kolem Jasiny.

2002 – 2022

Léta běžela a při léčebném pobytu Libora v Teplicích nad Bečvou, jsme se domluvili na akci – seznámení se s uměleckým školstvím na Zakarpatí. Příprava trvala snad dva roky, do této akce jsme požádali o spolupráci Mgr. Ivan Latka, předsedu klubu TGM v Užhorodě a historik. Nastal čas posledních příprav a v květnu roku 2005 jsme vyjeli s DPS Sluníčko, sborem naší základní umělecké školy. Rodiče nám svěřili své dětičky - 40 žáčků ve věku 10 – 18 let. Čtyři učitelky instrumentalistky a sbormistryně pěveckého sboru a jela i naše paní doktorka Cecílie. A samozřejmě Libor, náš průvodce po cestě. V Užhorodu jsme byli přizváni k vernisáži fotografií ing. Rudolfa Štursy pod názvem Bohem zapomenutá země, která se konala ve skanzenu. Následoval i koncert v Dětské umělecké škole na náměstí Sandora Pettöfi (dříve náměstí T.G.Masaryka). Další koncert jsme hráli na Kyjevské univerzitě, pobočka Užhorod - slovanské katedře pro studenty českého jazyka. Další den jsme opustili

město a v divadle v Mukačevu následovalo další vystoupení. Pak další a další města Tjačiv a Teresva hudební škola, základní škola v Hrušovu, dva koncerty v Koločavě a na břehu SIněvirského jezera, to byl takový bonbónek a naše rozmařilost. Vše klapalo jak na drátku a my se vrátili šťastní z naší velké cesty po deseti dnech domů. A navíc jako bonus jsme podepsali dohodu o mezinárodní umělecké spolupráci v rámci hudebního školství Česká republika - Slovensko – Ukrajina, Zakarpatská oblast – Maďarsko. Do těchto dnů spolupráce neskončila a smlouva je podepsána do roku 2027. Naše „cestování“ mezi zeměmi dovedl přerušit jen covid a nyní válečný stav na Ukrajině. Nicméně i v tyto dny plánujeme další cesty na východ a přátelé i k nám na Moravu. Vše se dělo pravidelně ve dvouletých cyklech.

Vidíš Libore, za co všechno můžeš a byl jsi nápomocen dobré věci, když jsem si „stavěla“ vzdušné zámky v nadoblačnu. Podařilo se vše díky Tobě, díky tvojí pomoci.

PS: Podkarpatskou Rus jsem poznala z vyprávění babičky a maminky. Ale byl jsi to Ty Libore, který jsi mne naučil prošlápnout si cestičku mateřinkou přes poloninky, poloniny a přeskakovat potůčky a říčky v jedné nádherné zemi.

Když jsme naposledy spolu mluvili po telefonu, měl jsi plno plánů, co dodat – velké děkuji.

S úctou Jana

Верховино світку ти наш. Гей, як у тебе тут мило. Як ігри вод, пливе тут час, свобидно шумно весело. Ой не ма то краю краю над ту Верховину, коби мени погуяти хоч одну годину…………

Přečtěte si kapitolu o Rusínech a o našem spolku z letošní diplomové práce Nely Navrátilové. Práci napsala pro Etnologický ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Práci vede profesorka PhDr. M. Pavlicová, CSc.

Rusíni

Rusíni jsou dnes v České republice uznáni jako samostatná národnostní menšina a od roku 2001 je menšina zastoupena v Radě vlády pro národnostní menšiny a v jejích poradních orgánech. Dále je zastoupena ve výběrových dotačních komisích Ministerstva kultury, a v komisi pro kulturní aktivity menšin. Kromě toho je zastoupena ve Výboru pro národnostní menšiny hlavního města Prahy a statutárního města Brna. Jelikož Rusíni jakožto etnikum nemají svůj stát, lze jejich počet určit na základě statistických dat pouze dle národnosti a mateřského jazyka, nikoli státního občanství. Podle výsledků sčítání lidu z roku 2021 žilo v České republice 603 osob hlásících se k rusínské národnosti, z to 40 jedinců v Brně. Současnou rusínskou komunitu ještě doplňují lidé, kteří přijíždějí do českých zemí za prací, přičemž někteří z nich se zde usazují natrvalo. Mnoho z těchto nových obyvatel se k rusínské národnosti aktivně nehlásí a rusínským jazykem již nehovoří.

Země bývalé Podkarpatské Rusi, dnes Zakarpatské oblasti Ukrajiny, se nachází v oblasti Karpat na hranicích Polska, Slovenska a Ukrajiny. Po druhé světové válce přišli Rusíni o status státního národa a Podkarpatská Rus byla anektována Sovětským svazem. V důsledku toho byla jejich politická a kulturní autonomie omezena a jejich práva a postavení v rámci státu se radikálně změnily, což vedlo k emigraci. Mnoho Rusínů se přistěhovalo do Prahy a na severní Moravu. Ale jejich největší komunita mimo domovinu se nachází ve Spojených státech amerických a menší skupiny karpatských Rusínů pak také emigrovaly do Kanady, Argentiny a Austrálie, již v 70. a 80. letech 19. století.

Před převratem 1989 nebyli Rusíni oficiálně uznáváni jako menšina, avšak po změně politického režimu se začala věnovat pozornost jejich situaci. V současnosti existují organizace, jako je Společnost přátel Podkarpatské Rusi v Praze a Rusínská iniciativa v ČR, které se snaží hájit zájmy a podporovat kulturní dědictví Rusínů v České republice a spolek Přátelé Podkarpatské Rusi v Brně, který vydává čtvrtletní časopis Přítelé Podkarpatské Rusi. Dále je zde Chomutovský folklorní pěvecký soubor Skejušan, který se zabývá tradičním rusínským folklórem. Většina Rusínů v Česku je příslušníky Řeckokatolické nebo Pravoslavné církve.

Přátelé Podkarpatské Rusi 2022

Spolek Přátelé Podkarpatské Rusi byl založen jako brněnská pobočka Společnosti přátel Podkarpatské Rusi sídlící v Praze, konkrétně v roce 1992, avšak od roku 2011 byl registrován už jako samostatný spolek. V roce 2022, kdy zesnul dlouholetý předseda Ing. Libor Chytílk, nebyly ve spolkovém rejstříku dokončeny zákonné změny a spolek byl donucen k mírnému přeorganizování. Jelikož předešlá situace měla za následek zastavení činnosti, kdy spolek nemohl žádat o dotace, nejjednodušším řešením bylo obnovení původního spolku pod novým názvem Přátelé Podkarpatské Rusi 2022. Dnes organizace sídlí na Staré radnici na adrese Radnická 8, kde se sdružují tak dvakrát, třikrát do měsíce. Ze začátku byli členové spolku především původní obyvatelé bývalé Podkarpatské Rusi, avšak postupem času byla členská základna rozšířena i o sympatizanty s kladným vztahem k této oblasti vytvořeným například během turistických zájezdů. V současnosti jsou členové převážně z Brna a Jihomoravského kraje, ale také z dalších krajů republiky. Podle současného předsedy Mgr. Petra Stavinohy je většina z nich z Brna, hodně také z Plzně a středních Čech, v organizaci je zapojeno 45 platících členů a přes 250 lidí z Brna a Jihomoravského kraje a asi jedna třetina členů má rusínskou krev, zatímco dvě třetiny jsou přátelé spolku. Organizace také vydává od roku 2018 čtvrtletní zeměpisně-etnograficko-společenský online časopis Přátelé podkarpatské Rusi, jehož redaktorem je předseda spolku Mgr. Petr Stavinoha. Periodikum fungovalo od roku 2010, ale kvůli nákladům se přeorientovalo do elektronické podoby. O zajímavosti z historie spolku se v rozhovoru podělil pan Stavinoha následovně: „původním cílem spolku Přátelé Podkarpatské Rusi byly majetkové náhrady (…) řekl bych, k tomu vyrovnání došlo před rokem 2016, to bylo vyřešené, takže vlastně smysl tohoto spolku jako "landsmanšaftu" (Sudetoněmecké krajanské sdružení, organizace nuceně emigrovaných Němců z oblasti Sudet) ztratil smysl a teď je to spíš zaměřené na lidi, kteří mají Podkarpatskou Rus rádi. Nás je teď aktivních asi 40 a největší perla, co máme mezi členy je pravnučka Ivanjuka, ministra vnitra Huculské republiky z roku 1919.“

Hlavní náplní spolku je osvětová, kulturní a vzdělávací činnost, uchování rusínské identity, popularizace bývalé Podkarpatské Rusi v ČR a uchovávání předmětů související s rusínskou kulturou, historií a domovinou. Organizace pro své členy i přátelé spolku poskytuje konzultace k tématice Zakarpatské oblasti Ukrajiny, respektive bývalé Podkarpatské Rusi. Pořádá členské besedy, přednášky, výstavy, zájezdy, poznávací výlety do okolí a návštěvy kostelů pro vzdálenější netamní členy spolku, vánoční besídky, ale i další aktivity jako umisťování pamětních desek, ochutnávky podkarpatského piva aj. V březnu se konala akce Před 100 lety spolu v bistru 4D, které se zúčastnilo přes 250 lidí. Zahájena byla programem pro děti a následně vystoupila ukrajinská kapela SNAK. Akce byla finančně a materiálně podpořena městem Brnem, Jihomoravským krajem a společností CK Alpina. Součástí dne bylo ochutnávání podkarpatských specialit, jako je bograč, hribna juška, pelmeně a syrniky a dokonce i pivo od pivovaru Cypa ve Kvasech u Rachova, což je pivovar ze Zakarpatské oblasti Ukrajiny.„Týden po Velikonocích jsme měli Podkarpatský den v jedné hospodě v Bystrci. Bylo odporné počasí, ale i tak se tam sešlo přes 250 hostů a udalo se tam asi 500 porcí jídla.“ Do budoucna má spolek pro své příznivce zájem pořádat podobné kulturní dny Podkarpatské Rusi pravidelně. Kromě toho bude letos sdružení účinkovat v rámci Dne národnostních menšin - Babylonfestu při gastro prezentaci tradičních pokrmů národnostních menšin. Podkarpatská kuchyně kombinuje vlivy maďarské, české, ukrajinské a sovětské kuchyně a nabízí husté a výživné polévky jako bograč (vývar na způsob guláše) nebo studenou okrošku, chutné masové taštičky polité smetanou nazývané pelmeně, také nabídnou šašlíky, deruny a telecí se švestkami, tvarohové lívance syrniky nebo smetanovou kukuřičnou kaši Banoš.13

Spolek také spolupracuje s ostatními menšinami v jiných zemích i v ČR, aktivně se účastní jejich setkání, pořádá akce na školách, kde seznamuje žáky s rusínskou menšinou a její historií, snaží se navazovat kontakty s občany a institucemi Zakarpatské oblasti Ukrajiny, podporuje příbuzenské vazby, humanitární akce aj. Partnerem spolku je Krajanský spolek T. G. Masaryka v Užhorodě, se kterým zde například společně budoval památník TGM.14 V roce 2019 byl spuštěn projekt pod záštitou senátora Jirsy a Svazu měst a obcí ČR, aby si obce vzpomněly na výročí spojení s Podkarpatskou Rusí a adoptovaly si tamní obce za účelem poskytnutí materiální pomoci. Projekt byl však zastaven covidem, přesto spolek pokračuje v poskytování humanitární pomoci v podobě vybavení chemických laboratoří a další spolupráce, která se ukázala být velmi užitečná během války na Ukrajině.

Příběh Euro a Brnoběžníka
Narodil jsem se v malebném městě, rozkládajícím se na březích řeky Uh v podhůří oblouku Karpat v Podkarpatské Rusi.
Ani jsem se nestačil trochu rozkoukat již nás odtud začali vyhánět nejprve "Sičovici" a pak nás vyhnali Maďaři. Prý to byl dost drsný úprk (Dá se to připodobnit televiznímu seriálu "Vlak štěstí a naděje"). Nejprve jsme krátce zůstali v Kroměříži a pak jsme se octli na Července u Litovle, kde jsme poté přežili válku v domečku, který si právě dostavili otcovi rodiče aby sem mohli odejít do důchodu z hájovny Čerlinka. Svého důchodu se stejně nedožili, protože ještě v průběhu války oba zemřeli.
V Července u Litovle jsme přežili celou válku a hned po válce jsme odešli do pohraničí, do tehdejšího Frývaldova, dnes Jeseníku, kde jsme prožívali podobné scenérie, jaké jsou popsány v televiznímu seriálu "Zdivočelá země". V Jeseníku jsem prožil své mládí a první lásky i svou leteckou kariéru, která je popsána na webové stránce Aeroklub Jeseník v kapitole Historie - slovo pamětníka
V Jeseníku jsem maturoval, o čemž píši na webové stránce Absolventi gymnázia Jeseník ročník 1954.
Vystudoval jsem poté fakultu architektury a pozemního stavitelství VUT Brno v roce 1960. Absolventi FAPS VUT Brno ročník 1960 v oboru architektura občanských staveb.

V době studií jsem bydlel u tety na Bayerově ulici, ještě před dokončením studií jsem se oženil a přestěhoval na Eliášovu ulici do Žabovřesk. Za ženu jsem si vzal Janu rozenou Slačíkovou, vystudovanou mikrobioložkou a pedagožkou a v Žabovřeskách jsme počali 3 dcery. Než se ze mně mohl stát řádný Žabovřeskáč, byli jsme nuceni se přestěhovat do Černých Polí na ulici Erbenovu. Když už se z nás stali Černopoláci, zůstali jsme najednou sami v obrovském bytě, kde jednu dobu žilo 7 osob, nezbylo nám, než si najít něco tak akorát a přestěhovali jsme se do Králova Pole na Skácelovu. Takže na stará kolena se z nás stali Královopoláci, protože tady jsme už celou generaci. Celý život tak mám zaškatulkován na údobí vymezená jednotlivými bydlišťi a vlastně ani pořádně nevím kam vlastně patřím.
Nemohu ani říci, že jsem Evropan, protože Užhorod do Evropy nepatří. A že jsem s tím měl trable o tom darmo mluvit. Po Velké sametové a po zřízení českého státu mi málem nechtěli dát české občanství. Nějaký týden to pak trvalo, než mi pak dali razítko do občanky. Jednou mě dokonce nechtěli pustit do letadla, když zjistili, že jsem se narodil na Ukrajině. Chvíli to trvalo jim vysvětlit, že mám český pas a že tedy asi musím být českým občanem a mám právo na ten pas cestovat. Nakonec se dali ukecat.
Dokonce i vnoučata měla problémy s vystavením občanky, když úředníci zjistili, že se dědeček narodil na Ukrajině. Než jim vystavili občanky, tak proběhlo zjišťování, zda mám na území ČR trvalý pobyt od roku 1949. Nevím proč zrovna 1949. Bez tohoto zjištění jim vůbec nechtěli ty občanky vydat
Největší problém ale jsem měl s tím, že bych ani v Brně nesměl zemřít, protože můj rodný list tady vůbec neplatí a nemohl by mi být vystaven list úmrtní. Tak jsem si musel nechat vystavit nový rodný list, do kterého nadělali spoustu chyb a pak je museli velmi naštvaně opravovat. To se ví - úředníci. Jsem teď již ale v klidu, protože je mi již povoleno v Brně i umřít.
Ještě dodávám, že jsem v devadesátých letech svou rodnou zemi třikrát navštívil a procestoval. Byl jsem očarován její krásou. Rovněž mým vnoučatům se na Podkarpatské Rusi hrozně líbilo. Největším překvapením ale bylo když jsem na Jablonickém průsmyku na hřebenu Karpat viděl památník 17 Sičoviků, kteří zahynuli při vyhánění Čechoslováků z Podkarpatské Rusi v roce 1938. Jsou zde uvedeni jako první bojovníci za samostatnost Ukrajiny. Jak se ta historie v různém podání historiků různě vysvětlit.
Dnes se moje rodiště jmenuje: Uzhgorod, Zakarpatska Oblasť, Ukraine. Bydleli jsme tam na ulici Viniční, která je tam označována jako ulice Prevoschoditelstva.

Proč se slaví na Podkarpatské Rusi Vánoce 7. ledna a Nový rok znovu 14. ledna? Proč se pro bitvu u Zborova uvádí 2 data - 19. 6. a 1. 7. 1917? A proč komunisti slavili říjnovou revoluci v listopadu? A kdy vlastně budou Velikonoce? A proč jsou na Podkarpatské Rusi někdy stejně jako u nás, někdy o týden později a někdy i o měsíc nebo o víc? Vypadá to zmateně, ale není to tak zlé. Se špetkou historie, astronomie a matematiky se touto problematikou v následujícím článku prokoušeme.

Když se v roce 2000 objevilo na náměstí v Mukačevu sousoší Cyrila a Metoděje, začalo mi vrtat hlavou, proč ho zde místní nechali postavit.? Vždyť Morava, kde tito věrozvěsti působili, je o pár set kilometrů západněji....

Pokud jste někdy cestovali z Mežhorje do Chustu podél Riky, možná jste si zhruba v polovině cesty v Nížném Bystrém - Protivni všimli na levém břehu řeky pozoruhodné kamenné stavby s velkými okny, která vypadá, jako by se sem zatoulala z nějakého průmyslového komplexu ze třicátých let minulého století. Navíc do ní po svahu sestupuje mohutné potrubí a vychází z ní vedení vysokého napětí.

Môj príspevok bude venovaný krojom a výšivkám ako významnej súčasti kultúrneho dedičstva Rusínov na Podkarpatskej Rusi v období Československej republiky.

V historii lidské společnosti je mnoho situací a případů, které se kdysi - mnohdy před řadou let či desetiletí - staly, ve své době byly od počátku jasné a jejich průběh nepochybný, měly svůj jednoznačný vývoj - mnohdy jednoduchý a jindy třeba značně složitý. Vytvářeli ho zpravidla jednotlivci, osoby přímo zúčastněné na jejich vzniku a následném průběhu a také prostředí, ve kterém se odehrály.

Již v dětství mě zaujala prvorepubliková mapa, na které bylo Československo o něco delší. Byl jsem zvídavý a svými otázkami jsem koncem sedmdesátých let minulého století uváděl do rozpaků rodiče i učitele. Nakonec jsem našel odpovědi u babiččina bratra. Ten ve třicátých letech Podkarpatskou Rus mnohokrát navštívil a dokázal poutavě vyprávět o krásném a divokém kraji, který byl v meziválečném období součástí Československa a o který jsme v roce 1946 definitivně přišli.

Podívejte se na prezentaci, kterou předvedla loni žákyně 7. třídy, když měla za úkol pohovořit o tom, co zažila o prázdninách. Nebojím se, že by o náš spolek v budoucnu nebyl zájem