Po prohrané bitvě u Stalingradu se maďarská vláda asi poprvé zamyslela, zda se v rámci probíhající 2. světové války přidala na správnou stranu. Výsledkem tohoto zamyšlení bylo moudré rozhodnutí o dobudování Arpádovy linie. Jednalo se o systém opevnění v karpatském oblouku, které mělo chránit severovýchodní hranice maďarského státu.
Pokud jste se setkali s objekty této linie například v Siněvirském národním parku, určitě jste si říkali, jak tyto ubohé objekty (při srovnání s našimi pevnostmi Dobrošov nebo Hanička, nebo i běžnými ŘOPíky) mohly vzdorovat mohutnému náporu nepřítele. Odpověď je v naprosto odlišném přístupu maďarské armády k obraně. Armáda ČSR přejala francouzskou doktrínu, založenou na budování stálého těžkého opevnění na hranicích (viz Maginotova linie), které mělo být, na základě zkušeností z 1. světové války nepřekonatelné. Historie ovšem ukázala, že toto nesmírně drahé řešení nemělo šanci proti modernímu způsobu boje vedenému pomocí tanků a letadel. Maďarský přístup spočíval v tom, že lehké objekty Arpadovy linie, postavené v místech, která se dají dobře bránit, nebudou při přechodu fronty vůbec obsazené a budou zamaskované. Po té, co se útočící nepřítel přežene, obsadí bunkry posádky a zabrání přísunu střeliva proviantu a posil pro prvosledové jednotky. Předpokládalo se, že zhruba po týdnu bojů dojde nepříteli munice a palivo a poté přejde maďarská armáda do protiútoku.
Během 2. světové války nebylo možné ověřit správnost tohoto přístupu, protože boje neprobíhaly podle očekávaného scénáře. Rumunsko, po té, co na jeho území vstoupila sovětská vojska, se vzdalo a přešlo na stranu sovětů. Díky tomu vstoupil nepřítel na území Maďarska z nebráněné jihovýchodní strany a celou Arpádovu linii obešel. Nicméně tento obranný princip nebyl opuštěn a použil jej s úspěchem Izrael při válkách s arabskou přesilou.
Nejzachovalejším a největším objektem Arpádovy linie na území Podkarpatské Rusi je bunkr ve Verchnej Hrabivnici. Pěchotní srub ve Verchnej Hrabovnici byl budován v letech 1942 -1944 v nejužším místě údolí mezi Vereckým a Uklinským průsmykem, kudy procházela hlavní spojovací silnice mezi Haličí a Uhry. (Tato cesta existuje dodnes, ale v roce 1980 byla postavena nová silnice o 10 km východněji údolím Latorice). Poskytoval úkryt pro rotu vojska. Byl vybaven několika střeleckými věžemi pro těžké kulomety a kanony. Ve srubu bylo umístěno velitelství, spojovací místnost, kuchyně, důstojnická jídelna a jídelna, štábní místnost, ubikace a lazaret. Bunkr měl vlastní elektrocentrálu, kanalizaci a větrací systém. Po obou stranách údolí byly zákopy a postavení těžkého a protiletadlového dělostřelectva. Zda byl bunkr umístěn správně, se již nedovíme, Rudá armáda přišla, jak již bylo zmíněno v úvodu, neočekávaně od jihu a posádku odřízla. V okolí potom probíhaly již jen lehké vyčišťovací boje a po dvou týdnech se posádka dne 16. října 1944 vzdala. Po válce spravovala objekt Rudá armáda. Kvůli obavám z partyzánů, kteří se nesmířili se sovětskou okupací a z ukrajinských nacionalistů byl zničen vchod a střelecké věže byly vyhozeny do povětří. Údajně se uvažovalo o využití bunkru jako protiatomového krytu. Koncem šedesátých let zde bylo krátce záložní velitelství Mukačevského pohraničního oddílu a poté armáda objekt opustila. Veškeré zařízení bylo odvezeno nebo zničeno . Objekt poté desítky let chátral a z velké části byl zanesen bahnem. Po změně režimu koupil bunkr zahraniční investor s cílem vybudovat v něm muzeum, ale k realizaci nikdy nedošlo. Od roku 2012 se začala o objekt starat parta místních nadšenců. Vyčistili nánosy bahna, v chodbách zřídili dřevěné chodníky, obnovili schodiště a zavedli elektrické osvětlení. V několika místnostech vystavili dobové vojenské předměty, které byly nalezeny v okolí, a nainstalovali informační tabule. Opravili příjezdovou cestu a vybudovali parkoviště. V roce 2019 již byl k dispozici i bufet a prodejna suvenýrů. Po zaplacení vstupného si můžete prohlédnout téměř kilometr podzemních prostor, samostatně nebo s průvodcem.Budete-li mít štěstí, bude Vás provázet průvodce Ivan a podá vám velmi zajímavý výklad ve srozumitelné češtině. Při samostatné prohlídce mohou dobrodružnější nátury pokračovat z místnosti s historickou expozicí dále skrovně osvětlenou chodbou na úpatí provizorního dřevěného schodiště a po něm vystoupit až do bývalého palebného postavení a dále na povrch. Zpět ke vchodu se můžete vrátit po povrchu pěšinou klesající do údolí. A vás, které vojenská historie příliš nezajímá, potom určitě osloví degustace podkarpatských vín. V jedné z místností je totiž zřízena vinotéka se zajímavou kolekcí charakteristických vín z Mukačevské a Berehovské oblasti. Degustace je součástí prohlídky a vína, která vás osloví, si můžete na místě zakoupit.
Do Verchnej Hrabivnice (Верхня Грабівниця) lze přijet od jihu po staré silnici ze Svaljavy (Свалява) přes Poljanu (Поляна) a Uklin (Уклін), ale v Uklinském průsmyku je silnice hodně rozbitá. Další možnost je z nové silnice Užhorod - Lvov od východu z Nižnich Vorot (Нижні Ворота) přes Žděněvo (Жденієво), nebo podél řeky Latorice přes Podpolozje (Пидполоззя). Na odbočku k parkovišti nás upozorní socha vojáka v maďarské uniformě, při jízdě od jihu vlevo, při příjezdu od východu vpravo.
Petr Stavinoha
