Není to nové téma, ale je nutné se k tomu stále vracet, tím spíše, že se podobné jevy ve světě stále objevují. Dnes je to v Africe, nebo v Severní Korei. Mluvíme o hladomoru na Ukrajině v třicátých letech. Mlčet o těchto věcech je pošetilé, je i nebezpečné.
Dnes tyto hrůzy popírá sotva kdo; bylo to potvrzeno dokonce i na státní úrovní prezidentem Jusčenkem a různými ruskými veličinami včetně Gorbačova. Jen Solženicyn, jenž se nerozpakoval odhalit hrůzy Gulagu, překvapil demokratický svět svým prohlášením, že se jedná o pomluvu Západu. Patrně i pro něho to byla silná káva a zazněla v něm možná náhle vlastenecká struna.
Ve světle současných dramatických událostí na Ukrajině se málokdo nezamyslí nad tím, kde se bere ono ohnisko nenávisti Ukrajinců vůči Rusům. I v jiných evropských státech se vyskytuje řevnivost mezi národnostními rozdíly jako Španěly a Basky, Angličany a Skoty, Čechy a Slováky, Valony a Vlámy, kde se však jedná převážně o touhu po osamostatnění. U nich to však nepřechází až k vzájemné válečné střetnutí, k boji na život a smrt. Že se tak děje v bývalém Svazu je jistě tím, že se panující Rus choval k Ukrajincům v minulosti vždy dominantně a panovačně. Svoji velikost neváhal projevit necitlivými způsoby. Poznali jsme to ostatně i na sobě, jak dovedl ztrestat náš velký bratr naši snahu vybočit z mezí závislosti na něm. A to se už Stalin smažil dávno v rudém kotli.
Projevem vrcholné nadřazenosti byla třicátá léta, kdy sovětská věrchuška trestala Ukrajince za neposlušnost tvořit kolchozy. Docilovali to takovými metodami, že to hraničilo genocidou.
Jan Roman
